Jaroslav Žák se provinil humorem

V juniorském věku úspěšný atlet S. K. Slavia Praha, povoláním středoškolský učitel latiny a češtiny, především ale oblíbený autor humoristických knížek – Študáci kantoři, Cesta do hlubin študákovy duše, Vydržte až do finiše, Z tajností žižkovského podsvětí, Dobrodružství šesti trampů, Kámen mudrců aj. – tím vším byl Jaroslav Žák (28. 11. 1906 až 29. 8. 1960).

Nejvděčnější náměty, na kterých mohl uplatnit situační a jazykovou komiku, smysl pro parodii a recesi, mu poskytoval sport, tramping a zejména škola, jejíž prostředí poznával zblízka, když určil na gymnáziích v Praze, Dvoře Králové, Liptovském Mikuláši a Jaroměři. Literární činností mladého pedagoga nebyly nadšeny nadřízené školské orgány, vysloužil si od nich výtku, že píše škváry, jimiž podrývá ve veřejnosti důvěru ve školu i profesorstvo. Režisér Martin Frič natočil podle Žákova námětu v roce 1938 film Škola základ života, který s pokračováním Cesta do hlubin študákovy duše je dodnes reprízovaný nejméně jednou v roce v televizI. Tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty se ale pokusilo zakázat jeho uvedení do kin, a to kvůli údajnému znevažování vzdělávacího systému.

Kantořiny zanechal J. Žák v roce 1945. Předcházel tomu konflikt na jeho posledním působišti v Jaroměři, kde nahlas kritizoval někdejší loajální občany tzv. protektorátu, z nichž se okamžitě po osvobození stali horliví vlastenci. Vrátil se do Prahy a začal se živit jako nezávislý žurnalista a spisovatel. Spolupracoval s novinami, rozhlasem, divadlem a také s filmem: adaptace Čapkových povídek, na které se podílel s M. Fričem, získala v roce 1947 na Mezinárodním festivalu v Benátkách Cenu za režii.

Jenže přišel rok 1948 s neblahým „únorovým vítězstvím pracujícího lidu nad reakcí“. Jaroslav Žák, člen Československé strany národně socialistické, byl mezi prvními literáty „vyakčněnými“ už 3. března 1948 ze Syndikátu českých spisovatelů. Za záminku postihu, který Žákovi přinesl vážné existenční problémy, neboť dlouho se žádný nakladatel neodvážil přijmout a vydat jeho rukopis, posloužila satira Ve stínu kaktusu aneb Tropická romance o vítězství hmoty nad duchem. Příběh, otiskovaný na pokračování ve Svobodném slově, se odehrává ve fiktivní jihoamerické zemi Hodoquasu, jde však o zjevnou parodii na poměry tuzemské před válkou, během válečných let i po osvobození. Nevoli mocných navíc vzbudila Žákova Novoroční zdravice lidu studujícímu, publikovaná ve Svobodném slově 1. ledna 1948. Tady se autor dopustil veršů jako „co Žižka palcátem, to demagog dnes hubou“, „paďour zrodil se zas nový v nové pýše, on má pas na břiše a hvězdu na kožiše“, „ze sklepa lezou ven podzemní pracovníci, na hrudi medaile a máslo pod čepicí“, či „študáka nezdolá atom ni hloupost lidská, ba ani výchova, byť byla politická“.

Režimem zavržený humorista nebyl ušetřen ani výslechů v Ruzyni. Z jednoho takového zážitku se zachovalo jeho svědectví: „Tři atletičtí mužové v tatraplánu mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy.“

Život J. Žáka ukončil ve věku necelých 54 let infarkt. Teprve třicet let po jeho smrti se dostaly ke čtenáři některé rukopisy z pozůstalosti, kupříkladu Konec starých časů a Na úsvitě nové doby – skeče o tom, co se událo po 25. únoru 1948 v městečku Pepův Týnec nad Lesem.

(Pražské Pedagogické muzeum J. A. Komenského připomnělo letos na jaře Jaroslava Žáka a jeho životní osudy zajímavou výstavou. Ta by měla zavítat i do některých dalších českých měst a v příštím roce také na Slovensko do Liptovského Mikuláše – na tamním Hodžově státním reálném gymnáziu učil J. Žák v letech 1932–36.)