Příběh únorový o lásce a přátelství

    "Je mnoho lidí, kterým nechyběli přátelé, chybělo jim však přátelství."
    Seneca

    Tentokrát se přeneseme na přímořskou pláň v Malé Asii, která se prostírá dnes, jako před tisíciletími, pod objevenými troskami historické Tróje. Jméno bylo známo po staletí díky eposům řeckého básníka Homéra. Podle legendy byl slepý. Obě básně nebo jejich části byly přednášeny při zvucích harfy i při olympijských hrách. Dnes, v době, kdy se většině populace dostává především technického vzdělání a jenom v menší míře vzdělání tak zvaně humanitního, už najdeme málo těch, kdo jsou ochotni zalistovat aspoň v českém překladu obou eposů, přestože v nich jsou základy evropské literatury a celým generacím hudebníků a výtvarných umělců slouží jako inspirace. Z našich skladatelů složil např. Michael Kocáb hudbu k představení Odysseus, které slavilo řadu let úspěchy na českém jevišti.
    Před několika lety jsem cestovala po Malé Asii a jejích antických památkách. Nevzala jsem si s sebou obvyklého průvodce, ale Homérovu Iliadu. Nezklamala. Díky básníkovi před mýma očima ožívaly jednotlivé postavy z rozsáhlé básně, četné půtky mezi Trójany a Řeky během desetiletí války. Kousek z osudů těch, kteří se vydali pro nejkrásnější ženu světa dobýt mohutné město devíti bran Ílion vám budu vyprávět. Snad jenom ve slunném antickém Řecku mohla vzniknout myšlenka jít pro jednu, byť nejkrásnější, ale přece jenom ženu, do války. Nikde jinde než u Homéra jsem nenašla obdobný motiv. Německý amatérský archeolog, zato nadšený čtenář Homéra a obdivovatel starověkého Řecka, dokázal díky své umanutosti, že obě básně popisují skutečné události. Nuže, pojďte se mnou do 2. tisíciletí před Kristem do vojenského ležení Achájců, do desátého roku války, ve které olympští bohové přechylují misky vah střídavě na stranu obléhatelů a obléhaných. Přestože většina řeckých bojovníků zanechala doma manželky, milenky, nevěsty, tak jim nic nebránilo, aby se během dlouhých let bojů v Malé Asii zmocňovali krásných žen v dobytých městech. Ty tvořily součást kořisti, již si rozdělovali přední mužové achájského vojska. Právě ony jim zpříjemňovaly chvíle odpočinku mezi neustálými půtkami. Je samozřejmé, že největší díl kořisti získával Agamemnón, vládce zlatem oplývajících Mykén. Bohužel jako velitel vojska byl patřičně samolibý a pyšný na svoje postavení. Když ho kněz stříbrolukého Apollóna Chrýses přišel uctivě s velikým výkupným požádat o vydání své dcery, byl zpupně odmítnut. Agamemnón byl ochoten Chrýseovnu propustit pouze tehdy, dostane-li výměnou krásou oplývající dceru Brísovu přiřčenou shromážděním bojovníků nejstatečnějšímu z mužů válčících před Trójou -- Achilleovi. V tomto okamžiku padla kosa na kámen, neboť hrdina bojů Achilleus, syn bohyně Thetidy, si sličnou Bríseovnu opravdu zamiloval stejně jako ona jeho. Něžný cit mezi mladými lidmi nebyl pro nikoho v ležení tajemstvím. Mezi samolibým vůdcem Řeků a obdivovaným hrdinou padala ostrá slova, která se nedala vzít zpět. Ani jeden nehodlal ustoupit. Celý spor vyvrcholil tím, že Agamemnón poslal pro krásnou Bríseovnu s rozkazem, aby ji odňali Achilleovi i násilím. Oba milenci se loučili se slzami v očích. Mužstvo sledovalo s ohromením vývoj situace. Achilleus přede všemi přísahal, že pohanění, kterého se mu dostalo a žal způsobený ztrátou milované dívky, splatí neúčastí v bojích pod hradbami Tróje.
    Znova a znova při četbě Iliady s potěšením sleduji, jak skvěle vyřešili antičtí Řekové problém svých prohřešků, způsobených jejich lidskou přirozeností. Zodpovědnost za vlastní selhání přenesli na olympské bohy, čímž si zachovali štít svůj čistý a zbavili se elegantně odpovědnosti.
    Vraťme se k našemu příběhu. Od momentu neúčasti Achillea v bojích stíhá achájské bojovníky porážka za porážkou. Nejsou si vědomi, že to je trest za lhostejnost, se kterou připustili Agamemnónovo nespravedlivé rozhodnutí a urážku, byť tvrdohlavého, ale přesto nejstatečnějšího z nich -- Achillea. Zatím umírá mnoho statečných bojovníků. Zprávy o neustálých neúspěších nepohnou ani jedním z rozvaděných mužů. Achilleus osamocen uraženě truchlí ve stanu zkrušen ztrátou družky. Marně čelní mužové přemlouvají Agamemnóna k omluvě a vrácení násilím odňaté dívky. Řecké vojsko je dále krutě sužováno neustálými porážkami. Pohled na hořící lodě neunese muž Achilleovi nejdražší, dlouholetý přítel Patroklos. V žalu nad ztrátami a útrapami spolubojovníků prosí, aby mu přítel půjčil svou skvělou zbroj a vůz. Chová naději, že se mu podaří aspoň na čas oklamat Trójany a zároveň posílit umdlévajícího ducha řeckého vojska. Po dlouhém přemlouvání Achilleus s těžkým srdcem svolí. Zapřísahá však Patrokla, aby se nepouštěl do boje s nejnebezpečnějším z Trójanů, Hektorem, a nenechal se strhnout k pronásledování až k hradbám Tróje či dokonce k pokusu o dobývání města. Den nato vyprovodí svého přítele na bitevní pole. Patroklův předpoklad, že pouhý pohled na muže v nádherné zlatem se lesknoucí Achilleově zbroji ochromí Trójany a posílí bojovného ducha Řeků, se vyplnil. Celý den na pláni před nejpevnější z trójských bran zvanou Skajská, zuří lítý boj. Za přispění rozvaděných olympských bohů se přiklání vítězství tu na jednu, tu na onu stranu.
    I ten, kdo Iliadu nikdy nečetl, teď jistě tuší, že Patrokles, přítel nejvěrnější, neposlechl Achilleových rad a padne ranou Hektorovou. Nádherná zbroj zhotovená samotným bohem kovářství Hefaistem, se stane kořistí trójského hrdiny Hektora. Rozhoří se boj o Patroklovu zneuctěnou mrtvolu, kterou chtějí spolubojovníci důstojně pohřbít. S velkým zpožděním se Achilleus dozvídá o smrti věrného přítele. Teprve zpráva o jeho statečné smrti zkrotí tvrdohlavou neústupnost Achilleovu i zpupnost Agamemnóna. Tento přísahá, že Bríseovnu choval v úctě, nedotkl se jí po celou dobu v milostném spojení a vrátí neprávem odňatou dívku Achilleovi. Onen v nové zbroji zasahuje do boje, aby zachránil mrtvé přítelovo tělo. Koná se důstojný pohřeb, po kterém se může duše zemřelého přítele odebrat do podsvětí, kde vládne temný bůh Hádes. Společně s milovanou dívkou a druhy pláčou nad mrtvým přítelem, který neváhal položit život za zvrat v dlouholetém dobývání mohutné Tróje, za jejímiž branami stále žije nejkrásnější z žen -- Helena.
    A jak osudy našich hrdinů končí? Hektor padá ranou Achilleovou. A tomu se stane osudnou pata, za niž ho držela matka Thetis, když ho koupala v prameni nesmrtelnosti a právě do té ho trefí šíp. Odtud pochází obecně rozšířené úsloví, že každý máme svou Achilleovu patu. O osudu krásné, milující a milované Bríseovny nemáme dalších zpráv. Zůstává tu prostor pro naši fantazii. Příběhy velkých lásek bývají nenaplněny a často končí tragicky. Snad proto jsou věčně živé.
    Francouz Anouilh napsal: "Láska je velmi skutečná, jednou to poznáš, ale má jednoho nepřítele, a tím je život."