Transatlantická korespondence pokračuje

Devět měsíců od vydání dílu prvého přichází nakladatelství Akropolis s 2. dílem Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ačkoli tento svazek zahrnuje oproti dílu prvnímu podstatně kratší časový úsek (léta 1963 - 1968), má o celých 150 stránek více. A to i přesto, že v něm některé dopisy tohoto období určitě chybí, a to především Werichovy.

Je to patrné z toho, že Jiří Voskovec někdy odpovídá na list právě došlý z Prahy, ale jeho znění v knize nenajdeme. Je pochopitelné, že z toho obrovského množství se některý z dopisů do archivu Howard Gotlieb Archival Research Centar, odkud prof. Matějka čerpá podklady, nedostal, ale to nic neubírá na významu celého projektu. Ten velký nárůst stránek je důkazem toho, že pod vlivem pozvolného uvolňování politické situace se korespondence zintenzivnila a navíc zjišťujeme, že nebyla psána s tou nucenou opatrností, jako v letech padesátých. Témata se samozřejmě týkala situace v obou rodinách, otázek pracovních a uměleckých, ale i dění ve světě. V květnu 1963 bylo důležitým tématem odmítnutí francouzských úřadů vydat manželům Werichovým víza, krátce na to se korespondovalo ohledně připravované cesty Jana Wericha do Montrealu, kam posléze skutečně odcestoval. Nikoli ovšem na Expo, jak se píše v úvodu k tomuto roku, ale s filmem Až přijde kocour. V závěru roku byli oba přátelé zarmouceni smrtí prezidenta Kennedyho, ale začali se také domlouvat na přípravě společné gramofonové desky, na jejíž vydání svitla naděje. V tomto i dalších letech se důležitým tématem také stala hra o Falstaffovi, kterou Jan Werich napsal a snažil se o její kvalitní provedení na jevišti nebo převedení do filmu. Jiří Voskovec píše hodně o své divadelní práci, jejímž velkým úspěchem byla účast v Gielgudově inscenace Hamleta s Richardem Burtonem v hlavní roli. Dozvídáme se také o podivném čachrování Filmexportu s filmem Až přijde kocour, takže sešlo z původní myšlenky, že by překlad českých dialogů provedl Jiří Voskovec a Jan Werich by si svoji roli nadaboval do angličtiny. Hodně se také píše o přípravě Voskovcovy knížky Klobouk ve křoví, která v roce 1965 skutečně vyšla a byla rychle rozebrána, což Voskovce podnítilo k myšlence na společnou knížku i film. V únoru téhož roku se oba přátelé spolu sešli ve Vídni, což dokumentuje jedna z fotografií v knize otištěných. Byl to také rok šedesátin obou pánů, a Jiří Voskovec, navzdory dříve deklarované nechuti se podívat do staré vlasti, vymyslel a svému partnerovi poslal hrubý scénář společného vystoupení, které by v Praze mohli uvést. V následujícím roce se Jiří Voskovec při svých častých pracovních cestách do „Holých Vod“ hodně angažoval pro získání podpory filmu Obchod na korze v oskarovém klání, což jak víme, bylo korunováno úspěchem. Ovšem z uvažované spolupráce Voskovce s Kadárem a Klosem na scénáři Války s mloky sešlo. Voskovec se také často zmiňuje o návštěvách, kterých se u něj vystřídá hodně, a v jeho hodnocení skutečně obstojí tři muži – Jiří Šlitr, Jiří Srnec a Miloš Forman, což se čte moc hezky. Stejně tak potěší sdělení ve Werichově dopisu z 1. října 1966, kde se píše: „Dnes večer je v Lucerně Happenning – večer spřízněných duší se to jmenuje – Suchý, Šlitr, Horníček a dali mě do toho taky. Tak bude improvisovaná sranda, doufám.“ Jak víme byla, a část toho večera je i zvukově zachycena.

Korespondence roku 1967 do jisté míry reflektuje úsilí Antonína Novotného o zabrzdění reformních snah ve společnosti, což po předchozích letech pozvolného uvolňování přináší zklamání a nejistotu. Jiří Voskovec hraje papeže v Brechtově hře Život Galilea, ale je také nucen věnovat se mnoha návštěvám, které se v New Yorku objevují při cestě na Expo do Montrealu. Jan Werich si pořídil nový automobil, lahvově zelený Volkswagen Variant, na němž se mu kromě jeho výborných jízdních vlastností líbí právě ta značka VW. Také pokračuje korespondence o možnosti uvedení českých her v anglickém prostředí, především Topolovy Kočky na kolejích, ovšem překážkou je vždy liknavost a byrokracie českých kompetentních míst. V tomto roce obdržel Jiří Voskovec také dopis od Jaroslava Vostrého s nabídkou na režii některého představení v Činoherním klubu, k čemuž jak víme nikdy nedošlo. Jan Werich roce natočil televizní film o Kateřině Parrové s Janou Brejchovu a také se stal dědečkem.

Rok 1968 charakterizují v jeho prvé polovině dva faktory: časté hospitalizace Jana Wericha a velké pracovní vytížení Jiřího Voskovce. To pochopitelně ovlivňuje i dopisování. Jiří Voskovec vidí v t.zv. obrodném procesu naději, což později lakonicky komentoval slovy: To jsem byl vůl. Po 21. srpnu je Jan Werich se svojí paní ve Vídni, posléze se ale oba vracejí do Prahy a Werich odlétá do Spojených států, aby zde pracoval jako reprezentant československého filmu. V tom mu však zabrání zhoršení zdravotního stavu a jeho pobyt v nemocnici. Nejlépe tuto situaci vystihuje dopis, který Jiří Voskovec píše paní Zdence Werichové v noci z 30. na 31. prosince, v němž popisuje Janovy nenálady, kterými – většinou nespravedlivě – častuje své okolí. Je to všechno určitě vliv nemoci a Jiřího Voskovce tyto přítelovy stavy hodně trápí.

Aby tento díl nekončil tak beznadějně, je na úplný závěr otištěn dopis, který už vlastně patří do dílu dalšího. Psal ho 2. února 1969 Jiří Voskovec opět paní Werichové a sděluje v něm, že se Janův stav natolik zlepšil, že bude z nemocnice propuštěn. Má hlavně radost z proměny jeho chování, kdy veškerá zloba a nepřívětivost náhle zmizela a dopis končí slovy: Za celou dobu jsem ho nepoznal v lepším stavu, jak fyzickém, tak duševním.

Tento díl, snad ještě více než ten první, je důkazem toho, že jde o více než pouhé pozdravy a věcné informace mezi dvěma přáteli oddělenými bariérou oceánu a politiky. Je to skutečná literatura, v níž nacházíme spoustu komentářů a doplňujících informací k době, kterou starší z nás dobře pamatují, ale také množství jedinečných postřehů k uměleckému dění u nás i ve Spojených státech, které mnohdy – především u Jiřího Voskovce – přecházejí až ve fundované eseje. Pozornost si samozřejmě zaslouží i jazyk, jímž se oba pánové vyjadřují, který do hovorové češtiny přidává nejrůznější výrazy a úsloví z jejich předválečné divadelní éry, ale i mnohé amerikanismy, které jsou v odborné terminologii často výstižnější a pro oba srozumitelnější, než výrazy české. Je samozřejmé, že čtenář nemůže pochopit úplně všechno, protože se často píše v pouhých narážkách o osobách či událostech jim oběma dobře známých, což je bez dalšího komentáře obecně málo srozumitelné. Ale těchto míst je v tom rozsáhlém objemu textu minimum, a navíc jsou obvykle přizdobena patřičnou dávkou humoru, že i tak jejich čtení potěší.

Nezbývá něž doufat, že skvělý pan profesor Matějka přepíše v bostonské knihovně, kde se archiv Howarda Gotlieba nachází, i zbytek korespondence, a čtenáři se dočkají ještě dílu třetího. Je samozřejmě nutno počítat s tím, že vlivem doby i narůstajícího věku obou pánů v něm bude asi méně naděje a radosti než v tomto druhém, ale to mu na zajímavosti určitě neubere.