Ohlas na článek v ČD 01- 02 - Co s českým pokladem

V Českém dialogu č. 01-02, který je našim mediálním partnerem, vyšel tento poměrně diskutabilní přípěvek pana Aloise Ambrůze z Kanady „Co s českým pokladem?“, který mne svým způsobem mimořádně zaujal. Protože si myslím, že podobný názor může v naší zemi mít i více lidí, rozhodl jsem se ho celý zveřejnit na stránkách Pozitivních novin a přitom jsem požádal o odborný náhled historika PhDr. Slavomíra Pejčocha-Ravika. Ten po přečtení článku projevil - s humorem jemu vlastním - vážné obavy, aby se nenašla bagáž jeho bohatého pradědečka, který se potopil na Titatinku, poněvadž by se pak musel soudit se svojí švagrovou a hlavně s pojišťovnou Loyd

Dále jsem požádal o názor našeho nezávislého publicistu pana Milana Dubského.

Na závěr si dovolím ocitovat z dopisu pana Derka Colloredo- Mansfelda ze švédské Uppsaly, který zaslal redakci Pozitivních novin:

„Existuje určitě nezměrná potřeba tohoto tématu ve Švédsku a v Evropě. Mám omezené znalosti o ukradených věcech z třicetileté války, ale vím dobře, že předměty byly odcizovány i po uzavření mírových dohod; kromě toho moje rodina ztratila mnoho věcí ve prospěch Švédů a velká část z toho je právě na zámku Skokloster.

Já se zabývám něčím, co je neméně zajímavé a vůbec ne vzdálené tomuto tématu, rozdíl je pouze v tom, že se to děje v moderní době a bez války. Český stát systematicky 70 let kradl mé rodině majetek a stále v tom pokračuje. Jak bude tato historie popsána v budoucnosti? Nejvíce iritující je, že dějepisné knihy musí lhát; vždyť v opačném případě nám musí český stát vrátit veškerý náš majetek.

Všiml jsem si poznámky o pořádání mezinárodního sympozia na téma „válečné kořisti“. Já sám se nemohu pouštět do mezinárodní diskuse o této problematice, ale kdo ví, možná se to může spojit dohromady jako jedno téma. Poradím se s odborníky a možná v tom začnu jednat…“

Derk Colloredo-Mansfeld

Historik PhDr. Slavomír Pejeoch Ravik:

Český poklad Aloise Ambrůze představuje pozoruhodnou všetečnost, která se snaží bádat po uměleckých dílech dávno, hodně dávno zašantročených. Nemám věru žádné pokušení opakovat navrhované restituce dávno rozkradeného majetku, zvláště když jsou k dispozici některé mé poznámky na stránkách Pozitivních novin - Jak to bylo s Rudolfem II. a s jeho sbírkami http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008020051 -, když jsem se takzvanou švédskou loupeží zabýval při interpelaci ve Federálním shromá ždění a ke všemu ještě ve čtyřech knížkách o starožitnostech - o jejich stylovém vývoji a následných loupežích. Tedy řekněme si stručně, že zmizely nenávratně četné sbírky francouzských veličenstev a dodnes sbírají a vykupují v široširém okolí Versailles dávno zcizené sbírky. Panu Ambrůzemu jde ovšem o majetky, přesněji o rudolfinské sbírky zcizené na Pražském hradě na samém sklonku třicetileté války. Jako řada málo informovaných osobností se ovšem pan Ambrůze domnívá, že ve Švédsku existuje dodnes jakási „šackomora“ plná klenotů naloupených v Praze.

Bylo by ovšem záhodno se ponořit hlouběji do dějin evropské kultury. Potom by “badatelé” snadno shledali, že švédská královna Kristina Augusta (1632 - 1654) si sbírky nerozvěsila ve svém paláci. Brzy po skončení války totiž i se synkem přešla ke katolické víře a přestěhovala se do Říma, kde zemřela roku 1689. Během života rozprodala celé jmění, tedy i takzvanou pražskou sbírku. Antické starožitnosti, najmě plastiky, prodala například ve velkém saskému kurfiřtovi Augustu Silnému (1670 - 1733). Tento muž totiž zakládal slovutnou pověst dnešního drážďanského Zwingeru. Jeho potomci, zejména August III., ve sbírání pokračovali.

Ale ani Praha nezůstala beze změny - Habsburkové v okamžiku, kdy Švédové vylupovali Hrad, tedy takzvaný “český poklad”, totiž odkupovali na začátku anglické revoluce sbírky Karla I., který byl popravený roku 1649 a vlastnil jen obrazů 1387. O jejich hodnotě napovídá skutečnost, že v tomto souboru bylo 28 Tiziánů. Dále byly v prodeji klenoty hrdiny Tří mušketýrů, vévody z Buckinghamu, a do hry vstoupil Earl of Arundel, který byl donucen opustit zemi. Mimochodem ten vlastnil, krom jiných mistrovských děl, 34 Tiziánů. Takže Pražský hrad a vídeňské sbírky se znovu zaplnily. Ne natrvalo. Marie Terezie totiž vedla nákladné války s Friedrichem Velikým a nezbývalo tedy než prodat, opět ve velkém a většinou saskému kurfiřtovi do Zwingeru, nový soubor uměleckých děl. Mezitím probíhaly války, následná kořist, směnný obchod, takže by nakonec mohl žádat každý stát kdekterou mocnost, i ty, které přestaly existovat. A tak nevím, jakpak by dopadly soudy o následky nejrůznějších aukcí, například pražská hradní obrazárna obsahuje výsledek aukcí Buckinghamovy sbírky, mimo jiné Tintorettovo Bičování Krista.

Takže pan Alois Ambrůz by učinil nejlépe, kdyby vyšel například z rudolfinských sbírek a vytvořil celosvětový katalog, v němž by byly zmapovány galerie a soukromé sbírky, v nichž dnes visí výsledek sběratelské vášně našeho Rudolfa II. Rozhodně by už netrval na tom, co je či není vlastnictvím krále a českého státu. Zejména když císařové byli po tři staletí od boje na Karlově mostě vesměs habsburští

Pan Alois Ambrůz napsal zajímavý článek o českém pokladu a co s ním do letošního prvního dvojčísla časopisu Český dialog. Je to sympatické, když se náš krajan zajímá o tuto problematiku a dokonce uvažuje o tom, zda by „český poklad“ nemohl být vrácen zpět do Prahy. Má za to, že byl uloupen koncem třicetiletých válek, hlavně švédskými žoldnéři, protože tehdy národní armády neexistovaly. To, co se stalo tehdy, nelze odestát, zvláště když od té doby uběhla staletí. Dějiny nelze přepisovat a opravovat. Historici podávají pouze výklad a to ještě z různých úhlů pohledu a ne vždy objektivně. Slovo loupež není zde jednoznačně adekvátní. Vedle něj stojí ještě např. kořist válečná. Jejím obsahem a definicí je majetek nepřátelského státu, který padl do rukou a moci druhé válčící strany a stává se jejím majetkem. Válečné právo pozemní dovoluje ukořistit pouze veřejný majetek movitý, potřebný k vedení války. Soukromý majetek nepodléhal kořistnému právu. Loupež v pravém slova smyslu je odnětí cizí movité věci násilím fyzickým nebo psychickým. Je trestným činem. V období feudalismu nebyly přesto loupeživé akce mocných feudálů páchané v soukromých válkách považovány za něco protiprávního nebo nečestného. Přesto existovaly kořistnické soudy a veřejné i státní tribunály, které o těchto věcech jednaly. Takže nelze jednoznačně říci, zda odcizené sbírky českého krále a císaře Rudolfa II. byly loupeží nebo kořistí. Nikdo totiž jednoznačně nedefinoval, zda tyto sbírky byly soukromým vlastnictvím Rudolfa II., čímž by nepodléhaly kořistnému právu, nebo byly vlastnictvím českého státu či jiného subjektu.

Pokud by trestným činem byly, pak v dalším toku dějin by došlo k derogaci, která ruší starší právní předpisy ustanoveními nového právního řádu. Pokusy, byť v tom nejkladnějším slova smyslu, o navrácení pokladů a movitého majetku, jsou pokusem o retroaktivitu práva.

A to je snaha, jež porušuje zákonnost nastoupeného nového právního řádu po starém, již dále neplatným. Jen z těchto poznámek je vidno, jak zapeklitý je to uzel k rozpletení a kolik bylo k obhajobě různých hledisek již v minulosti použito argumentů a obhajob, a přesto se nedošlo k jednoznačnému, všemi proti sobě stojícími stranami, stanovisku. Podle mne ani nedojde a bude tomu tak dobře. Pan Ambrůz měl na mysli poklad umělecký, tj. obrazy sochy, sklo, porcelán, zbraně, mince a další předměty, které se v uměleckých sbírkách nacházejí. K tomu také pár vět. Umění bylo a je prostředkem, v němž se uplatňuje světový názor, formovaný rodinou, společností a převládajícími normami života dané společnosti. Propaguje určitý smysl, záměr a snažení lidí, jejich představy a touhy, vzory a ideály. Proto bylo jako celek i jeho jednotlivá díla vyzdvihována, oceňována, přijímána nebo také zatracována a teprve později třeba znovu uznávána. Z těchto, ale i jiných důvodů byla shromažďována nebo ničena, podle toho jaký světonázor měla v daném čase vládnoucí menšina. Shromažďování uměleckých předmětů a pokladů, což je vlastně vytváření sbírek, je mimo jiné znakem chtivosti, hrabivosti a mamonu bohaté části společnosti. Tím nemám na mysli koupi a držení hezkých uměleckých děl - obrazů, soch, dřevořezů, knih a dalších výtvorů, které si kupují jednotlivci ke své potěše.

Velcí sběratelé a vítězové uměleckých kaucí, tito „bohatci“, nebaží po nich pro jejich uměleckou hodnotu a krásu, často těmto výtvorům ani nerozumí, ale pro peníze, které v těchto sbírkách thezaurují. Je to podle mne velmi sobecké, protože umění by měli mít možnost vidět co největší počty občanů ve veřejných galeriích a na výstavách. Teprve jejich shlédnutím se realizuje jejich hodnota, smysl a poslání. Neměla by být zavírána v sejfech a domech jen bohatých. Tím nemyslím, proboha, je zestátnit. Hodnota každého uměleckého díla spočívá nejen v něm samotném, ale v souvislostech jeho vzniku, doby a poslání, jež jejich autoři vysílají lidem a společnosti.

Bude proto dobré, když vzácná a pozoruhodná díla, ať vznikají kdekoli ve světě a vytvořená lidmi bez ohledu na rasu, vzdělání a vyznání budou moci ve veřejných galeriích všech zemí, zhlédnout co největší počty návštěvníků, studentů, ale i lidé ze všech vrstev obyvatel. Nebudou se ptát, komu patří, ale odnesou si z jejich zhlédnutí dobré příjemné pocity a nová poznání.

Nebude a ani to není potřebné vypátrat, jak to bylo s „českým pokladem a jeho vrácením.“ Nikdy bychom nedospěli k odhalení „loupežníků a kořistníků“ těchto zmiňovaných pokladů. Zvláště, když naše současná společnost, její policie, prokurátoři, soudci a celá judikatura nedokáže odhalit, usvědčit, odsoudit a zavřít zloděje a handlíře českého všenárodního majetku, který byl rozkraden po roce 1990 a jehož hodnota představuje bilion miliard korun. A to neuplynula ani dvě desetiletí a aktéři těchto nepravostí ještě žijí mezi námi.