Jaroslav Hrubý

Jaroslav Hrubý, alias Jerry Holly. Doktor práv, Magistrální rytíř Suverénního řádu Maltézského, plukovník historické Akademické legie České republiky v Praze, prezident a výkonný ředitel společnosti Unilight v Montrealu.

Roky mého dětství

Jaroslav Hrubý se narodil 24. dubna 1924 jako třetí syn v rodině dobře situovaného obchodního právníka JUDr. Jaroslava Hrubého, který měl klientelu v různých zemích Evropy, především pak v Itálii. Dětství prožil v Praze na adrese U Havlíčkových sadů 9, v bytě s krásným výhledem na Havlíčkovy sady. Nedílnou součástí rodiny byl dědeček, senátor Emanuel Hrubý, jeden ze spoluzakladatelů České agrární strany.

Rodina žila poklidným životem, každé letní prázdniny trávili na jaderském pobřeží v Itálii a na statku blízko Prahy. Pokud se tento pobyt překrýval se začátkem školního roku, chodil Jaroslav do místní školy ve Vysokém Újezdě.

Po ukončení pátého ročníku základní školy pokračoval na klasickém gymnáziu v Londýnské ulici. Kolem už se stahovaly mraky 2. světové války.

Adolf Hitler se stal německým kancléřem a Evropa byla znovu ohrožena německým národem.

V roce 1939 byl ustanoven v Českých zemích Protektorát Čechy a Morava. Slovensko vyhlásilo samostatnost. Na rozkaz prezidenta Edvarda Beneše země bez jediného výstřelu kapitulovala.

V roce 1940 se podařilo otci získat od protektorátu víza a rodina mohla odjed do Itálie. Jako první odjel Jaroslav s matkou a bratrem Mirkem. Během pobytu v Římě navštěvoval soukromou školu Colegio Ciconini v Prato, blízko Florencie. Byla to pro něj zajímavá zkušenost. Aby mohl komunikovat se spolužáky a sledovat vyučování, musel se naučit rychle italsky. Přestože uspěl, nový školní rok už nezahájil, protože v červnu 1940 vyhlásila Itálie válku Francii.

Německá policie mohla působit i v Itálii a rodina se musela vrátit zpět do Prahy.

V Praze pokračoval Jaroslav ve studiu na gymnáziu, tentokrát ne klasickém, ale všeobecném. Pro své znalosti italštiny byl ředitelem školy požádán, aby vyučoval tento jazyk na škole. V roce 1943 si všichni narození v roce 1924 museli najít do dvou týdnů práci v zemědělství nebo ve válečném průmyslu. A tak se Jaroslav ocitl na statku svého přítele blízko Pardubic, kde měl pracovat jako zemědělský dělník. Po pár měsících se přesunul na jiný velký statek v Cepi, kde pracoval jako zahradník v zeleninové zahradě a v noci se učil správně dojit krávy. V té době už se zapojil do odbojového hnutí. Požádal o přemístění na statek barona Reigera na Českomoravské vrchovině, kde tehdy čeští partyzáni působili. Zde pracoval jako pomocná síla a příležitostně dojil krávy. Brzy se napojil na skupinu partyzánů a byl jim přidělen k zásobování pro hlavní skupinu vysoko v horách.

Podle záznamů v jeho partyzánském průkazu byl ve skupině od roku 1943 jako zásobovač a od roku 1945 se aktivně účastnil bojů.

Americká armáda byla už na západě československého území a Rusové se přibližovali z východu. V té době se česká skupina, vedena armádními důstojníky v Chotěboři, rozhodla zaútočit na továrnu na střelný prach v Mníšku, vzdálenou asi 5 km od města. Měli německý motocykl, kamarád řídil a Jaroslav držel v jedné ruce vlajku v druhé samopal. Aniž by je bral někdo vážně a pokusil se je zastavit, dostali se do továrny a požádali o schůzku s velitelem. Podařilo se jim domluvit kapitulaci a zabránit velkému krveprolití.

Za několik dnů nato začalo v Praze povstání. Barikády byly postaveny a pražský rozhlas opakoval každých pět minut volání o pomoc. Jaroslav se dostal do Prahy, u první barikády opustil své přátele a spěchal přes město k budově vězení, kde byl vězněn jeho otec. Všichni vězni už byli volní. V pražském bytě zjistil, že otec odjel s bratrem do Loužnice. Vyrazil tedy znovu na cestu. Do domu vešel právě, když rodina večeřela, oblečený jako ruský voják s pistolí v pouzdře. Domů se rovněž vrátili bratři Miroslav a Jiří a byla to ta nejkrásnější večeře a rodinné setkání, které pro nás znamenalo konec války. Druhého dne jsme se všichni vrátili do Prahy a já jsem se zapsal ke studiu na Právnické fakultě Karlovy univerzity“.

Nepřítel komunismus

Euforie z vítězství nad Třetí říší byla brzy zastíněna zjištěním, že se na obzoru vynořuje nová hrozba - komunismus. První studentské volby na Karlově universitě a na ostatních institucích vyššího vzdělání v Československu ukázaly, že ke komunistické straně se obrací většina studentských organizací. Jaroslav Hrubý vstoupil do spolku studentů práv VŠEHRD a byl zvolen do jeho výboru. Spolek dělal všechno proto, aby přesvědčili spolužáky, že komunismus není odpovědí na problémy společnosti, ale rakovina, která sžírá celou civilizaci.

Prostřednictvím studentských výměn se Jaroslav seznámil s Renatou Schmidtovou, které se přezdívalo mezi přáteli Renée. V té době ještě nevěděl, že potkal svoji budoucí ženu, matku svých dětí.“ Byla velmi inteligentní, zásadová a svědomitá, stejně jako okouzlující a krásná a stála při mně v dobách dobrých i zlých!“.

V listopadu a v prosinci 1947, během posledních svobodných voleb, všechny fakulty až na fakultu filosofickou, komunisty odmítly. Všichni doufali, že budou v klidu moci dokončit studia. To se ale ukázalo jako nemožné. Koncem března 1948 byli Jaroslav a Renée pro svoje politické aktivity vyloučeni z Karlovy univerzity a ze všech ostatních univerzit v Československu. Oba měli za sebou státní zkoušky a univerzitní titul by získali během pár měsíců.

Jaroslav začal spolupracovat s americkou tajnou službou CIA a jeho prostředníkem se stal číšník Klečka, který pracoval v mezinárodním rychlíku mezi Prahou a Frankfurtem. Jeho pověřovací listiny se zdály být v pořádku. Mezitím číšník Klečka převážel vzkazy tam a zpátky. Dodával je poctivě, ale od každého si pro sebe dělal kopii. Jak se později ukázalo, Klečka byl dvojitý agent, vycvičený Sověty v Moskvě, který pracoval jako špion během 2. světové války a později v Československu.

Všechno šlo hladce až do 17. června, kdy , Klečka předal kopie korespondence a další dokumenty české a ruské policii a všichni byli zatčeni.

Vězněm v rodné zemi

Jako velmi nebezpečný byl Jaroslav Hrubý odveden do speciální budovy ZOB- Zemského odboru bezpečnosti, ve Washingtonově ulici na Praze 1, kde mělo za okupace své vrchní velitelství Gestapo. Toto utajené místo nebyl žádný pětihvězdičkový hotel a podléhalo přísnému utajení. Výslech začal okamžitě po příjezdu a trval nepřetržitě 30 hodin.

Jaroslav stál nahý uprostřed místnosti a protože neodpovídal na kladené otázky, byl fyzicky trestán. Psychické ani fyzické týrání ho nezlomilo a nepromluvil.

Další část výslechu probíhala o patro níž. Zde dostával elektrické šoky do genitálií až bolestí omdlel.

Druhý den byl odvezen na vojenskou základnu v Ruzyni, aby byl vyšetřován v případu generála Janouška, kterému pomáhal při útěku za hranice. Bohužel akce se účastnil i Klečka a nechal generála zatknout dřív, než se dostal k českým hranicím. Vojáci v Ruzyni byli ještě horší. Za dva dny byl poslán do vojenského vězení v Bartolomějské ulici, zde podepsal protokol o propuštění a mohl opustit vazbu. Když vyšel ze dveří, byl okamžitě zatčen tajnou policií a odvezen zpět do Washingtonovy ulice. Zde byl znovu mučen a po několika dnech převezen do státního vězení na Pankráci, kde byl pro následky mučení hospitalizován ve vězeňské nemocnici. Celu nejprve sdílel s vrahem, který svou manželku honil tři dny po lese, dokud ji nezabil. Další spoluvězeň byl pyroman, třetí s kým sdílel celu byl specialista na otevírání trezorů. Až později se dostal na celu s Dr. Sládkem, psychiatrem, který sdílel za války celu s jeho otcem.

Dr. Sládek ho začal učit chování při předstírání duševní choroby. Po několika týdnech byl Jaroslav poslán na pozorování do ústavu pro duševně nemocné. Uprchnout odtud bylo relativně snadné.

Emigrace

Cesta za hranice byla strastiplná a nebezpečná. Do Vídně se dostal ve vagonu na uhlí, v americké zóně se dozvěděl, že agent Klečka byl ve Frankfurtu zatčen, ale pro nedostatek důkazů musel být propuštěn. Jaroslav byl sice za hranicemi, ale jeho pas už pozbyl dávno platnosti. Americké úřady mu daly částku zhruba pěti dolarů a novou totožnost. Získal první ze svých mnoha pseudonymů, jméno Franz Kogler, státní zaměstnanec z Vídně. Tyto dokumenty si vyzvedl na nádraží u novinového stánku, kde uvedl heslo a koupil si komunistické noviny Rudá vlajka. Po mnoha komplikacích se dostal do Itálie, zde dostal doklady a druhé jméno Gerramino Rubini, Tento průkaz používal do doby, než dostal jiný a konečně legální dokument, od mezinárodní uprchlické organizace IRO.

Jako oficiální uprchlík si zažádal o vízum do zámoří. Až na základě slibu Arnolda Schombeka, který mu nabídl pracovní místo, získal kanadské vízum. Renée nebyla pokládána za uprchlíka, a tak musela za cestu do Kanady zaplatit. Znamenalo to, že si musela na cestu nejprve vydělat.

Nový život

V nové zemi musel Jaroslav Hrubý začít nový život. Renée hned po svém příjezdu začala pracovat pro pojišťovacího agenta. Rychle se začala orientovat v oblasti daní. A přesvědčila Jaroslava , že když se stanou manželi ještě do konce roku, dostanou oba od daňového úřadu zpět obrovské sumy. Jaroslav strávil u Arnolda Schombeka 5 let. V únoru 1955 odešel a zaregistroval si vlastní společnost nazvanou Crystal Draft Company, se kterou začal čistit a opravovat lustry. Snažil se rozšířit svoje aktivity i na domácnosti, a tak je doslova obcházel, klepal na dveře a nabízel jim své služby.

První velká zakázka byla na křišťálový lustr od ukrajinského kostela v Ontáriu. Za 3000 dolarů přijal Billa Scholese za společníka v Crystal Craft Company.

Kromě čištění lustrů začali i s jejich opravami. Obchody se pomalu, ale jistě začaly hýbat

Brzy se lustry staly populární. Aby ještě zvýšili svoje příjmy, spolu s přítelem Dominikem Dlouhým zaregistrovali společnost Fortune Trading Company. Pronajali si deset automatů na burské oříšky a ty umístili na nádražích i u benzínových stanic. Tato činnost se ukázala jako časově i finančně příliš náročná.

V té době je oslovila společnost Robert Simpson Company v Montrealu a v Torontu, aby pro ni vytvořili propagační řadu. Vyšla celostránková reklama v The Montreal Star. Najednou měli tolik objednávek, že je nemohli všechny přijmout.

Jak se obchod rozrůstal, přibývalo zaměstnanců a podnik se rozšířil o druhou stranu budovy. Rozhodli se sjednotit zaregistrované obchodní aktivity a v roce 1960 vznikl Lumiart. V té době obdržel Jaroslav dopis od svých rodičů. Politická situace v Československu se začala uvolňovat. A tak mohl po letech zase spatřit svoji rodinu.

Současnost

Od té doby se událo mnoho změn, Jaroslav Hrubý, opustil společnost, stal se z něj rentiér, založil nový podnik. Po roce 1989 se mohl podívat zpět do své rodné země, mohl požádat o navrácení rodového majetku. V roce 1995 zemřela jeho manželka Renée. Sám prodělal záchvat mrtvice. Radost mu dělají jeho dva synové Thomas a Michael. Thomas získal dva právnické tituly a v roce 1993 se přestěhoval do Prahy.

Gerry Hrubý-Holý

Gerry Hrubý-Holý, a graduate of the Faculty of Law, Charles University in Prague, began his career in the lighting industry in Canada in 1950 and five years later founded Unilight Limited, which now ranks as one of world’s leading designers and manufacturers of custom made decorative lighting with a special emphasis on the hospitality industry. It installed lighting in leading hotels, including Ritz-Carlton, Reigne-Elizabeth and Novotel in Montreal. The company employs over 140 employees, a sales force of more than fifty professionals located in key North American markets as well as in Singapore, Hong Kong and Tokyo. According to La Presse, Unilight exports 90% of its production to the United States. Gerry Hrubý-Holý, who is also known as a supporter of numerous charities, retired as President of Unilight in May, 2002 but remained as its Chairman.