Alois Ambrůz - Radovánky poznovu

Alois Ambrůz se narodil na jižním Valašsku, v početné rolnické rodině. Šťastné mládí navzdory válečným pohromám završil maturitou na reálném gymnásiu v Uherském Brodě. Po ní se usadil v Ostravě, kde studoval na báňské škole. Po vojně byl zaměstnán ve Vítkovických železárnách. Pro nesmiřitelný rozdíl ve svých názorech a názorech vládnoucí strany, dal přednost směnové práci dělníka na ocelárně. Po roce strana ustoupila a povolila zaměstnání v nově vytvořeném výzkumném ústavu Nové hutě. Ztrátovou výrobu brzy přivedl na kvalitativně a ekonomicky světovou úroveň. Pokračování práce zastavily tanky z východu, které ho i s rodinou vytlačily do Kanady, kde pokračoval na ocelářském výzkumu.

Když dozrál čas, rozhodl se uložit bouřlivou životní moudrost do povídek a románů, kterým říká novely. V nich nezapomíná na svůj lid z pomezí Karpat, na svůj národ a na jazyk, o němž se netají, že je nejlahodnější pod sluncem.

O několika jeho knížkách, nedávno vydaných v ČR, jsme už psali, nyní uvádíme ukázku z knížky, kterou vydalo nakladatelství Lípa, Vizovice.

Hlášení

Ťuk – ťuk - ťuk. Na dveře ťuk.

„Kdo je tam?“

„To jsem já, svatý Gabriel.“

„Volno. Vstup anděli.“

Anděl vstoupí a staví se do latě, podle protokolu.

„Jak se máš, hochu? Jakou novinu mi přinášíš?“

„Dobrý den, Pane Bože. Nic moc, hlásím že Halík je tady. Přišel jakýsi Halík. Pravil, že se s Tebou zná.“

„Ale? Už přišel? Nějak brzy. Netlačí se on trochu přesmíru do nebe? Jeho čas nenadešel, soudím. Kdo mu otevřel bránu?“

„Já nevím,“ pravil anděl

„A co říkal? Říkal něco víc?“

„Ano.“

„Pověz mi co řekl. Nepřišel si pro povýšení? Rád sbírá prebendy.“

„On říkal – Halík říkal… že sedíš, Pane Bože, na jeho židli,“ a bylo to venku. Taková neomalenost! Vždyť jeho slova ani přes rty nechtějí.

„Pěkná novinka i pro mě! Vážně to řekl?“ Pán se tvářil velice udiveně.

„Ano, Pane.“

Pán všehomíra přemýšlí.

„Co mám vyřídit?“ ptá se anděl.

„Víš co, Gábi? Pošli ho tam,“ říká Pán a ukazovákem kmitá k nebeské podlaze. Nahoru a dolů, normálně, jak se i na zemi prstem kmitává, když se chce něco potuplovat.

„Mám mu doporučit, aby si vzal nějaký kurs? Třeba kurs skromnosti pro začátečníky?“ Určitě víc pokory by Halíkovi slušelo i tu.

„Neraď mu nic. Má rozumu dost a svobodnou vůli, ať si pomůže jak umí.“

„Tak dobře. Já půjdu, sbohem Pane Bože,“ uklonil se anděl.

„Měj se dobře, hochu. Nezapomeň oslavovat. Radujte se všichni.“

Shora uvedené hlášení proběhlo v nebi přibližně v době, kdy měl v Semtíně, poslední pošta Kozorohy nad Úslavou, pohřeb tamní rodák, po otci se jmenoval Halík. Na zemi hodně cestoval, ve světě se znal s kdekým, i Dalai Lámu potkal, proto mu říkali Janek Všudybyl. Jménem Halík byste se na něho nedoptali.