Jiří Šulc - Dva Proti říši

Titul historického románu (o 480 stránkách) o atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 je poněkud bombastický. Akce Josefa Gabčíka a Jana Kubiše sotva mohla ohrozit Hitlerovu říši, dosahující v roce 1942 vrcholu válečné rozpínavosti. Autor (1969) přečetl hodně dostupné literatury. Pochybuji, že proseděl nějaký čas v archivech. Zpracoval velmi obratně zveřejněná fakta o činnosti zahraničního a domácího odboje v 2. světové válce.

V nádherné osvěžující (zejména pro člověka dlouho žijícího v cizině) češtině, zobrazuje hlavní postavy výjimečné události bez příkras a morálních zábran. Vylíčení intimních soustyků mezi Gabčíkem, Kubišem a jejich milenkami nepřekračuje hranici mezi erotismem a pornografií. Román byl původně napsaný v angličtině. Dostal první cenu 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu (Lidové noviny, 5. 9. 2007). Je to Šulcova prvotina, proto se nerozpakuji vyslovit poklonu autorově spisovatelskému nadání.

Mnohý čtenář bude možná udivený, jak často Šulc vkládá do úst gestapáků i atentátníků, více než dva tucty vulgárních výrazů, dokonce i v němčině, které nelze slyšet ve slušné společnosti, anebo číst na stránkách klasického tragického románu. Hovorová i literární čeština během čtyřicetiletého komunistického režimu očividně značně zhrubla. Na stránce 185 používá autor nadávku „kurva“ čtyřikrát. Naplno. Nevytečkovanými slovy je kniha prošpikovaná více než je zapotřebí. Znehodnocují literární hodnotu zdařilého díla.

DVA PROTI ŘÍŠI je ve skutečnosti prvotřídní scénář pro jinaký film, než předvedl před mnoha léty Hollywood, anebo Jiří Sequens. Zejména pokud jde o vztahy mezi pražskými gestapáky, kteří měli na starosti odhalování činnosti parašutistů a jejich domácích pomocníků. V tom je Šulcův román unikátní. Velkou pozornost věnuje autor komisaři Heinzovi Pannwitzovi, z jehož „krátké vzpomínky“ vyčerpal hodně informací, aniž by ji uvedl v pramenech na konci knihy.

Záložka knižního obalu slibuje „řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností“,... založených na podrobném zkoumání pramenů a literatury“. Informovaný čtenář však snadno najde nemálo nesprávných tvrzení. Uvedu několik příkladů. Šulc převzal falešný údaj o Karlu Čurdovi, který prý prozradil úkryt parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici v Praze. Čurda nevěděl, kde se parašutisté skrývali. To vychází najevo z jeho výslechu na gestapu, kam šel dobrovolně.

Gabčík a Kubiš nebyli „skvělí s granáty a výbušninami“, „vynikající střelci“, „výrazně nadprůměrní“. Ve skutečnosti Gabčík musel jít na doplňovací výcvik, neboť šéf britské Special Operations Executive (SOE), generál Gubbins, nebyl spokojený s jeho střelbou. Kubiš musel jít na další výcvik v házení bomby. Oba parašutisté slíbili důstojníkům SOE, že Heydricha zlikvidují, i kdyby při tom měli padnout. Gabčík zřejmě nebyl s to zabít člověka, i když to byl krutý nepřítel. Na Heydrichova řidiče Kleina, který ho pronásledoval, několikrát vystřelil, aniž by ho zasáhnul. Nestřelil Kleina do prsou, ani když byl od něho vzdálen pouhý metr. Klein upadl a zranil si kyčel. To dokazuje nemocniční záznam o roentgenu jeho nohy.

Šulc se dovede vžít do duševního rozpoložení parašutistů. Nerozpakuje se naznačit pochopitelné zklamání Gabčíka a Kubiše. Útok na Heydricha se oběma hrdinům nepodařil. Úkol nebyl splněn. Uvědomili si, že operaci „zvorali“ a „nezvládli“. Kdyby Kubiš nezachoval chladnokrevnost, a nehodil bombu na Heydrichovu mercedesku, pokus o atentát by skončil naprostým fiaskem. Střepina z karoserie prorazila neopancéřované sedadlo a zasáhla Haydricha do zad. Baktérie? dokončily úspěšně Kubišovu poloúspěšnou akci. Kdyby němečtí lékaři měli k disposici penicilín, Heydrich by přežil a pokračoval, ještě s větší zuřivostí a mstivostí, v odporném katovském řemesle.

Šulc doplnil román Poznámkami autora a údaji o hlavních postavách vyprávění. Bohužel neuvedl, buď z neznalosti anebo z opatrnosti, některé skutečnosti, známé badatelům i veřejnosti. Nejen Hana Krupková, ale také její manžel Václav, pardubičtí spolupracovníci s paraskupinou SILVER A, byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Sokolský odbojář Ladislav Vaněk- Jindra („muž s knírem“) nejenže po zatčení v září 1942 kolaboroval s gestapem, ale po únoru 1948 prokazatelně spolupracoval s StB. Jeho jméno je právem v Cibulkově – i úředním – seznamu. Podle televizního dokumentárního filmu Miroslava Ivanova byla Vaňkova ilegální fotka z doby protektorátu zhotovená až po válce. Knír přilepil pod Vaňkův nos maskér Národního divadla!

Heinz Pannwitz vedl skupinu odborníků proti sovětské špionážní síti, která měla agenty po celé Evropě, nejenom ve Francii. Pannwitz byl na konci války zatčen francouzskou policií. Na vlastní žádost byl předán do SSSR, kde chtěl, podle vlastního záznamu (Záznam jsem zveřejnil ve studii DEPEŠE NA PŘÁNÍ JINDRY, 1987), pokračovat v desinformační hře a protihře, ve snaze posílit, v zájmu budoucího Německa, nedůvěru sovětských orgánů vůči západním válečným spojencům. Prožil si své v moskevské Ljublance a v sibiřském gulagu. Vrátil se do Západního Německa v r. 1965. Zemřel v r. 1975.

KGB se pokusila, prostřednictvím agentů 1. správy Ministerstva vnitra, proniknout do Pannwitzova prostředí v Ludwigsburgu. V zájmu StB se Vaněk třikrát pokusil navázat s Pannwitzem kontakt, pod záminkou opoznámkování rukopisu pamětí. Vaněk končil dopisy bývalému komisaři gestapa, který ho na počátku září 1942 zatkl, „se srdečnými pozdravy“! Vaněk, baron Prášil vzpomínkové literatury, mátl svými báchorkami badatele a veřejnost po celý dlouhý život. Jednomu historikovi dokonce řekl, že jsem si vzal za manželku Pannwitzovu vdovu! Mezi mnoha autory, kteří Vaňkovi sedli na lep, je nejen Jiří Šulc, ale i moje maličkost. Shodou okolností byl Vaněk v září a říjnu 1941 mým profesorem chemie, na IV. Reálném gymnázium v Brně, Na Křenové. Nemohlo mně ani při nejbujnější fantazii, v nepředstavitelných přeludech snů, tehdy napadnout, že ho v předaleké budoucnosti první veřejně odhalím jako spolupracovníka gestapa a zrádce protinacistických bojovníků.