Opět ve Švédsku

Pozorní čtenáři již tuší, že bude řeč o každoročním květnovém setkání Čechů a Slováků (a jejich švédských protějšků) v Kyrkekvarnu, asi hodinku jízdy autem od města Jonkőping (kde sídlí mimo přírodních krás i známá firma Husqvarna). To leží na jižním cípu druhého největšího švédského jezera jezera. Kostelní mlýn, jak zní v překladu název místa, už tam sice není, ale kouzelné místo uprostřed přírody, kam se sjíždějí na čtyři dny našinci ze všech koutů Skandinávie, to je.

Tak co bylo letos nového? Pro mne a kolegyni Fialku předně možnost pominout dvacet hodin mlácení se v autobuse a využít levné dánské letecké aerolinky Sterling. Ty lítají do Stockholmu, bratru asi 400 km od místa setkání. Ale protože za ta léta, co tam jezdíme, tam máme i spoustu dobrých přátel, dá se spoléhat na jejich pomoc. A to i v případě, že jsme přiletěly o dva dny dříve a odletíme až dva dny po skončení setkání.

Úterý a středa

Ivan Jonáš nás o půlnoci v úterý vyzvedl na letišti Arlanda a odvezl na venkov, do malebného místa v lese, kde cvrlikají ptáci, srnky jsou na zahradě jako doma a kočka Linda číhá na mezi na myšky.

Ivan je předčasně penzionovaným inženýrem firmy Eriksson a také básníkem a znalcem švédské historie i současnosti. Nedávno mu vyšla v ČR sbírka poezie, kterou ilustrovala jeho partnerka Alenka. Oba nás přivítali srdečně a druhý den nás vyvezli na pěkný výlet na ostrov, kam jezdí každou půlhodinu široká loď, jakoby silnice pokračovala..

Večer jsme hodně přetáhli, protože jsme se nemohli odtrhnout od hudby, kterou nám Ivan pouštěl. Sputniky roku 1959 a 1960. Naši první beatovou kapelu. Dozvěděly jsme se, že byl jejím zakladatelem, textařem a manažerem. To si zaslouží v příštím čísle samostatný článek...

Čtvrtek

Vyjeli jsme přes Stockholm „dolů“, jak seveřani říkají cestám na jih. Měli jsme pozvání, abychom se cestou zastavili na malé občerstvení u význačného houslisty Jaroslava Šonského v městě Norkőping, což je asi na půl cesty. (O J. Šonském jsme psali již dříve, naposledy v minulém čísle, o městě již několikrát v souvislosti s hezkou úpravou bývalé industriální čtvrti). Ve městě jsme trochu bloudili, přičemž se ukázalo, že naše výkřiky do mobilu typu Jaroslave, zastavili jsme u AVO, Billy, aj... co teď dál, se míjejí účinkem. Komplikovaly to objížďky ve městě a mizivé umělcovy představy o tom, kde se nacházejí tyto tržní boudy. Nakonec jsme to nějak společným mobilováním dokázali a radostně si pochutnali na vydatné bramboračce, kterou vlastnoručně uvařil pan umělec, zatímco jeho švédská paní podávala další lahůdky a mluvila na nás roztomilou češtinou. Se zatepleným žaludkem a sluncem nad hlavou se nám hezky jelo krásnou scenerií kolem velkého jezera a skrz lesy.

Do Kyrkekvarnu, na již 26. setkání Čechů a Slováků jsme dorazili kolem páté právě včas, abychom se stačili poobjímat se všemi, kdož už přijeli před námi, a zasednout k tradičnímu vítacímu dortu s kávou. A bylo to jako doma... v kuchyni „řádila“ obětavá učitelka Jarmila, kamarádka a výtečná zpěvačka, vítací ceremoniál a informační centrum obstaral stejně obětavě Vráťa Langer, předseda spolku, jinak profesor na univerzitě v Göteborgu. Také tu už byla celá rodinka Koutných (psali jsme o nich také), rodiče, vlastně teď už prarodiče sem jezdí s českošvédskou dcerou Veronikou, jejím českým manželem Pavlem a s jejich letos už dvěma malými synky, kteří češtině také neujdou. A také Marie, která vždycky napeče koláče, Sokol Pavel Mrázek s rodinou, Soňa... aj, a manželé Šípkovi, kteří přivezli otce Pepu a syna Tomáše Fouskovy, jejichž příjezd sem do Švédska zorganizovala aktivní Jitka Vykopalová. Jitka pracuje na českém velvyslanectví, fotografuje, tančí a píše do Pozitivních novin. Pozvala sem také Pavla Loužeckého, vydavatele těchto populárních Pozitivních novin, který se hned po kávě ujal prezentace svého projektu. Měl to připravené opravdu profesionálně. Promítání ukázek z počítače s průvodním slovem, besedou a výzvou pro další autory.

Po večeři už to jiskřilo humorem, i když někdy trpkým, ale převážně laskavým. Prostě fenomén Pepa Fousek. Já už jsem o něm napsala povícero, teď předám slovo čerstvým dojmům někomu ze švédských účastníků, kteří ho dosud neznali a napsali právě do „Pozitivek“:

„...Když jsem si v Praze před rokem koupila knížku Josefa Fouska „Pohlazení“, neměla jsem ani zdání, že bych se s ním někdy v budoucnosti setkala. V té době jsem o něm moc nevěděla. Krátce poté jsem si na internetu přečetla několik jeho vyprávění a postřehů ze života, které byly publikovány v Pozitivních novinách. Představení Josefa Fouska dne 30. 4. na svátek Valborg v Hartwickska Huset ve Stockholmu a také v Kyrkekvarnu ve Smölandu bylo skutečně jako balzám na duši. Slyšet jeho nesčetné aforismy a epigramy o politice, událostech ze života, z boxovací arény, z cest do Německa a o jeho nedokonalé němčině, podávané s úžasným humorem, že publikum se smálo až k slzám. Salvy smíchu sklidil, když vyprávěl, jak vyrobil z prádelní poklice od hrnce satelit na příjem televize a dal ho do okna, k velké závisti jednoho souseda, ale i když vyrobil z rejžáku na podlahy mobil, na který našrouboval zvonek od jízdního kola, připevnil teleskopickou anténu od rádia a namaloval číslice a „přijímal na něj hovor.“ Naproti sedící Japonci v podzemní dráze nevěděli, co si o tom mají myslet a s respektem ho obloukem obcházeli. Jedno z úsloví Josefa Fouska je, že tam, kde se lidé smějí, tam se nestřílí a že lidé na sebe mají být vlídní, dokud je čas. Zažil totiž dvě traumatické zdravotní příhody a ví moc dobře, co říká. Hluboké myšlenky, jemně načrtnuté, prosvítají do jeho, na první pohled jednoduchých básní. Svým vřelým vyprávěním o svém otci a vnoučatech, o lásce ke své ženě, kterou zná od jejích 13 let, o práci v kladenských ocelárnách a o zážitcích z boxování dostane člověk pocit, že on byl vším rád, že se za nic nestydí a že nemá čas lhát. Svým vystoupením se nám, všem přítomným zasloužil o nezapomenutelný zážitek. Syn Tomáš doprovázel svého otce na kytaru a foukací harmoniku a vtipně ho komentoval. Josef Fousek je neobyčejný člověk, nepředstavitelně čestný a hodný, jakého jen tak hned člověk nepotká. Jeho laskavé oči a ryzí povaha lidi přitahuje a člověk si přeje, aby jeho písně, básně a vyprávění nikdy neskončily. Myslím, že jsme ve Stockholmu ještě neměli někoho takového jako je Josef Fousek, kdo by nás tak rozesmál a pobavil. Člověk šel domů s pocitem, že svět je krásný, když na něm žije alespoň pár lidí jako je on. Srdečně mu a jeho synovi děkuji za představení ve Stockholmu. Díky ještě jednou Jitce Vykopalové...“ píše například Stockholmanka Líba Karlsson. (Další dojmy jsou samozřejmě na Pozitivkách.)

Pátek

Program byl bohatý jako vždy. Poetické dopoledne připravil jako obvykle filosof a básník Otakar Štorch. Bylo tentokrát věnováno čínské poezii z 12. století. Na připomenutí dávné čínské kultury na rozdíl od současného okupování Tibetu. Anička (Anna Katarzina Schatzl), k tomu hrála na kytaru a zpívala svým krásným čistým lyrickým sopránem.

V pátek také přijeli další účastníci, mezi nimi i Erica Michalek z Malmö, s kterou se potkávám v Praze, ale nyní jsem ji zlákala k účasti zde. Přijela s kamarádkou a s kytarou. Navečer se dostavila delegace ze Senátu v čele s předsedou krajanské komise Josefem Zoserem (viz rozhovor v min. dvojčísle), ambasador pan Koura, ředitelka Českého centra Lucie Svobodová a další. Po udělení medailí Otovi Štorchovi a Pavlu Mrázkovi za letitou činnost ve spolku přítomnými senátory se v jedné společenské místnosti vedly zprvu vážné, později nevážné hovory (jak jinak, když byl u toho Pepa Fousek!), v další se zpívaly české, slovenské, moravské lidové, staré i novější trampské, americké tradicionály, spirituály a nechyběla ani ruská melancholická Rozcvetla kalina, kterou jsme nedávno trochu nacvičily s Martinou. (Příště budeme budeme umět i Gratias a la Vida, abychom ten světový repertoár rozšířily.)

Zde nutno podotknout, že Anička, která je školenou pěvkyní (jinak pracuje na slovenské ambasádě) již vydala krásná dvě CD. Jedno uvádí spíše romantické písně s jednoduchým doprovodem a to druhé, novější si právě už asi po dvacáté pouštím: jsou to slovenské lidové v angličtině. Zpívá zde spolu s Josefem Ivaškem a to anglicky. Lásko, bože, lásko, Prijdi Janik premilený, A ja taká čarná a dvacet čtyři dalších slovenských pokladů zní moc hezky i v cizím jazyce. (Kdo by měl o CD zájem, napište, ráda zprostředkuji.)

Sobota

Dopoledne přednáška o Českém dialogu (viz úvodní slovo) a poté přednáška s obrázky cestovatele Jindry Šípka, letos o Jižní Africe. Jindra, jako nezničitelný optimista hlásal, jak je tam všechno krásné a úžasné. Ale když se zmínil také o úžasné bezpečnosti, vzal si slovo Vráťa a řekl svou příhodu z Johanesburku:

Zapomněl jsem si pastu na zuby. Vyšel jsem ven na „bezpečnou“ ulici, koupil si pastu a najednou jsem ležel na zemi, nade mnou stáli čtyři černí hoši a jejich kudly se mi pomalu zapichovaly do hrudi... vzali mi všechno.

Navečer měl slovo Petr Procházka, boží člověk, vlastenec a nadšenec... Tématem byly Smetanovy opery. Petr je totiž nejen znalec folkloru, ale i profesionální pěvec, sólista libereckého divadla a také profesor na stockholmské konzervatoři. Poslouchat ho a nechat se vtáhnout jeho hlasem a jiskrami sršícími z jeho rozzářených očí do světa romantiky, to je pohádka.

A večer se zapálil oheň, opékaly se klobásy, a zase se zpívalo. Tentokrát trampské zpestřily Petrovy operní ukázky, především Vodník z Rusalky. Pod širým nebem to znělo kouzelně a já jsem měla silné trhání zapět árii Měsíčku na nebi hlubokém... ale přece jen jsem si to radši včas rozmluvila...

Když po půlnoci u ohně nastala pravá severská zima, odebrali jsme se do chaty ku spánku. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme v jídelně potkali ještě četné přátele, kteří nás zvali na skleničku slivovice. Někteří odolali, jiní ne. Byla jsem mezi těmi druhými... debata byla moc zajímavá, o Švédsku, Česku, o politice, kultuře... po třetí skleničce jsem měla pocit, že mluvím zcela plynně s Lenartem švédsky...

Neděle, pondělí, úterý

Už se rozjíždíme domů s přáním, ať se shledáme zase za rok.

Útulek na zbylé dva dny než poletíme, jsme s Martinou získali u Šípků ve Stockholmu.

Evu a Jindru Šípkovi známe už spoustu let, ale díky jejich milému pozvání a času si více popovídat jsme se dozvěděli ještě mnoho dalšího z jejich života. (Stojí to samostatný článek do dalšího dvojčísla.) Díky jim jsme měly možnost poznat krásná místa ve Stockholmu – mimochodem víte, že toto město stojí na 25 ostrovech? Brouzdaly jsme po téměř letním městě, prohlédly jsme si muzeum Vasa, kde je jedinečná válečná loď, nejdříve potopená hned při svém prvním vyplutí z přístavu v roce 1628 a pak vylovená v letech padesátých, navštívily jsme Národní galerii, kde je kromě mnoha krásných obrazů světových malířů i několik uloupených z Prahy, potěšily jsme se výstavou Toulouse Lautreca.

Když už jsme měly nohy ušlapané až ke kolenům, jak se říká, řekly jsme, že jdeme „domů“. Ale cestou jsme se zastavily v krámku u skanzenu. „Slyšíš, někdo tady mluví česky,“ obrátila se na mně Martina. Jenže ta paní to uslyšela a obrátila se taky: „Jéje, paní Střížovská, paní Fialková, to snad není možné,“ vykřikla s úsměvem. A za ní hned manžel: „Jé, to není možné!“ Naši milí čtenáři, členové a podporovatelé Mezinárodního českého klubu, původně z Lucemburska, nyní z jižních Čech, Marenčákovi! To bylo radosti z toho, že se sobě sympatičtí lidé potkají nečekaně kdekoli na světě.

A večer už jsme zase byly v Praze. Plné dojmů, krásných zážitků a vděku k našim milým přátelům ze Švédska, kteří nám umožnili prožít mezi nimi krásný týden.