Z Klementina na Staré Město

Pokračování volného seriálu

Než se vydáme na cestu, je dobře aspoň chvíli postát na Křižovnickém náměstí. Patří mezi nejkrásnější v Praze. Kameny, po nichž kráčejí neustále zástupy lidí, pocházejí z 19. stol. Úprava byla svěřena firmě bratří Kleinů. Ta také přesunula Svatováclavský vinařský sloup do výklenku Křížovnického kostela. V zemi před ním jsou uchovány vzácné zbytky dlažby ve vyústění Juditina románského mostu ze století 12.

V 19. století u příležitosti oslav poloviny tisíciletí, které uplynuly od založení pražské alma mater – univerzity – byla na náměstí umístěna bronzová socha jejího zakladatele Karla IV. Autorem byl drážďanský sochař E. Hähnel, ulita byla v Norimberku. Podstavec zdobí alegorické sochy představující původní fakulty univerzity, a to Filozofickou, Lékařskou, Právnickou a Teologickou. Jednou z nejstarších staveb na staroměstské straně mostu, dnes Karlova, je budova konventu a kostela sv. Ducha Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ten byl založen 1234 Anežkou Přemyslovnou, od roku 1989 svatou. Je jediným domácím církevním řádem. Samostatnou řeholí se stal již tři roky po svém založení, v roce 1352 získal znamení, které nese dodnes – červený hrotitý kříž s hvězdou (podle pověsti na památku prvního mistra špitálu sv. Františka Albrechta ze Šternberka). Ve stejném roce se přestěhoval na místo, před kterým stojíte, a kde se kdysi říkalo „kraj mosta“. Klášter se špitálem a kostelem sv. Ducha sloužil nejen nemocným, ale staral se dlouhá léta o řádnou údržbu jediného kamenného mostu v Praze. Spolu s touto povinností měli křížovníci právo vybírat ze vstupu na něj clo a mýtné. Dobou největší slávy byla patrně léta od druhé poloviny 16. stol. až do konce stol. 17., kdy jeho velmistři s kratičkou přestávkou několika let zastávali úřad pražského arcibiskupa. Dnešní chrám zasvěcený sv. Františkovi z Assisi stojí na raně gotických základech původního kostela sv. Ducha. Podoba raně gotické stavby je zachována v breviáři velmistra Lva z doby Karla IV. Jeho přízemí je kryptou barokního chrámu vystavěného na konci 17. stol. podle plánů francouzského architekta J. B. Mathese. Vnějšek kostela zdobí sochy českých patronů a andělů od F. Quitainera, po stranách hlavního vchodu je P. Maria a sv. Jan Nepomucký z konce 18. stol. Pozoruhodná je vnitřní výzdoba ve stylu vrcholného baroka. Té vévodí nástropní freska v kopuli s motivem Posledního soudu z ruky skvělého malíře F. M. Rainera, rodáka ze Starého Města pražského. Místo jeho narození a úmrtí připomíná pamětní deska na staroslavném domě U Medvídků Na Perštýně.

Fresky a obrazy v kaplích jsou dílem od J. K. Lišky a Slezanů M. Wildmanna, Heinische až po J. V. Hellicha.

V kapli na pravé straně najdeme pozoruhodnou pozdně gotickou sošku Madony z konce 15. stol. V kostele jsou původní varhany, které stojí za to si poslechnout. Ještě v 19. stol. bylo v klášteře opatrováno 12 starců k bytu a výživě a 40 chudých dostávalo zdarma jídlo. Řádu byly poskytovány četné dary a odkazy osob světských i duchovních a byl osvobozen od desátků pro papeže. Jeden pěkný příklad cla placeného při vstupu na most. Každá nevěsta, která jela nebo šla na svatbu, platila 72 haléřů, totéž, když se někdo přes něj stěhoval. V případě náhlých škod se mostné celé věnovalo opravě. Od pokladnice, do níž se peníze ukládaly, měli jeden klíč křížovníci a 2 staroměstští konšelé. Lichý počet je zárukou toho, že nedojde k rovnosti hlasů při rozhodování. Zásada platí od dob antického Říma.

Nová radnice, dnešní magistrát

Zadní brána Klementina nás přivede na Mariánské náměstí. Jeho dominantou je Nová radnice postavená v létech 1908–11 podle plánů O. Polívky. Její rozlehlost je symbolem rostoucího významu měšťanstva a hlavního města zemí Koruny české, bohužel přerušený 1. světovou válkou. Významná je především její sochařská výzdoba z rukou českých umělců. Průčelí zdobí symboly dobrého hospodaření, a to Revize a Účetnictví, dílo S. Suchardy, a skupiny Skromnost, Ušlechtilost, Síla a Vytrvalost z dílny J. Mařatky. Na první pohled zaujmou mohutné plastiky u hlavního vchodu do budovy: Železný muž a Rabbi Löw L. Šalouna zcela ve stylu secese.

Budova radnice stojí na místech starobylého kostelíka sv. Linharta z 12. stol. zbořeného v roce 1798. Byl to farní kostel osady téhož jména, kromě něho tam stával dvorec zvaný Jarošův ze 13. stol. a Andělská kolej univerzity. Nová radnice je dnes sídlem primátora, zastupitelů hl. města a magistrátu. Bylo by jen ku prospěchu obyvatel Prahy, kdyby se jimi volení reprezentanti aspoň snažili přiblížit k ideálu alegorií ctností, které zdobí radnici už sto let.

Městská knihovna a Clam Gallasův palác

Vlevo stojící budova Městské knihovny, která uzavírá prostor náměstí, byla postavena ve 30. letech 20. stol. ve funkcionalistickém duchu podle plánů architekta F. Rotha. Alegorické postavy zdobící balkon jsou dílem sochaře L. Kofránka. Od roku 1980 je na průčelí knihovny pamětní deska Vincence Kramáře, ředitele uměleckých sbírek a významného sběratele moderního umění. Uvnitř budovy najdeme kromě knihovny výstavní prostory Galerie hl. m. Prahy, přednáškové sály, útulnou kavárničku a ve východní části reprezentační byt primátora.

Pravou stranou náměstí je zeď zahrady Clam-Gallasova paláce. Ten nechal podle plánu J. B. Fischera z Erlachu budovat bohatý hrabě J. V. Gallas, místokrál neapolský, na začátku 18. stol. Mohutná budova patří k jedné z nejvýznamnějších staveb baroka na Starém Městě. Hlavní vchod obrácený do Husovy (bývalé Dominikánské) ulice zdobí obdivované sochy dvojice Heraklů z dílny M. B. Brauna, podobně jako atiku. Z původních 13 antických božstev tam zbyly tři kopie. Schodiště paláce je pokládáno za nejkrásnější v Praze, vyzdobeno drobnými postavičkami zvanými putti, světlonoši, a bohatou nástropní freskou. V nádvoří je pěkná barokní kašna.

Známější je však kašna umístěná ve výklenku palácové zahrady směrem do Mariánského náměstí. Je to kopie sochy Vltavy od V. Prachnera z r. 1812. Lidově je nazývána Terezka a vypráví se, že vystoupí-li ze své kamenné podoby, poblázní každého mladíka. Nevím, zdali to platí i o originálu, dnes umístěném v Muzeu hl. m. Prahy.

Zajímavé jsou i budovy, které tu stály dávno předtím, než se hraběcí rod Gallasů rozhodl stavět. V místě zahrady a části paláce stával kdysi gotický kostel P. Marie, zvaný Na Louži. Začátkem 15. stol. v kostele působil německý kazatel Mikuláš z Drážďan, který patřil k nejradikálnějším hlasatelům reformy církve. Musíme si uvědomit, že až do zvýšení terénu navážkou a vydlážděním ulic byl terén Starého Města o jedno patro nižší. Románská přízemí domů, na mnoha místech zachovaná, jsou dnes sklepeními. Kromě kostela na místě paláce stávalo ve 14. století sídlo moravského markraběte Jana Jindřicha, jednoho z potomků Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, tudíž bratra Karla IV. Byl třetím ze čtyř synů královského páru, narozen 1322. Jeho životní osudy byly značně pohnuté. Jako pětiletý byl sezdán s dcerou Jindřicha Korutanského, tehdy osmiletou. Jeho nevěstě Markétě se dostalo přezdívky Pyskatá (Maultasch). Mohu říct, že oprávněně. Pokud se vydáte do zámku Červená Lhota, najdete tam její portrét a musím se přiznat, že při pohledu na její tvář vás určitě lehce zamrazí.

Než vraťme se do dějin. Sňatek byl samozřejmě politický. Jediným důvodem byla naděje na získání Korutan a Tyrol, neboť jejich vládce byl bezdětný. Když bylo Janu Jindřichovi 19 let, tak došlo k skandálnímu rozvodu. Jednoho dne, když se mladý princ vracel z lovu, našel brány jejich sídla zavřeny. V pozdějším zdůvodnění Markéta uvedla, že Jan Jindřich nebyl schopen plnit své manželské povinnosti. Avšak v pozadí stály opět důvody jiné, a to především snaha rodu Habsburků získat nárok na území, kterým Markéta vládla, což se jim později nakonec podařilo. Jan Jindřich se uchýlil do Brna a jeho bratr mu udělil titul markraběte a svěřil mu vládu nad Moravou. Pohanu vyvrátil tím, že ze tří manželství měl řadu dětí. S Markétou Opavskou, pocházející z levobočků Přemysla Otakara II., dokonce šest. Jeho bustu najdete v dolním triforiu Chrámu sv. Víta.