Milan Šimáeek Porotce Berlinale 2008

Milan Šimáček

Publicista a herec, inženýr ekonomie a bakalář žurnalistiky, se narodil 21. dubna 1962. Začínal jako ekonomicko-provozní náměstek ředitele Studia Ypsilon. Na této přední pražské scéně si v květnu 1987 odbyl i hereckou profesionální premiéru v adaptaci novely J. N. Tyňanova Vosková figura. V první polovině 90. letech tajemník a pedagog DAMU, v polovině druhé umělecký ředitel Kongresového centra Praha – Paláce kultury. Z filmografie: balada ze Žižkova 50. let Blázni a děvčátka, velkofilm z válečného Terezína The Last Butterfly, Kožené slunce (všechny tři snímky s režisérem K. Kachyňou), s J. Jirešem hraný dokument z dějin pražských Židů Labyrint, komedie z vojenského prostředí Tankový prapor (V. Olmer) a Černí baroni (Zd. Sirový). Ze seriálů: Dvaadvacítka, Na lavici obžalovaných justice, Policajti z předměstí či talkshow Jana Krause Další, prosím

Den po narozeninách zřejmě nejslavnějšího obyvatele Kampy - Jana Wericha - tedy 7. února, začal galavečerem s kapelou Rolling Stones 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně. Letos ovšem v jedné z jeho odborných porot zasedl Milan ŠIMÁČEK (1962), publicista a herec Studia Ypsilon z Prahy.

Kolik členů měla v Berlíně „duchovní porota festivalu“?

Ekumenická porota, která vyhledává a oceňuje snímky s hlubším obsahovým poselstvím, má na Berlinale šest členů a letos zasedla v tomto složení: Julia Helmke, teoložka z německého Hannoveru, jež byla naší předsedkyní, Alina Birzache, rumunská kritička působící na univerzitě v Edinburghu, scenárista a režisér z Los Angeles - Douglas Fahleson, německý mediální teoretik Wolfgang Hussmann, publicistka Magali van Reeth z francouzského Lyonu a moje maličkost

Jak složité bylo místo porotce získat?

Co si budeme namlouvat, byla to pro mě velká pocta a v životopise mi přibyl významný řádek. V oboru filmového recenzenta a dramaturga je to stejné, jako když českého fotbalistu angažuje FC Barcelona či londýnský Arsenal. Coby porotce jsem pracoval již na festivalech v Karlových Varech, Zlíně, Varšavě, Plzni, Artfilmu v Trenčianskych Tepliciach, ale Berlinale, které je po Cannes druhým největším svátkem filmu na planetě, je jistě jednou z „osmitisícovek“ mojí kariéry.

Myslíte, že kontaktů a zkušeností ze světa využijete?

Ano, jako sportovci působící v zahraničí, i já byl v labyrintu světových jazyků a před řadou nových seznámení, dokonce dva týdny v metropoli nad Sprévou úplně sám, ale nefňukal jsem, a naopak se snažil co nejlépe „zpracovat přihraný míč“. Do poroty mě nadnárodní organizace INTERFILM vybrala na základě mých publicistických prací. A po této zkušenosti si musím svou laťku ještě více hlídat! Nemohu si dovolit jiný text než podle nejlepšího svědomí a s maximem vědomostí. V současné době jsem šéfredaktorem ekonomicko-kulturního časopisu Hospodářské komory hlavního města plus jejím tiskovým mluvčím.

Do toho vedu pražskou pobočku seriózního jihočeského nakladatelství Růže, a abych se nenudil, hraji po večerech divadlo.

Kde?

Moje „rodná“ Ypsilonka mi dala k loňským 45. narozeninám hezký dárek – s předním českým teatrologem Zdeňkem Hořínkem vytváříme titulní roli „Hada“ v adaptaci románu filozofa Ladislava Klímy s neobvyklým názvem „Putování slepého hada za pravdou“. Přijďte se podívat!

Které tituly vás na Berlinale nejvíce zaujaly?

Jel jsem na dva týdny do Berlína, abych tam při frekvenci pěti-šesti filmů denně viděl jako nejlepší snímek – film z Prahy! Byl jím pro mě celovečerní dokument Občan Havel. Na pomyslném místě druhém skončilo drama Katyń o hromadné, předem promyšlené vraždě 22 000 příslušníků polské elity sovětskou tajnou službou KGB v roce 1940, zpracované oscarovým režisérem Andrzejem Wajdou, jehož otec byl jednou z obětí tohoto neodpustitelného masakru.

Kdo u Ekumenické poroty nakonec zabodoval nejvíce?

Hlavní cenu mezi jedenadvaceti soutěžními snímky získal film Tak dlouho jsem vás milovala. Jeho francouzský režisér Philippe Claudel /nar. 1962/ je doma nesmírně populární jako spisovatel. Když se u tohoto snímku poprvé postavil za kameru, rovnou se nominoval do role režiséra. Věřil si však oprávněně, neboť kromě naší poroty získal rovněž cenu deníku Berliner Morgenpost. Rukou citlivou vystavěl příběh osamocené Julietty, která se po patnácti letech strávených ve vězení, snaží najít cestu a zařadit do „normálního“ života. Nastěhuje se do domu své sestry, jež je na rozdíl od ní vdaná, a s manželem se stará o dvě adoptované dcery.

Zvláštní cena vaší poroty putovala kam?

Special Mention jsme udělili čínskému snímku In Love We Trust, jehož režisér Wang Xiaoshuai, jedenačtyřicetiletý rodák z Šanghaje, obnažuje morální dilema bývalých manželů. Jejich vztah vyhořel, jsou rozvedeni, oba již žijí s novými partnery, ale jejich dceři je diagnostikována leukémie. Pomohla by jí transplantace tkáně sourozence, který… se ovšem nejprve musí narodit!

A u dokumentů?

Tady jsme se zasekli. Musím přiznat, že jsem poprvé – a zřejmě naposled v životě – lobboval. Za již zmíněný unikátní opus Občan Havel. Mezi čtyřma očima mně kolegové podporu přislíbili, ale u kulatého stolu se ukázalo, že je pro ně atraktivnější věčně problematický Balkán, nežli pohled do zákulisí života Prezidenta pravdy. Takže Special Award putovala za snímek Corridor 8 do rukou bulharského režiséra Borise Despodova.

Jinak byl jediný český film na Berlinale 2008 přijat slušně?

Výborně!!! Měl zde celkem čtyři uvedení – první pro novináře, další tři pro veřejnost – a všude zněl jen obdiv na časosběrnou metodu, kterou je snímek natočen, na obsažený cit, vkus, pokoru, a zejména na osobnost hlavního protagonisty. „Václava Havla pokládám za jednoho z největších Evropanů,“ řekl mi německý kolega, „važte si ho! V politice je málo orlů. Zato slepic na dvorku kdáká až, až.“ „Ano, my víme své,“ odvětil jsem mu.

Srovnejte jako obyvatel Prahy 1 centra obou velkoměst…

Jsou naprosto rozdílná, protože Postupimské náměstí, kde sídlí festivalové centrum, je čerstvě vybudováno a připomíná menší New York. Na rozdíl od naší metropole zde byla velká část historických staveb na konci 2. světové války zničena. Nadchly mě však dvě věci každodenního života. Ad jedna: místní taxikáři. Jejich auta jsou vždy čistá, oni sami upravení, ochotní a poctiví. Čekají jak vojáci na vyhrazených štaflech, žádné najíždění na chodník, do rezidenčních zón či veřejných průchodů - jako je tomu permanentně např. u Richtrova domu na Malém náměstí. Druhá věc, systém vratných PET lahví. Nikde žádný plast nevidíte, protože je přinejmenším sbírají sociálně slabší spoluobčané. Čímž se spojuje čistota, šetření životního prostředí a charita.

Kdy od vás uvidíme na pultech další knížku?

V tomto roce, a bude to soubor povídek o tuzemských restauracích, které jsou kvalitní, věhlasné a s historií. V centru Prahy jde o Zlatého tygra, Rudolfinum, Bredovský dvůr, U Pravdů a malostranského Hrocha. Už sbírám podklady a brzy chci výsledky potěšit Jana Housku z Českého Krumlova, majitele nakladatelství Růže, který projekt vymyslel.