VĚDA JE PODIVUHODNÉ DOBRODRUŽSTVÍ - 80 let vědce, pedagoga a spisovatele Jaroslava Zýky

"Považuji za štěstí, že jsem se mohl věnovat oboru, který jsem si zvolil... Štěstím je také to, že jsem objevil krásu mimo vědu. Když si uprostřed zahrady zalité sluncem prohlížíte monografii, v níž se s uznáním hovoří o vaší práci, nezapomeňte občas zvednout hlavu, abyste nepropásli motýla, který poblíž usedá na růži. Potom rychle zavřete knihu a pozorně se dívejte -- motýl totiž může za chvíli odletět a už se nevrátit, zatímco vy tu knihu můžete kdykoli otevřít znovu."

Moudré vyznání hodné básníka... Jeho autorem je univerzitní profesor, PhMr., RNDr. Jaroslav Zýka, DrSc., který nás právě těmito slovy potěšil při nedávném setkání v předvečer jeho neuvěřitelných 80. narozenin. Vzdělaný muž s chytrým pohledem, laskavým humorem a upřímným vztahem k vědě i podivuhodným proměnám života téměř půl století působil na katedře analytické chemie přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1945, ve třiadvaceti letech, zde začínal jako pomocná vědecká síla. Postupně prošel všemi "posty" -- od asistenta, docenta a profesora až po vedoucího katedry, proděkana a děkana fakulty. Jednadvacet let nepřetržitě vedl katedru analytické chemie. Nikdy nebyl členem žádné politické strany.
Je uznávaným odborníkem světového významu. Fantazii a intuici však neuplatňoval pouze ve vědě. Kromě rozsáhlé odborné, vědecké publikační činnosti se pan profesor stal oblíbeným beletristou a vyhledávaným autorem cestopisů, detektivek, fejetonů a črt. Před lety mu postupně vyšly tři knížky povídek, které jsou už dávno rozebrané. Jeho poslední rukopisný soubor -- "Povídky před půlnocí" -- zatím nenašel vydavatele.

Vraťme se však k naší Alma Mater. Pane profesore, všichni současní pedagogové na katedře analytické chemie přírodovědecké fakulty UK u vás dělali zkoušky a vy jste je přijímal. Byl jste přísný?
Nerad jsem zkoušel. Často stačilo pár vět, abych poznal, kdo látce rozumí a jak se připravil. Jako "šéf" jsem se snažil vybírat spolupracovníky s tím, že by brzy měli vědět víc než já. A také jsem jim rád pomáhal, aby se v daných podmínkách, pokud to bylo možné, podívali do světa. Na katedře jsme nejen společně odhalovali tajemství chemie, ale měli mezi sebou také dobré vztahy. Našel se čas i pro humor a oblíbené dýchánky, na kterých se báječně debatovalo, zpívalo a muzicírovalo.
Myslím, že současná nejmladší generace má obrovskou výhodu v tom, že pro ni není problém dostat se kamkoli. Možnosti dávají nejen zprostředkovatelské agentury, ale také rozmanitá stipendia. Na stáže jezdí vysokoškoláci i studenti středních škol. Paradoxně dnes působí připomínka na výjezd nositele Nobelovy ceny prof. Heyrovského s několika spolupracovníky do Maďarska v roce 1956. Jeho přednášky po návratu byly svým způsobem senzací -- a on sám potom dlouho nikam jet nesměl... Potíže měl dokonce s výjezdem pro převzetí Nobelovy ceny. Jsem velmi rád, že dnešní mladí mají otevřený svět a mohou jej poznávat. Příležitost něco "okouknout" ostatně oceňovali už naši pradědečkové, když se vydávali na vandr.

Kdo vás přivedl k oboru? Jaké bylo vaše dětství, čím vás ovlivnila rodina?
Narodil jsem se v Ústí nad Orlicí a tam také po mnoho let trávil každé prázdniny. S rodiči jsme žili v Bratislavě a v Praze, otec byl úředníkem ministerstva financí, maminka se věnovala domácnosti. Vyrůstal jsem jako jedináček, ale bez jakéhokoliv rozmazlování. Rodiče se mnou neměli žádné problémy. Studium reálného gymnázia jsem zvládal na výborné, velmi mě bavila -- a dodnes baví -- latina. Od čtrnácti let jsem dával kondice z latiny a přivydělával si tak na různé sportovní potřeby. Byl jsem totiž náruživým tenistou a až do čtyřiceti let také basketbalistou.
I moje velmi krásná, vzorná, pečlivá a milující maminka byla velká sportovkyně. V sokolském kroji nastoupila v Brně ke cvičení na sletu, který se bohužel nekonal, protože dělová salva oznámila začátek první světové války. Maminka také zpívala krásným altem v doprovodu jednoho ústeckého houslisty -- sám slavný Mistr Kocián byl jejím dirigentem. Hrála i ochotnické divadlo. Ve spolku se seznámila s tatínkem, výborným zpěvákem a muzikantem. Hrával na varhany, doma jsme měli housle, na které učil i mne, a také harmonium. Rádi jsme doma muzicírovali a zpívali -- nejen o Vánocích... Takže shrnuto a podtrženo: Měl jsem krásný domov, ale pokud jde o chemii a univerzitu, nikdo mi cestičku nevyšlapal. Neměl jsem na koho navazovat.

Maturoval jste v roce 1940. Když byly vysoké školy zavřené, čekalo vás totální nasazení?
Ano, v roce 1944 do Drážďan. Před tím se mi podařilo najít místo v Praze v lékárně, kde jsem pracoval čtyři roky. Protože jsem původně uvažoval o medicině, lékárna pro mne měla být užitečným odrazovým můstkem. Také v protektorátním nasazení jsem pracoval v lékárně... a hodně vzpomínal na domov. S kamarády jsme dali dohromady hudební skupinu, hráli trampské písně i šraml. Já na housle, trubku a na kytaru.
Při náletu v Drážďanech se rozpadl baráček, v kterém jsme bydleli. Utíkali jsme k Labi, ale tam se objevili hloubkaři. Střelba, oslepující světla, hrůza a zoufalství... I když jsme se báli o vlastní životy, pomáhali jsme raněným, aby mohli jít dál. Nikdy jsme nedokázali opustit kamarády. Jeden z lágrové kapely na labském břehu zahynul. Dost dramatická byla také cesta pěšky domů do Čech. Na radost rodičů, kteří před tím o mně neměli žádné zprávy, nikdy nezapomenu.

Čím vás vábila magie analytické chemie?
Na konci války mi bylo dvacet tři let -- takže na začátek mediciny trochu pozdě. Navíc mě vždy lákal výzkum. Protože na farmacii započítávali léta "odsloužená" v lékárně, poměrně rychle jsem se rozhodl -- a nikdy nelitoval. Vždyť celá chemie na přírodovědecké fakultě byla na výzkum zaměřena.
Co to znamenalo v praxi? Například pro lékaře jsme zjišťovali, které látky jsou přítomny v lidském těle a v jakém množství. Až potom lze stanovit, kdy je to množství škodlivé. Vývoj samozřejmě přinesl řadu změn. Například jedinou kapku krve odebranou po havarii z ušního lalůčku jsme kdysi analyzovali celou noc a teprve ráno mohli určit, jestli krev obsahuje alkohol. Moderní automaty všechno velmi zrychlily, současné metody už zjistí přítomnost několika desítek látek najednou. A bez současných moderních metod instrumentální -- tedy přístrojové -- analytické chemie by vůbec nebylo možné určit například složení hornin na Měsíci.

Velmi oceňovanou kapitolou vašeho působení byly kursy UNESCO. Co bylo jejich posláním? Tyto postgraduální kursy moderních metod analytické chemie pod patronací UNESCO pro mladé vědecké pracovníky z rozvojových zemí jsem na fakultě založil v šedesátých letech. V určité podobě probíhají dodnes. Celkově se jich za ta léta zúčastnilo několik stovek mladých chemiků z deseti zemí (mj. z Indie a Číny), v kterých dnes dál obor rozvíjejí. A mají výborné výsledky.

Rád o sobě říkáte, že jste se narodil v botách z toulavého velblouda...
Vždycky jsem rád cestoval, samozřejmě pokud to bylo možné. Mé odborné práce měly značný ohlas, i v totalitě jsem byl zván na různé kongresy a hostování. S kolegy jsem například měsíc působil v Chile, na Kubě, měsíc jsem "směl" přednášet v Číně. Ale ani jako hostujícímu profesorovi mi nebylo dovoleno "vycestovat" do Ameriky. Teprve když jsem se přihlásil na konkurs UNESCO -- a vyhrál ho, nikdo mi nemohl bránit, naše vláda by totiž tehdy ztratila poměrně významné místo v mezinárodních souvislostech.
Dva roky jsem potom působil v Bangkoku v Thajsku a devět měsíců v ústředí UNESCO v Paříži. Měl jsem na starosti pobočky ve všech státech, kde se rozvíjely vysoké školy, na Dálném Východě i v Ticho-moří, Havaj, Filipíny, Japonsko, Malajsii, Singapur, Pákistán. S tím také souvisel náročný program mých inspekčních cest do všech jmenovaných i do řady dalších zemí.

Měl jste možnost osobně poznávat významné vědce i slavné osobnosti. Na které rád vzpomínáte?
    Nejsympatičtější z nich byl "poslední muž na Měsíci" -- americký astronaut Eugéne Cernan. Dělal jsem mu společnost celý jeden večer při jeho návštěvě v Praze. Rád si se mnou podebatoval bez tlumočníka, kromě jiného o horninách, které přivezl z Měsíce a byly analyzovány i u nás.
Od mládí jsem měl štěstí na zajímavá setkání. Začalo to už v Drážďanech. Do lékárny k nám chodíval jeden Alsasan, který jezdil s náklaďáky. Jednou se mě ptal, jestli vím, co je Masarykův okruh. -- Jak by ne, každý kluk u nás by chtěl jezdit jako Chiron! odpověděl jsem. On se usmál a představil se: Já jsem Chiron.
Masarykův okruh za mého mládí jezdil také jeden thajský princ s velice dlouhým jménem, proto se mu zkráceně říkalo princ Bira. O pár desetiletí později se ke mně na vernisáži v Bangkoku přihlásil jeden prošedivělý elegán hned jak se dozvěděl, odkud pocházím. Hádáte správně, byl to princ Bira.
Bangkok byl oblíbeným místem "přestupu" všech, kteří mířili z Evropy do Austrálie či někam jinam. V době mého působení tam uspořádal exhibici také nejslavnější tenista všech dob -- Laver (v Melbourne je po něm pojmenován největší tenisový kurt). Malý, zrzavý, nosatý, velice vtipný muž. A levák. Při našem setkání mi ukázal svá předloktí: to na levé ruce, kterou hrál, mělo dvojnásobný objem.
Nejpůsobivějším pro mne rozhodně bylo setkání s profesorem Barnardem krátce po tom, kdy provedl první operaci srdce. Zúčastnil jsem se také jeho poloveřejné diskuse s významnými chirurgy, zástupci krále i budhistickými mnichy ... Kladli mu nejrůznější otázky, medicinské, filosofické i náboženské, a on neobyčejně pohotově reagoval.
Na dotaz, zda by si troufl na transplantaci mozku, odpověděl, že po stránce technické by to v budoucnu neměl být problém. Ale on sám by takový zákrok nikdy nechtěl provádět, protože by si pak nebyl jist, zda příjemce zůstane stále týž jako před operací.

V zahraničí jste se setkával také s našimi krajany?
Ano, poznával jsem krajany různého typu. První emigrovali před začátkem druhé světové války, další vlna odešla po roce 1948, poslední po roce 1968. Ti "osmačtyřicátníci" se dostávali do světa někdy dost složitě, až dobrodružně, často v ohrožení, nasazení nebo dokonce obětování vlastního života. Ti první začínali tvrdě od píky. Ti poslední -- kteří už měli období socialistického myšlení za sebou -- očekávali přijetí mnohem snazší.
Většina emigrantů všech skupin se dobře uplatnila, mnozí byli velmi schopní až výborní. Pokud mluvím o těch, kteří odešli jako vědečtí pracovníci, mohu potvrdit, že byli zvyklí spoustu věcí řešit doslova "na koleně". V moderních laboratořích brzy zdomácněli a měli výborné výsledky. Řada mých bývalých spolupracovníků působí v cizině. Zastávají většinou vynikající místa na různých univerzitách a ve vědě vůbec.
V té souvislosti dovolte krátkou historku. Před jednou ze svých přednášek na australské universitě jsme při rozhovoru s jejich děkanem žertovali o tom, že Austrálie je sice velká země, ale má tak málo obyvatel jako my. -- To se u vás určitě všichni vzájemně znáte, ne? usmál se děkan. Z legrace jsem souhlasil. -- My tu také máme vašeho krajana, Vasáka, povídá. Znáte ho? -- Odpověděl jsem: Tak to bude doktor Vladimír Vašák. Studovali jsme spolu farmacii a chemii, spali na vojně v jedné cimře. Stačí to? -- Nevěřil, ale pochválil můj fabulační talent. Potom "Vasáka" pozvali na mou přednášku a potvrdilo se, že to skutečně byl můj kolega a kamarád, který tehdy v Austrálii zakládal nový ústav.

Poznával jste na svých cestách nejen různé země, ale také moře a oceány...
Moře miluju! První mořskou pláž jsem uviděl jako obyčejný turista v Bulharsku se svou manželkou. Mnohem později se splnil můj dávný klukovský sen -- v Austrálii jsem spatřil Jižní kříž. A nádhernou týdenní plavbu oceánem jsem prožil jako pasažér při plavbě do Ameriky.
Vztah člověka k moři má své vědecké opodstatnění. Jako chemik vím, že chemické složení prvků v mořské vodě vpodstatě odpovídá zastoupení prvků v lidském těle. Vím to, ale na mořském břehu o tom nepřemýšlím... Když uvidím zlatobílý písek, zelené palmy a azur vod, okamžitě se vrhám do vln a náruživě plavu. V současné době si tu slast rád dopřávám také z důvodů rehabilitačních, kvůli kyčelní endoprotéze. A zelení ulevuji svým očím.
Jsem vdovec, bezdětný, poslední svého rodu... Žiji a rád cestuji se svou dlouholetou přítelkyní, také chemičkou. Při každé dovolené denně uplavu alespoň kilometr.

Vychoval jste několik generací studentů, pedagogů a vědeckých pracovníků, dosáhl mnoha poct a ocenění. Vaši žáci jsou špičkoví vědci doma i v různých částech světa. Ve své literární tvorbě jste vdechl život stovkám svých postav. Ve zdraví a svěží se dožíváte významného životního jubilea... Prozradíte nám své oblíbené motto?
Mám dvě. To první je krátké. Vymyslel jsem je sám a zní: Kdyby existoval úplný Konec, neměl by smysl Počátek.
Je těžké myslet na počátek světa. Dvě dogmata jsou k dispozici. Před "Velkým třeskem" už existovala koncentrovaná energie. Kde se vzala? Stvořil ji Stvořitel. Odkud se vzal On? Byl zde odedávna. -- Ale nechť je to Bůh (kteréhokoli náboženství), nebo Stvořitel, nebo Příroda či vesmírný počítač -- něco by mělo být "nad námi" a také nás soudit.
Obdivuji přírodu pro její složitost a schopnost stále existovat. Taková docela obyčejná rostlina si kdekoli opakovaně vytvoří tutéž chemicky komplikovanou sloučeninu... A odkud se bere vítr? A zemská přitažlivost? A jak vypadá Nekonečno?
Jako pracovník exaktního vědního oboru musím věřit pouze tomu, co je dokázáno a co lze ověřit. Ale nemohu vyvrátit to, k čemu nemám možnosti dokázat, že to neexistuje. Proto je ve vědě nutné stále pochybovat.
Také v životě je nutné hledat rovnováhu mezi duševnem a fyzičnem. Když se poruší, je to špatné. Řadu věcí je ovšem nutné řešit kompromisem a je třeba hledat hranice toho kompromisu. Člověk je určuje sám především svou morálkou.
A závěrem to druhé motto. Nejcennější v životě člověka jsou tři věci: Život sám, zdraví (vlastní a těch nejbližších) a vztahy mezi lidmi (nerozhoduje, zda jde o přátelství nebo lásku). To vše je zadarmo a nedá se koupit za žádné peníze.

Pane profesore, děkujeme za rozhovor. Jménem redakce i čtenářů přejeme krásné narozeniny, dobré zdraví, pohodu, svěží mysl, hodně nápadů. A těšíme se na povídky!