Drama vznikání a pocit počátku

    Ve svém hledání jsem si mnohokrát pokládal otázku: Co to je krása? Samozřejmě, existují definice, ale nakonec po nesmírném množství dívání na umělecká díla, ale i na skutečnost tvořenou veškerým inventářem světa i bytí, snad trochu pochopíte, kde krása je, kde jí nebyla dána příležitost, či z nejrozmanitějších důvodů byla potlačena. Krása je sice většinou viděnou skutečností, ale je především -- její objev -- spojena s naším nejhlubším nitrem. Krásu více cítíme a prožíváme, než vidíme.
    Vše má svůj počátek, i krajina, i Země. Být u tohoto počátku je téměř nemožné. Přesto existují na zeměkouli místa, kde se nám to může trochu podařit. Tam se Země pne a přetahuje, formuje a modeluje, zkouší co může a dovede a používá k tomu nesmírné množství, často tvrdých až barbarských, nezušlechtěných forem. Země potřebuje při tomto tvoření i barvy a protože si uvědomuje, že dílo je nehotové a nedokonalé a těžko použitelné, stále na konečném tvaru pracuje. Mění a mění a konce nedohlédneme.
    Tvoření je trochu něco jako zázrak, jako největší pokus o seberealizaci. A právě tady můžeme stát a říkat, že to příroda dobře dělá. Ale co to je? Kde je ta síla, ten popud, ta potřeba, ten dar tvoření? Nebo Bůh dodělává to, co nestihl za legendárních sedm dní? Tady někde skutečně Boha cítíte, protože člověk by neměl ani dost fantazie, ani daru, ani trpělivosti, ani síly, něco podobného vymyslet i vytvořit. Jenže někde je v pravém slova smyslu cítit peklo a máte dojem, že ďábel se svojí mnohonásobně podvojnou tváří, je hodně blízko. Tvoření potřebuje vždy inspiraci a ta je tady všude velmi přítomná.
    Ano -- i tady je krása -- jiná -- a krása je vždy jiná. Krása ohromující a tvořivá a dramatická. Má jednu zvláštnost, není ukončená.