KRÁSA

    Krása je často velmi obtížně a problematicky definovatelná. Stále se setkáváme s představami lidí, kteří krásu opravdovou a většinou prostou, nevnímají anebo ji zaměňují za jakési pozlátko, často brutálně poškozenou a deformovanou skutečnost. Krása je určitě něco, co hluboce ovlivňuje nejen naše vnímání, ale celou naši bytost. Řeknu přímo podstatu a duši. Ovšem neovlivňuje ji jakkoliv, ale výrazně směrem k dobru a zároveň k touze žít, protože to stojí za to. Jenže celý život se musíme učit vnímat a pokud nezůstaneme jen na nedokonalém a primitivním povrchu, budeme krásu potřebovat jako něco, bez čeho se nedá ani žít.
    Možná že až příliš naléhavě září roku 2001 připomnělo to, co říkali, nebo alespoň naznačovali ti, kteří většinou stáli mimo hlavní módní představy a uvažování doby: "Nebudou-li pro většinu z nás rozhodující skutečné hodnoty, životy většiny jedinců skončí v nepřekonatelném stresu a bezvýchodném vnímání člověka..." Lidstvu se opět předvedl ďábel, a to v podobě, jakou ani tvůrci jako Giotto i jiní, si nedovedli představit. Člověk však potřebuje útěchu a víru. Jednou z cest je i více skutečných prožitků spojených s vlastním nitrem, které trvale rozvíjíme novými dobrými, ušlechtilými a krásnými vjemy, místo abychom trávili čas ubohostmi nejrůznějšího typu a ražení, které v přehojné míře nabízí doposud současná civilizace.
    Hledání krásy je -- a hluboce jsem o tom přesvědčen, jednou z možností zachovat si lidské představy a rozměry života. V cyklu, kterým vás budu provázet, hledám krásu téměř výhradně v přírodě. Protože právě ona je základem nejen našeho životního prostředí a vnímání, ale vlastně přímo i nepřímo ovlivňuje lidské tvůrce a umělce.
    Ve svém hledání jsem si mnohokrát pokládal otázku: Co to je krása? Samozřejmě, existují definice, ale nakonec po nesmírném množství dívání na umělecká díla, ale i na skutečnost tvořenou veškerým inventářem světa i bytí, snad trochu pochopíte, kde krása je, kde jí nebyla dána příležitost, či z nejrozmanitějších důvodů byla potlačena. Krása je sice většinou viděnou skutečností, ale je především -- její objev -- spojena s naším nejhlubším nitrem. Krásu více cítíme a prožíváme, než vidíme.
    Vše má svůj počátek, i krajina, i Země. Být u tohoto počátku je téměř nemožné. Přesto existují na zeměkouli místa, kde se nám to může trochu podařit. Tam se Země pne a přetahuje, formuje a modeluje, zkouší co může a dovede a používá k tomu nesmírné množství, často tvrdých až barbarských, nezušlechtěných forem. Země potřebuje při tomto tvoření i barvy a protože si uvědomuje, že dílo je nehotové a nedokonalé a těžko použitelné, stále na konečném tvaru pracuje. Mění a mění a konce nedohlédneme.
    Tvoření je trochu něco jako zázrak, jako největší pokus o seberealizaci. A právě tady můžeme stát a říkat, že to příroda dobře dělá. Ale co to je? Kde je ta síla, ten popud, ta potřeba, ten dar tvoření? Nebo Bůh dodělává to, co nestihl za legendárních sedm dní? Tady někde skutečně Boha cítíte, protože člověk by neměl ani dost fantazie, ani daru, ani trpělivosti, ani síly, něco podobného vymyslet i vytvořit. Jenže někde je v ;pravém slova smyslu cítit peklo a máte dojem, že ďábel se svojí mnohonásobně podvojnou tváří, je hodně blízko. Tvoření potřebuje vždy inspiraci a ta je tady všude velmi přítomná.
    Ano -- i tady je krása -- jiná -- a krása je vždy jiná. Krása ohromující a tvořivá a dramatická. Má jednu zvláštnost, není ukončená.