Petr Ettler a jeho obrazy

Nevěřilo by se, že tomuto sympatickému elegánovi se napočítá „šedesát“ korálků na šňůře života, jak úsměvně nazývá svoje životní jubileum. Jako malého hocha ho přitahovalo pozorovat dění a hemžení částeček pod sklíčkem mikroskopu: „Už jako dítě mě fascinovalo bádání. Měl jsem mikroskop a ta barevnost, to hemžení a dění abstraktních tvarů mě uchvacovala. Studoval jsem mikrobiologii a tím se mi v počátcích mého malování utvářel cit pro abstraktno. Takže ze začátku mne spíš oslovilo abstraktní umění. Až v roce 1965 jsem shlédl soubornou výstavu Antonína Slavíčka a tam jsem si uvědomil, jak moje abstraktní vnímání umění konvenuje k impresionistickému vyjadřování „…v šedesátých letech se pro nás trošku pootevřel svět a já jsem poprvé navštívil Louvre a tam jsem spatřil naživo díla Chagalla a francouzských impresionistů, kteří mne v hledání svého pojetí kumštu vždycky oslovovali…“

Zkušenosti malířského kumštu sbíral u dnes skoro neznámých a zapomenutých akademických malířů Petra Kameníčka a Jiřího Valdštýna Karlínského, kteří mu v dusné atmosféře padesátých let odkrývali kouzelný svět barev, ale jak říká Petr Ettler: „...řemeslo si musí člověk probojovat sám, svou houževnatostí a vytrvalostí jít dál… s chutí se chce nějaké údobí či styl přeskočit, ale nelze překročit svůj stín, nelze opustit svůj styl...“

Umění Petra Ettletra si našlo cestu k srdcím mnoha milovníků akvarelů a olejomaleb, o čemž svědčí čtyřicítka uspořádaných výstav doma a ve Švýcarsku, Itálii, USA a v létě v příštím roce chystá výstavu ve Francii. Také ilustruje měsíčník Nové město. Zpracovává městské veduty Prahy, Paříže, jižních Čech, Šumavy a Vysočiny. Nejvíce ho však oslovuje jihočeská krajina – Třeboňsko.

Když pohlédnete na jeho obrazy a fotografie poprvé, připomenou vám ty zasněné něžné obrázky japonské umění, ale jak to nazval odborněji pan Milan Hanuš, šéfredaktor revue PROSTOR, je to „Třeboňské haiku“ nebo-li dovednost vyjádření se v umělecké zkratce: „Jeho obrazy vyjadřující poetické nálady jakoby připomínaly kresby starých čínských a japonských mistrů. Všem se to srovnání zdá podivné, vždyť je mezi nimi rozdíl celých staletí, jiné kulturní tradice, ale společná potřeba prožívání pomíjivého okamžiku jako zákmit věčnosti je spojuje. Vyplývá to z jemné vlečky rybářských sítí, tečkami ptáků nad obzorem, linie krajiny – to už se nevnímá jako vlídná tvář třeboňského rybáře, spíš některého odněkud z dalekého východu. A nikoliv lovce ryb, nýbrž milovníka ticha, meditace, koncentrace a moudrosti. Právě tady nacházíme ty nejprostší věci a v prchavých okamžicích je ukryt odlesk krásy, pravdy a věčnosti.“

Představují něco, po čem prahne naše usmýkaná a unavená duše dnešního uspěchaného a anonymního života, jako poutník, toužící po chvilce oddechu, klidu a něžnosti.

A protože Petr Ettler vystavoval na různých kontinentech, nejsou jeho moudrý rybář a zádumčivá rána třeboňských rybníků jen pro domácké publikum. Jeho obrazy rozesluní i bolestné rány z minulosti. Nelze se nedojmout při slovech pana Aleše Prokopa z Nashville, který vlastní dokonce dvanáct jeho obrazů, které mu připomínají jeho starou vlast: „Dvě krajinky se šumavskou tématikou jsem získal kolem roku 1980. Zobrazují Černé jezero. Je skutečně černé a tmavě náladově modré. Posílá mi svoje poselství, že není úniku z pekla. Snad zobrazuje „temné časy“ z těch dob. Když mi zkonfiskovali můj majetek jakožto výsledek mého odchodu do Ameriky, považoval jsem tento obraz a některé další jako nenávratně ztracené. Později jsem požádal Mistra, aby namaloval stejné Černé jezero, jen tak po paměti.. To bylo v době, když už komunismus odumřel. A – jaký zázrak! Obraz, jakoby dostal jiný výraz. Byl plný optimismu a očekávání! Podezříval jsem Petrovu duši, že musela podstoupit úplnou proměnou. Ale to není zdaleka ještě konec vyprávění. Když jsem po několika letech navštívil svoji maminku, k mému úžasu jsem našel originální obrazy ze Šumavy u ní. Teď mám zase oba obrazy ve svém vlastnictví. Všichni „Ettlerové“ reagují na změnu myšlení jejich Mistra po celé ty doby.“

V překrásné publikaci „Třeboňsko v obrazech“ s obrazy Petra Ettlera se setkáváme s poetickým poctivým popisem verbálního a malířského výrazu české krajiny od Jana Nouzy. Je to nádherná symfonie literárního a výtvarného splynutí respektu vůči její zákonitosti a kulturnosti. Dojímavá slova vyznávající se v Jihočeské sonátě (anebo snad v japonské krajince?) nedělají rozdíly. Ta krása slov, pokora a úcta je rovnaká, ať jste kdekoliv.

Snad zlatý oblak pylových zrn
kvetoucích borovic tam v dálce klesá
k zemi. Jako požehnání krajině,
jako úrok z vkladu prapředků.
A potom zaslechneš první tóny, jež do
notové osnovy zčeřené hladiny zapsal
nový den.
Jsi vítán. Jsi doma.

A co člověk? Jaký ten má vztah k moudrosti krajiny, k stromu, k jeho životadárné míze:

Solitér

Strom se nemýlí. Čidly pupenů
napojený na vesmírnou časomíru
zachycuje signál slunovratu a pletivem
lýčí začíná tlačit mízu do nejtenčích
kapilár větví, aby dostál svému údělu:
dát krajině stín, květ, plod.
A co člověk…?

Každá denní doba nebo roční období má svoji jedinečnou krásu a půvab. Petr Ettler nedělá rozdílu, neboť ve svých malbách umí zvěčnit čtvero roční období tak působivě jako Vivaldi v notách. Pokaždé naše oko nebo sluch uhádne náladu a koloběh přírody. Ale jak on dodává:

Naše oko nebo ruka, to jsou jen zlomky…

A pro koho Petr Ettler vlastně maluje? Pro svoji radost nebo pro radost druhých? Sám se k divákovi vyznává: „Jednou z největších životních radůstek je možnost vést dialog s divákem, návštěvníkem výstavy… Chtěl bych mu toho tolik říct! Kdybych to tak uměl říct! Pomalu, ale stále se tomu učím: klopýtám v hledání nových výtvarných prostředků, optimálních tónů a valéru barev. Zastavíte-li s před některým dílkem, nebo se k němu ještě jednou vrátíte, budu spokojen. Přeskočí tak jiskra, záblesk, nastane chvíle omilostnění. Snad se jednou dopracuji k větší plnosti toho, čeho je záblesk příslibem… s chutí se chce nějaké údobí, styl přeskočit, ale nelze překročit svůj stín, nelze opustit svůj styl. Těší mě, že mám vlastní výraz a že ho podle toho lidé poznávají. Cesta je pro mě smyslem hledání, cíl je pro mě cestou… to hledačství, to nacházení není konečné splynutí s ideálem, malby jsou jen jednotlivé zastávky radostným procházením poznávání…“

Daří se mu to vyjádřit, neboť proč by návštěvníci, kteří jaktěživ nenavštívili třeboňskou krajinu napsali, že „kde světlo, barva a samota vytváří smír, tam je pro svět naděje“ anebo jak je úžasné „cítit v létě vůni sněhu“…