Anglická inspirace

    Není tomu tak dlouho, co jsem se vrátil z Anglie a hned bych se tam vydal zase. Ostrovní říše patří k místům světa, kde se mi víc než jen líbí cítím se v ní svým způsobem doma. Nic bych nenamítal, kdyby mě exilový vítr býval do ni zavál, když se mnou před čtvrt stoletím všelijak pohazoval a nebylo jisto, kde mě upustí. Britský mrav je sice dosti svérázný, odlišný od toho, jaký vládne ve střednější Evropě, ale uvykal bych mu rád. Snad by mi to nedalo ani tolik přemáhání, což jsem poznal hned, když jsem svého času poprvé přistál u břehů Albionu. Někteří lidé mě totiž varovali: dávej si pozor, ono se tam jezdí vlevo!
    Ale vida, ještě jsem neopustil hrabství kentské a už jsem si zvykl, jako bych nikdy na pravé straně vozovky nejezdil. Za čas jsem se do Anglie vydal i na kole, dvakrát ji napříč přejel, a to už jsem byl doma úplně. Zato jsem si užil pěkných zmatků, když jsem se pak vrátil zpátky: vyjedu ráno ode dveří, pěkně si šlapu a koukám... proč na mě ten blázen tamhle v tom autu tak divoce poblikává? Inu, proč: zase jsem jel po anglicku. Vlevo. Nevím, není-li to jen moje osobní podivínství, ale pravím, že jezditi vlevo jest přirozenější. Jinak bych si přece v Anglii nezvykl ráz dva, kdežto přeškolení na evropský způsob mi trvává celé týdny.
    I dumal jsem, čím to může být, až jsem vynalezl teorii, již tímto předkládám lidstvu k posouzení. Vězme, že za všechno může ten pračlověk v nás. Dnes už víme dost o všelijakých genech a dědičnostech i můžeme si představit, kterak se náš chlupatý pradědeček ubíral napříč pravěkou krajinou. V té pravé, šikovné ruce třímal kamenný sekeromlat a obracel se jím do volného prostoru, z nějž mu kynulo nebezpečí tu levou, bezbrannou a nešikovnou, si hleděl krýt nějakým křovím. Ubíral se tudíž vlevo a my to, vedeni zděděným pudem, děláme po něm, dokud nám pravidla silničního provozu nenařídí něco jiného. Ze svého raného dětství vím, že se i u nás jezdívalo vlevo, jak káže rozum a přirozenost, než přišel jistý pan Hitler a všechno přeonačil. Což, napáchal ten pán i jiných převráceností jen je mi divné, že se pravostrannému provozu potupně přizpůsobil i zbytek Evropy a většina světa.
    Naproti tomu přiznávám, že si nikterak nemohu zvyknout na jiný britský obyčej: co živ budu, nedokážu v Anglii přecházet ulici. Kde bych autem nebo na kole bez rozmýšlení profrčel, tam jsa pěšcem, nerozhodně postávám na kraji, kývu nohou a neodvažuji se vstoupit. Naštěstí jsou britští řidiči velmi ohleduplní, takže mě ještě nikdy nepřejeli, ale zmatku jsem asi už nadělal dost. V Londýně ten problém znají, takže všude na obrubnících chodníků stojí velkými literami -- look right! Připadal bych si jak sebevrah, kdybych vstoupiv do vozovky nevrhl nejdřív pohled vlevo a pak teprve, když už to ti Angličané chtějí, i doprava. Musím si pokaždé uvědomit, kamže se to mám dívat a nakonec se mi obojí tak splete, že už nevím vůbec nic a vyvádím psí kusy.
    Čím to? Jaký rozdíl je mezi jízdou po ulici a jejím přecházením? Jak to, že v jednom případě zřejmě působí pravěké geny, kdežto v druhém nikoliv? Schopnost vymýšlet si teorie mě opouští. Ledaže... ano. Jezdit autem se učíme někdy kolem dvacátého roku svého věku, není-liž pravda? Kdežto přes ulici nás rodiče převádívali a k ;opatrnosti nabádali, když nám byly tři. To je čas, v němž se do nejhlubších záhybů duše zarývá mateřský jazyk i jiné životně důležité schopnosti a jak je vidět, i schopnost přecházení ulic, bez níž bychom se asi v tomto motorovém věku vysokého stáří nedočkali. Jest tomu tak, že pravěký, jízdu po britských silnicích usnadňující pud v nás sedí velmi pevně, avšak ještě pevněji pod kůži zarostlý je návyk věku dětského? To bych věru chtěl vědět.