O vánočním světle

    Pomalu se snáší soumrak a najednou se ocitnete sami v horském kraji, uprostřed lesů a luk a hledáte světlo. Světlo ozářeného okna chaty, chalupy či hospody, světlo na sloupu u cesty, nebo aspoň osamělou bludičku, která by vám usnadnila cestu zpět k lidem. A když se to světýlko najednou před vámi zjeví, je to jako v té pohádce O perníkové chaloupce, nerozmýšlíte se a spěcháte tím směrem.
    Kopanice -- jsou kraj na Moravsko-Slovenském pomezí, kde jsou chalupy rozsety daleko od sebe a na samotu narazíte jen tu a tam, protože většina je jich skryta pod úbočím, na chráněném místě.
    Byl první svátek vánoční -- Boží hod. Zdrželi jsme se na návštěvě a na chalupu, která leží na rozmezí katastru Starý Hrozenkov a Žítková, jsme se rozjeli až pozdě večer. Cesta přes Starý Hrozenkov, pohraniční obec, byla poklidná, potkali jsme jen pár osamělých aut. Dědina byla osvětlená mnoha světly a světýlky. Místní venkovní osvětlení zahalovalo silnici i domy oranžovými kužely, světlo dopadalo až na chodník a oproti tmě a husté mlze vytvořilo tmavou klenbu nad silnicí. Rozsvícená okna ozařovala trávníky a zahrádky stříbrným jasem a za záclonou barevně zářily rozsvícené vánoční stromečky. Napadlo mne, že dnes se asi nikomu nechce udržovat tradici zapálených voskových svíček (kromě naší rodiny, kde se povinně musí vždy někdo zdržovat v obýváku, nebo ve světnici na chalupě, aby se nám nevzňal stromeček, a nedej Bůh i celá chalupa)! V tomto případě se lidem ani moc nedivím, že elektrické svíčky jsou pohodlnější, nemusí mít strach odběhnout. Přece jen mají jednu vadu -- nevoní!
    Pomalu jsme jeli dědinou, před námi se vynořovaly svítící dřeviny, smrčky a chvojky osvětlené blikavými světýlky. Z komínů stoupaly k nebi proužky šedého dýmu a celá obec dýchala klidem a mírem Vánoc.
    Až k poslednímu objektu -- benzinové pumpě a motelu MOPOS, byla obec nádherně osvětlena. Motel září světly i v noci a reklama zve k ubytování, natankování benzinu i k občerstvení. Občas se tu ráda zastavím, protože tu mívají čerstvé noviny.
    Ale my jsme měli namířeno dál do hor, proto jsme u poslední chalupy odbočili do polí, kde světla rychle ubylo, až jsme se ponořili do hluboké tmy. Poslední osvětlení byl smrček pod okny známého souseda před novostavbou a pak nás zahalila jen tma a mlha, která splývala dohromady a byla tak hustá, že by se dala krájet. Před námi cesta vedla směrem k temnému obzoru, tak vysoko že nebylo vidět, kde končí země a kde začíná setmělé nebe.
    Někde v půli kopce je odbočka k naší chalupě. Tu jsme v té temnotě spíše odhadovali, než viděli. Vystoupíme z auta, jehož dálková světla vrhají paprsky a osvětlují sotva pár metrů. A najednou se v údolí z mlhy vyhoupne matná zář. Je tlumená mlhou, ale pohladí oči, které pomalu přivykly tmě.
    Vstřícná bludička není jen nějaké náhodné osvětlení. Je to světlo na sloupu před chalupou naší sousedky. Ona je zapíná v létě, v zimě, na jaře i na podzim. V zimě září už po čtvrté hodině odpoledne, jen co se smrkne, v létě ho rozsvěcuje po osmé hodině, někdy i později.
    To světlo tu je jako maják, o který pečuje sousedka. Tak jak to bývalo dříve, že strážci majáku přiváděli lodě do bezpečí přístavů, tak i ona nám všem sousedům prokazuje službu a vede nás i v noci bezpečně k našemu obydlí. Je dobrodincem, který usnadňuje orientaci všem, kteří tu bydlí, osvětluje stráně i cestu, po které nemusíme ve tmě klopýtat a tápat.
    Je strážkyní světla v tom našem malém kousku světa, v našem údolí. Vzpomínám si, že když jsem si tu před pár lety na tomto opuštěném místě zvykala na samotu, a na různé zvuky, nebo spíše neuvěřitelné ticho, které jsem nikdy v našem činžáku nezaznamenala, a ve kterém je každé vrznutí dveří a okenic strašidelné a podezřelé, často jsem v noci odhrnula záclonu a hledala to světlo. A byla jsem jí v duchu vděčná, že svítí. Jeho sinavá přítomnost mne vždy uklidnila a zase jsem pokojně usnula.
    Je dobré, že mezi námi žijí lidé, jako je naše paní sousedka. Vážím si zkušeností, jejích dobrých rad, které jsou po věky ověřené a ulehčují nám život. Lidé na samotách se podřizují jakémusi nepsanému řádu a přísně dbají na to, co se naučili od svých rodičů a co jim přikazuje Bůh a příroda. A tento řád v sobě nesou jako světlo poznání dál jejich potomci a dbají na to, aby se z lidského společenství nic nevytratilo.
    Přeji nám všem do nového roku, aby nám svítilo světlo na našich cestách, a to nejen o Vánocích. Ať potkáváme co nejvíce lidí, kteří nám posvítí na cestu, nejen světlem venkovním, ale i světlem v duši.