Vězeň číslo tři z roku 1948 - Rozhovor s Hildou Hojerovou-Čihákovou

O paní Hildě jsme už psali a v souvislosti s večerem na Karla Hašlera píšeme i na jiném místě. Zde je však slíbený rozhovor. Je především o komunistických způsobech, nazveme-li to tak mírně. Když si tohle soudný člověk přečte a potom si přečte v novinách, že se soudruzi z KSČM pohoršují nad obžalobou Obziny, Lenárta, Jakeše. Štrougala a Grebeníčka, že odsouzený a zatím nepotrestaný Vaš o sobě napsal oslavnou knížku a uspořádal autogramiádu, zvedá se mu žaludek...

Paní Hojerová, prý jste byla třetím zatčeným člověkem, když začaly komunistické procesy v roce 1948.
-- Ano, bylo to v červenci toho roku. Ráno, v půl páté, pro mně přijeli, pět chlapů. První, co udělali, vešli do mého pokoje, nahoře do mé ložnice. Na nočním stolku jak jsem byla zvyklá, si odkládat, ležely moje prstýnky. Popadli je a strčili do kapsy. Tatínek ve své poctivosti řekl ano, to patří dceři, takže sebrali všecko. Když jsem se po devíti letech vrátila z kriminálu, tak jsem ještě rok sbírala odvahu, abych se dostala na policejní stanici Dobřichovice, Všenory, patřili pod Zbraslav. Tak jsem se tam vypravila po deseti letech. Víte, my, co jsme se vrátili z kriminálu, tak jsme se třásli, když jsme potkali SNB nebo StB. Protože jsme měli zafixováno, buď že jde pro nás nebo nás jde zkopat. To byli úplně bezcitní a suroví lidé.
Já můžu říct, že jsem za ta léta potkala stovky bachařů. A jen na dva vzpomínám, opravdu. Jednomu jsme říkali amík. Ten, když měl službu, tak nám přinesl Svobodnou Evropu. To bylo něco pro nás, amík byl báječný, výborný mladý člověk. Říkal, já jsem se do toho dostal tak, že jsem sloužil na vojně a najednou jsem byl poslán sem, já bych nikdy nedělal bachaře. Tím, že přišel k nám politickým vězňům, tak nám tak trošku mohl pomáhat a pomáhal báječně. A druhý, to byl taky tak výborný člověk, starší pán.
Měla jsem jednou návštěvu, přijel syn s tetičkou. Když jsem přišla, byli jsme někde brzy ráno pracovat a vrátili jsme se domů večer, on přišel ke mně stranou, aby to to druzí nevěděli a povídal: Máte něco pod postelí. Já jsem přišla na celu, tam opravdu byly dva nebo tři balíčky, co naši přinesli. Něvěděli, co mohou a co smějí a on to všechno zabalil a strčil mě to, naopak aby to nebylo při té návštěvě, kde bylo povoleno málo, třeba jen kilový balíček a on to tam dal celé. Na toho taky vzpomínám. Byl k nám velmi hodný, slušný.
Víte, my jsme se s takovou lidskou tváří málokdy setkali. Většinou to byli lidé naprosto neinteligentní a to vás snad nejvíce ze všeho ponižovalo, takový trouba, který se neuměl ani podepsat. Jednou ke mně přišla bachařka: Hojerová, vy děláte tady ty žádosti a všechno píšete, já budu dělat zítra zkoušku... A já říkám: jé paní, vy budete povýšena? -- No, já budu dělat zítra zkoušku, podívejte se mi na to.
Tak jsem jí to napsala a ona přišla druhý den a říkala: Já jsem dostala jedničku, ani jedna chyba tam není. Tak to budete povýšena, zase já na to. -- Ne to byla zkouška na "i". Ani tohleto neuměli.

Vraťme se ale zpět, po těch desíti letech jste byla odhodlaná jít k těm SNBákům a chtít zpátky ty prstýnky?
-- Říkala jsem, pánové prosím vás já jsem byla zatčena v ;tu a tu dobu a přišlo pět pánů k nám a sebrali, kde co bylo a já jsem vás chtěla poprosit jestli nepřinesli, jak měli přinést sem na policejní stanici ...
Prosím vás, kdy jste byla zatčená? No je to deset let..., to si přece dávno rozebrali už po cestě od vás. Sem nepřinesli nic.
To jsou všechno jejich dobré lovy. Všechno ukradli.

Jak jste byla vlastně obžalovaná? Vy jste říkala, že vás bylo deset a vy jste se navzájem vůbec neznali a přitom jste údajně tvořili protistátní skupinu.
-- To byla ale normální praxe v procesech. My jsme byli dáni dohromady jak je to napadlo. Deset lidí, kteří jsme se před tím procesem vzájemně představili. My jsme se neznali, jak jsme mohli být skupina, která dělala protistátní činnost. Nepřátelé národa, podvratné živly, to jsme prý byli.
Ten proces byl velmi zajímavý. My jsme měli, skutečně mohu říct, velmi lidské advokáty. Dr. Pauš, dr. Kováč, dr. Diamant, to byli lidé se srdcem na pravém místě, odvážní, stateční. Dr. Kováč to byl takový vzácný přítel, jehož tatínek byl se mnou v pořadatelském odboru České obce sokolské, na sletě jsme spolu ještě v r. 48 řádili a on potom, když se dozvěděl, že jsem zavřená, tak asi synáčkovi nařídil, Jindříšku, máš tam moji dobrou známou...
Jednou jsem byla volaná jako svědek, najednou ke mně přišel jeden hezký mladý blonďatý pán: já jsem dr. Kováč, kdybyste si přála, já vás budu zastupovat.
My jsme vžycky museli velmi prosit, aby se nějaký advokát toho případu ujal. Také dr. Diamant byl odvážný, výborný Žid. Když přišel k ;soudu řekl: já bych chtěl, abyste zaznamenali, že toto je historický případ. Tento proces spočívá na putynkách Skopolaminu. To byla odvaha, příští den už nesměl obhajovat, prozradil něco co nesměl. Skopolamin byl lék, který oslaboval vaši vůli, abyste byli hračkou v ;jejich rukách.
Ten proces byl zinscenovaný na odstrašení dalších lidí. Aby nebojovali proti komunistům. Jako byl proces s Miladou Horákovou, ten byl ale později.
Pamatuji se, že mě vedl k soudu Svoboda, byl to takový střední bachař, velitel. Říkal mi: tam dávají samej špagát, stejně ho dostaneš. Já jsem najednou viděla, jak po chodbě jde tatínek s ;mým synem. Dostala jsem odvahu a zvedla jsem hlavu, abych vypadala statečně. Tatínek taky.

Byla jste devět let zavřená, ale odsouzená jste byla na kolik?
-- Nejdříve na 25 let, a to v prvním procesu. Já jsem měla tři soudy. Dva soudy veliké, jeden byl za převod Šrámka. To byla dobrá parta na hranicích, on byl bratr jednoho našeho kamaráda a vždycky udělal tu partu, která byla na celnici, že jsme mohli převádět. Já převedla Krejčího a starostu Sokola Hřebíka. Přišli pak za mnou dva mládenci a řekli, že jedou pro Šrámka a řekli musíš s námi Já jsem byla činná v Lidové straně, tak jsme jeli do Brna. Ovšem nevěděla jsem, že tito dva, kteří byli v lágru v Německu, že už tam byl někdo, kdo byl ve skutečnosti konfident a že už šli za nima, takže když mě potom vyslýchali, tak už jsem tam měla fotografii, kde sedám do vlaku a jedu do toho Brna, oni to sami taky nevěděli, že tam je někdo, protože oni takhle několikrát přešli, pak to prasklo. Ale byl to konfident. Ani nevím, jestli přišli na jeho adresu, ale asi jo.Ti dva, co převáděli přes hranice Spořílek a Kraus byli velmi odvážní mládenci, opravdu stateční.
V tomto případu, jsem dostala, myslím, jen tři roky, ale potom z ;toho druhého, to byla ilegální lidová strana (my jsme byli proti tomu, že předseda byl Plojhar, my jsme mu jinak neřekli než soudruh Plojhar, to byl vyslovený komunista). My jsme chtěli s Vladimírem Sísem udělat české vedení, já jsem měla hodně agrárních poslanců na své straně, které jsem zlákala do lidové strany, protože agrární strana byla zakázaná. Oni dříve sice byli nadšeni, když někdo slušný bude v komunistické straně. My vstoupíme do komunistické strany, říkali. Co děláte za voloviny, říkala jsem jim, vždyť oni vás k ;ničemu nepustí, pojďte k nám do lidové strany. Mnoho jich k nám vstoupilo, potom ale prasklo, že děláme ilegální činnost.
Šéfredaktor Sís, potom zemřel v ;Mírově během kriminálu, byl takový hodný pán, já jsem potom pro jeho vdovu, když jsem se vrátila z kriminálu, vymáhala odškodnění od Svazu bojovníků za svobodu. (Od r.1939 jsem pracovala za protektorátu v ilegalitě. Dostala jsem potom vojenské vyznamenání prvního stupně, čili jsem dělala nebezpečnou práci za nacismu, ale zůstali mi z té doby známí, kteří mi pak pomáhali v boji proti komunismu.)
Třetí proces byl za překlady časopisu, který byl americký. Advokátovi, dr. Kolárovi se podařilo, vzhledem k ;tomu, že jsem byla zatčena už v červenci a zákon o státním soudu vyšel až 16. října, takže já jsem už vlastně půl roku seděla v ;kriminále, podařilo se mu z této desetičlené skupiny mě vytáhnout.

Prošla jste mnoha věznicemi...
-- Nejdřív jsem byla na Pankráci na čtyřce, kde je dnes otevřen kostel sv. Bartoloměje, z toho bylo tehdy skladiště, když jsme byli dobře zapsáni u pánů bachařů, tak jsme tam směli občas uklízet. Dneska je to už krásně zrenovovaný kostel a míváme tam občas my, politické vězenkyně, mši svatou. Nedávno, během krátkých tří měsíců zemřelo osm členů. Jsme asi přece jenom oslabeni kriminálem.
Dnes jsem se strachem otevírala obálku, tento týden jsem dostala už čtyři parte.
Ale abych se vrátila k věznicím. Prošla jsem mnoha. Dávaly nám jen tu nejtěžší práci. Tahaly jsme cihly a pytle. V půl páté ráno jsme například jezdily na obrovské pole. Na sklizeň řípy, papriky, tabáku. Nikdy jsem si nemyslela, jak je těžké pracovat na tabáku. Velikánské listy, které se sušily, to skoro omdléváte tou vůní.

Dávali vám peníze?
-- My jsme si musely vydělávat na NTS (náklady trestního řízení).
Účtovali nám stravu a pití. Když jsem odcházela, dali mě 127,-- Kč, to jsem si vydělala.
V Gottwaldově jsme pracovaly, dělaly jsme galoše a zajímavé bylo tenkrát, v 52. roce, jsme na to dávali razítka Baťa.
My jsme musely dřít. Nesměly jsme být jeden den bez práce. Teprve potom, když jsem těžce onemocněla, dostala jsem revmatismus, to jsem se neučesala, nevysmrkala, protože jsem byla oteklá od shora až dolů, teprve když jsme přestaly být pracovními silami, tak nás eventuelně mohly pustit.
Víte, říkám: Za dobu kriminálu nám ukradli všecko, co jsme měly. Vzali nám náš majetek, připravili nás často o rodiče nebo o děti... ale za jedno jim můžeme poděkovat. A to je přátelství. My jsme dovedly jedna pro druhou obětovat i život, když šlo opravdu do tuhého. Vždyť třeba taková Fráňa Zemínová, s kterou jsem byla zavřená, to byla pětasedmdesátiletá dáma. A oni ji zavřeli a dali jí pět let. Ona řekla: pánové, to je jedno, to je stejně doživotí, protože já už se dalšího věku nedožiju. Také brzo zemřela... Když si na ni vzpomenu, jak byla v tom kriminále celá sešlá, bázlivá před těmi surovostmi bachařů -- s tím jsme neuměly zacházet...

Z vašeho vyprávění, i z toho, co o vás říkají jiní vyplývá, že jste prožila tolik, že by to lehce vydalo na knihu. Já doufám, že se spolu ještě k mnoha událostem a zážitkům z vašeho života vrátíme. Teď bych vás však chtěla poprosit, abyste zavzpomínala na Karla Hašlera...
-- Naše rodina byla s rodinou Hašlerových v úzkém styku. Bydleli jsme na Zlíchově. Byli jsme sousedé. Panu Hašlerovi se říkalo sociálista a paní Hašlerová byla moc hodná. To byl andílek. Karel jí oprávněně miloval. Měl ještě sestru, ta byla učitelkou ve škole pro ženská povolání.
Karel se vymknul svému otci. Ten ho nechal učit rukavičkářem a dlouho těžce nesl, že se dal k divadlu. Začalo to tím, že můj strýc, pan Beringer, který byl režisérem takové malé divadelní společnosti v Hlubočepích, našel v Karlu Hašlerovi opravdové nadání. A také ho přiměl k tomu, aby se učil herectví.
Karel nejprve vystupoval pod rodným jménem své maminky, až později, v kamenném divadle směl použít své jméno. To se jeho otec už trochu obměkčil a přijal pozvání na představení.

Vy jste byla v té době holčička. Jaká byla vaše rodina?
-- Moji rodiče se seznámili v sedmnácti letech na ledě při bruslení a měli se moc rádi. Já mám dopisy, kdy si píšou po třiceti letech a pořád se oslovují "můj miláčku" apod. Pro mě byli vzorem dokonalého manželství. Měla jsem bratra, byl o půlpáta roku starší než já. Maminka nebyla zaměstnaná, měla co dělat v domácnosti. Ale byla nemocná, později musela ulehnout. A to k nám přišla vypomáhat mladá devatenáctiletá dívenka Márinka. A zůstala s ;námi padesát sedm let. Až do své smrti. (Paní Hilda se rozplakala...) A já jsem jí pochovala do stejného hrobu kde leží tatínek s maminkou.
Když jsem byla ve vězení, tak Márinka byla jediný člověk, který se staral o mého syna. Můj muž byl zubním lékařem. Když mně zavřeli, okamžitě se dal se mnou rozvést. Udal důvod, že by měl pokaženou kariéru. O svého syna neměl vůbec žádný zájem.To bylo dobře, protože syn žil s mými rodiči a s Márinkou...

Vy jste však byla devět let od syna... odcizili jste se navzájem?
-- Vůbec ne. Syn mně miloval a když jsem přišla z kriminálu, tak se o mně staral -- láskyplně, ohromně. To byla zásluha mých rodičů a Márinky. Nikdy mně naši nevyčetli, že kvůli mně trpěli. Když jsem byla zavřená, tatínkovi sebrali penzi. Proč? Co s tím měl společného, že jsem já byla odsouzená? A Márinka -- měla čtyři sta korun penze a z těchto peněz živila maminku, tatínka, sebe a syna! Oni živořili!
Márinka, to byl obětavý člověk... Víte, toto láskyplné prostředí, ve kterém jsme žili... Muži, když byli v ;kriminále, měli za sebou pravděpodobně už vojnu, byli trochu otrlí... ale my, z toho teplého, hřejivého prostředí jsme se najednou dostaly do surového, studeného, bezcitného prostředí -- to bylo moc zlé. A zvyknout si na to, to nešlo.

Já jsem slyšela, když byl Karel Hašler zatčen, že jste za ním šla...
-- Můj starý dobrý kamarád byl Vojta. Tatínek s maminkou měli s Hašlerem pravé kamarádství. On dělal revue, přinesl lístky a řekl, ty budeš vpředu a maminka vzadu, budete poslouchat co se líbí a co se nelíbí a hned mi to řeknete.
Já jsem jednou šla s rodiči ze sokolského sletu v kroji, než mě zavřeli, a potkala jsem Hašlera a on mě řekl, že by mě večer potřeboval na revue, že bych tam hrála princeznu republiku. Tatínkovi se to moc nelíbilo, ale šla jsem tam, držela jsem prápory, byla jsem v tom kroji
Jednou odpoledne jsme něco dělali s Vojtou a Hašlerem na Pantátovi Bezouškovi a Karel Hašler měl ve Vodičkově ulici obchod, jmenoval se His Master´s Voice, měl tam gramofony a gramofonové desky a měl tam prodavačku Margrit, to byla Židovka, výborné děvče. Večer jsme měli někam jít, ale mému synovi nebylo dobře, takže jsem nikam nešla a druhý den jsem se stavěla v obchodě a našla jsem tam plačící Margrit, ptala jsem se jí co se stalo: V noci přijeli pro pana ředitele Hašlera a odvezli ho, říkala s pláčem. Asi je v Pečkárně.
Prosila jsem známé, že musíme něco udělat, ale u nikoho jsem neshledala žádnou podporu. Měla jsem známého ředitele v čokoládovně Rupa, tak jsem šla za ním. Dal mi dvě veliké krabice, asi 2 kg čokolády. Ty jsem zabalila a šla jsem do Pečkárny. Německy jsem uměla, když se zeptali, co si přeju, jsem jim řekla: Víte, vy jste sebrali velkého českého písničkáře Karla Hašlera, kdybyste mi dali povolení, teď je velká zima, jestli bych mu mohla na Pankráci předat teplé prádlo. A proč právě vy? To je projev přátelství, víte člověk je ochotný za toho člověka položit život, to je přátelství, které trvá už desítky let. Tak mě jeden oficír dal povolení a šel se mnou po chodbě, tam byl hlouček lidí a on povídal, podívejte se, my bychom nebyli tak zlí, ale tito lidé jsou všechno udavači. Já jsem odešla zdrcenější než když jsem šla tam, protože jsem věděla, že lidé jsou odsouzeni k trestu smrti, když třeba na ně došlo udání, že poslouchají rádio a podobně.
Tak jsem pak Karlovi odnesla to teplé prádlo a bačkory a do rantlu jsem mu napsala; Stále na vás vzpomínáme, modlíme se za vás. Vidět jsem se s ;ním nemohla, ale napsal mě, že všechno dostal, tatínek to choval jako drahou památku, když ale u mě udělali šťáru, tak mi všechno sebrali. Zmínil se v dopise o E. F. Burianovi, že mu zpívával často Ta naše písnička česká. Pak ho odvezli do Matthausenu.
Asi v roce 1946 jsme účinkovali na vzpomínkovém večeru ke Karlu Hašlerovi. Přišla ke mně nějaká paní a říkala: Já jsem Jurdová, žena Karla Hašlera. Já jsem jí říkala, poslyšte, zítra odkrýváme pamětní desku na jeho domě na Zlíchově, tak tam přijďte.
A můžu si vzít s sebou malého Tomáše, říkala. -- Samozřejmě, pro něj to bude třeba cennější než třeba pro vás. Ona mě tolik děkovala, víte, vy jste to napsala opravdu srdcem, to je vidět, jak jste mu byla blízko. Já jsem si to považovala za čest.

Ještě dlouho by se dalo s paní Hildou Hojerovou-Čihákovou, čilou ve svých neuvěřitelných dvaadevadesáti letech, povídat. Snad k tomu ještě bude příležitost. Přinejmenším 24. února při opakování pořadu Karel Hašler, jak ho neznáme, který se tentokrát uskuteční v Městské lidové knihovně.