Václav Hollar - II. část – pokračování z min. čísla

5-6 2007 Kultura česky
obálka čísla

Hollar nakreslil „Venuši s Amorem“, s českým nápisem „Láska překoná všechno“ a Škréta „Merkura prchajícího před Fortunou“. Posel bohů a bůh obchodu drží v ruce svitek s nápisem: „Lépe je svobodně zemřít než otrocky žít“. Ani jednomu z nich se hmotně nevedlo příliš dobře. Nikdy se nedozvíme, proč jeden, ač katolík, zůstal v cizině navždy a druhý protestant přestoupil ke katolictví a vrátil se domů. Jisté je, že zadumaný a často do sebe ponořený Hollar na svého přítele nikdy nezapomněl a přítelovu kresbu muže s šálem dlouhá léta opatroval. Zmizela až na konci jeho života v době největší nouze. Václav Hollar vybaven doporučením svého učitele A. Sadellera našel nejprve útočiště u nakladatele, malíře, rytce a obchodníka s uměleckými předměty M. Mariana, ve Frankfurtu nad Mohanem. Svobodné říšské město mu v mnohém připomínalo Prahu, jediný Kamenný most přes řeku, silueta mohutného chrámu nad ní. Během tamního pobytu se zdokonalil v ryteckém umění a tím dokončil svá učednická léta. S chutí putoval úrodným Porýním a kreslil a kreslil. Přestože byl velice pilný, stále se mu hmotně příliš nedařilo.Navíc ho opět dostihla válka. Švédský král Gustav Adolf táhl vítězně Německem a po několika vítězných bitvách se v kraji zastavil, aby odpočinul sobě i vojákům. Zdá se, že Hollar nabídkou několika kreseb bitev, vojáků a portrétu samotného krále se pokusil získat jeho přízeň, ale neuspěl. Zato osobně poznal „Zimního krále“ Fridricha Falckého, který kratičce vládl rodným Čechám. Později navštívil jeho skromný dvůr v Haagu, neboť odešel do klidnějšího Holandska, kde ho okouzlilo zvláštní spojení moře, oblohy, lodí, pláží. Tam také poznal práce jednoho z největších malířů Rembrandta van Rijn. Zdá se, že i ten si Hollarova díla vážil, neboť ve svých bohatých uměleckých sbírkách měl několik jeho děl.

V roce 1636 dochází k setkání, které rozhodne významnou měrou o budoucím Hollarově osudu. U dvora královny Alžběty, nyní už vdovy po „Zimním králi“, se zastaví anglické poselstvo vedené T. Howardem, hrabětem z Arudelu, které má pro ni a její děti zajistit nároky na Falc u císařského dvora Ferdinanda II. Uměnímilovný hrabě z Arundelu chce při této příležitosti navštívit Prahu a prohlédnout si proslulé rudolfínské sbírky. Je mu doporučen V. Hollar nejen jako dobrý kreslíř a rytec, který bude dokumentovat dlouhou cestu, ale i jako rodák z Prahy znalý tamějších poměrů. Václava Hollara jistě lákala nejen práce, ale i možnost navštívit po létech rodné město. Nabídku přijal a v dubnu roku 1636 vstoupil do služeb anglického diplomata. Cesta vedla dílem po souši, dílem lodí po řekách. Během ní umělec zachytil na svých kresbách podobu řady míst, která navštívili. Hraběti Arundelovi se od císaře kromě slibů nepodařilo získat nic, ale pro Hollara měla cesta velký význam. Díky svému umění a povaze vzniklo mezi oběma muži přátelství. V Praze pobyli pouhý týden, hrabě byl sbírkami tehdy ještě kompletními nadšen stejně jako atmosférou města. Václav ho provedl všemi významnými místy a přes nedostatek času nakreslil panoramatický pohled na město a pohled z vrchu Petřína. Později tyto kresby několikrát zařadil do souboru obrazů evropských měst. Krátce patrně navštívil rodinu, ale otec byl už několik let mrtev, k nevlastní matce ho nic nepoutalo a mladším bratřím se za léta odcizil. Byla to jeho jediná a poslední návštěva rodného města. Kromě vzpomínek na učňovská léta u mistra Sadelera a krásu města ho k Praze nic nepoutalo. Po návratu do Holandska mu hrabě Arundel nabídl, aby vstoupil do jeho služeb jako dvorní kreslíř a rytec. Téměř třicetiletý umělec jeho nabídku přijímá a roku 1637 se vydá na cestu do Anglie. V rozlehlém šlechtickém sídle hraběte Arundela najde nejen pohodlnou střechu nad hlavou, ale zbaven konečně existenční nejistoty se může věnovat umělecké práci. Život v Anglii je úplně jiný než na kontinentu. Jeho chlebodárce má dobré postavení u královského dvora. Václav Hollar se na nějaký čas stává dokonce učitelem kreslení mladého prince syna Karla I. Jistou nevůli vzbudil u králova dvorního malíře A. van Dycka, ale rytiny, které vytvořil podle jeho prací, patří k pozoruhodným. Nějak čas mu trvalo, než se naučil jazyku, ale nakonec jím dobře vládl vedle rodné češtiny, němčiny a latiny. Jistě k tomu přispělo i seznámení s půvabnou dívkou Mary Tracyovou, komornou hraběnky z Arundelu, se kterou se e čtyřiačtyřiceti letech oženil. Když se jim narodily dvě děti, chlapec, který se později stal malířem, a půvabná holčička, zdálo se, že konečně bude jeho život pokojný a šťastný. Jako cizinec a navíc zaujatý svou prací nerozuměl místním poměrům a netušil, že se schyluje k revoluci a občanské válce. Kreslil nejen královskou rodinu, svou ženu, ale i J. Miltona, přísného puritána. Po vypuknutí občanské války rodina lorda Arundela odchází do emigrace v Holandsku. Václav Hollar se rozhodne je následovat. Hmotná situace emigrantů přes známosti a pilnou práci není právě růžová. Když jeho dobrodinec odjede do Itálie, kde záhy umírá, nechá se Václav Hollar přemluvit svou ženou k návratu do Anglie. Po nebezpečné plavbě z francouzského Calais, protože Holandsko právě bylo ve veálce s Anglií. Po přistání v Doveru je Hollar okamžitě uvězněn, protože jeho jméno je na tzv. černé listině. Z vězení je propuštěn díky přímluvě svého mladého přítele nakladatele a jak jinak v době neurovnaných poměrů – i díky úplatku.

Ovšem země zmítaná občanskou válkou je vše jiné než laskavá náruč a prostředí vhodné pro uměleckou tvorbu. Vrchovatou měrou se naplňuje latinské „Inter arma sillent musae“ – Uprostřed války mlčí múzy. Většina se honí za rychlým a co nejsnadnějším výdělkem. Nakladatelé, knihkupci žádají práci bez zřetele na kvalitu, což je pro umělce typu V. Hollara skličující, neboť byl zvyklý, jak je vidět na jeho díle, precizní práci. Starost o zajištění aspoň nejnutnějších potřeb pro rodinu ho nutí ke kompromisům. K jedné z mála i pro něj zajímavých zakázek patřily ilustrované Ezopovy bajky. Nenachází a nemá dost prostředků na zajištění slušného bytu, většinou se stěhuje k nakladateli, pro kterého právě pracuje. Aby nebylo strázní dost, umírá milovaná žena a nadaný syn. V roce 1665 zachvátí Anglii epidemie moru, tehdy se Hollar žení s mladou dívkou, oba dala patrně dohromady beznadějná situace. Rodina upadá do stále větší bídy. Když dojde k restauraci monarchie a do Anglie se vrací syn popraveného krále Karel II., Hollar se vzchopí a žádá svého bývalého žáka o podporu. Ten předá žádost londýnskému starostovi a jeho úředníkům. Ti neudělají – jak je u úřednictva obvyklé – nic. 1666 zachvátí Londýn zničující požár. Naráz se ocitne 200 tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Hollar dává k dispozici pro obnovu Londýna nádhernou detailní rytinu města před požárem. Král mu jako dík udělí prázdný titul královského scénografa, ovšem bez haléře stálého platu. Přizná mu 50 liber, které mu opět mají vyplatit úředníci z Výnosu královského statku. Nikdy tak neučiní. Jako jednašedesátiletý 1668 odjíždí do Maroka i s rodinou. Pobude tam rok, kreslí tamní krajinu a pevnost Tanger. Při cestě zpět málem ztroskotá loď pronásledovaná alžírskými piráty. Po návratu se horší jeho zdravotní stav, ubývá valem sil. Jeho neutěšenou situaci nezachrání ani jednorázový dar 100 liber. Život stárnoucího umělce zvolna dohasíná v brlohu blízko Westminsteru. Soudní vykonavatelé ve snaze urvat co se dá, vtrhnou do chudičkého obydlí a jen na úpěnlivé prosby jeho ženu mu nechají lůžko, na němž těžce nemocný sedmdesátiletý muž 28. března 1671 vydechne naposledy. Jako katolík je pochován na hřbitově sv. Markéty ve Westminsteru. Zůstalo po něm rozsáhlé dílo, více než čtyři tisíce kreseb, leptů, mědirytin, které svědčí o jeho talentu, svrchovaně zvládnuté technice a obrovské píli. Jsou to nejenom umělecká díla, ale i cenné dokumenty o místech, která se často změnila k nepoznání. O hlubokém vztahu k rodnému městu a zemi svědčí nejenom slůvko Bohemus, důsledně připojované ke každému podpisu, ale pohled na Prahu, typy oděvů českých žen, zahrnované do souborů jeho prací. Dojemný je jeho autoportrét, z něhož na nás hledí bystré oči z pěkného obličeje lemovaného bohatou hřívou tmavých vlasů a za oknem je vidět jeden z jeho nejkrásnějších pohledů na Prahu: Málo se ví, že díky svému příznivci a příteli lordu Arundelovi získal od císaře Ferdinanda II. právo spojit šlechtický titul a erb po otci se znakem po matce, takže od 16. října 1636 mohl užívat jméno Wenceslaus Hollar von Prachenberger von zur Löwengrünn und Bareyt. O jeho neobyčejné skromnosti svědčí fakt, že titulu prakticky neužíval, ač mu mohl otevřít mnohé dveře.

Od mládí mám ráda na pohled nenápadná grafická díla. Těší mne svou intimností, obdivuji nejen uměleckou invenci, ale i mravenčí přesnou práci, která je v nich skryta. Z Hollarova díla mám ráda nejen mapy, obrazy měst, krajin, krojů, ale nejvíc obrázek kočky zřejmě vlastní nazvaný naprosto neodolatelně „Líná kočka, která nemlsá“. A já nejsem líná, snad jen na to mlsání. Životní příběh tohoto umělce je pro mne i symbolem nelehkého života exulantů všech dob a národností.

Těším se z toho, že Spolek českých grafiků založený v Praze roku 1917 nese jméno Václava Hollara. Hollareum je název jedné z největších sbírek nejen jeho děl, která je součástí Národní galerie.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012