České zdrobňování

Čeština, ta naše potvůrka, dovede zdrobnit kde co. Dokonce zdrobňuje i zdrobněliny. Malinký - malininký. Maličký - maličkatý. Jiné - a hlavně neslovanské - řeči se semtam dovedou vytáhnout na zdrobnění podstatného či vlastního jména, a to se obyčejně přitom pěkně zapotí a zadýchají, ale naše tvárná řeč při takových rozpustilostech ani nemrkne. Sloveso? Dobrá, zdrobníme sloveso. Vyspinkáme se. Přídavné jméno? Zdrobníme je. Heboučký, teploučký, hubeňoučký. Příslovce? Nu jakby ne, lehounce, lehoulince to provedeme. I jiné kejkle naše řeč dokáže předvést v této branži - jéminánku, božínku co by ona nedokázala! Stůl, stolek, stoleček. Vůl. volek, voleček. Hůl, hůlka, hůlčička. Máma, mamka, mamička, maminečka, matička, matinka.. Hoch, hošík, hošíček.

Zdrobnělina ovšem nutně neznamená zmenšení. Kohoutek může sice být i malý kohout mezi slípkami, ale obvykle tím slůvkem myslíme na vodovod. Hřebínek může být i malý hřeben, ale většinou máme na mysli kohoutovu korunku. A řekne-li někdo, že co si jako ten učitýlek vlastně myslí takhle trestat moji vzornou ratolest, nedotýká se páně učitelovy výšky nýbrž jeho neuváženého jednání s naším vzorným synkem.. A co nám bude takovej spisovatýlek vykládat - to pronesl kdysi jistě soudruh Jakeš, jako bych ho slyšel - dokonce i v čase když už měl na kahánku. Dá-li si pan magistrátní rada o desáté gáblíček, nebude se omezovat na půl párečku s drobečkem houstičky, párečky on si dá dva a pořádnou chřupavopu houstičku k nim. A nikdo v této souvislosti nepoužije výrazu "gábl" - ten gáblíček už sám o sobě vytváří to pohodlňoučké prostředíčko, to útulné prostředíčko takového toho pražského uzenářství všemi vůněmi lákajícího český nosík v nějakém tom podloubíčku kolem Uhelného trhu vychutnat dobrotu toho párečku. I nakonec samotného tlusťounkého a růžolícího pana magistrátního radu nám to vypodobňuje... Za minutku prosím, za minutku - ale našinec už dobře ví, že těch minut bude nejméně patnáct. Ale zdrobní-li se ta minuta na minutku, zní to lahodněji i uchu otrlého čekatele. Jednu hovězí polívečku, řízeček, pivečko - jak jinak by pan vrchní připravoval naše nervy na hodinové čekáníčko ?

Srovnáte-li češtinu například s polštinou zjistíte, že řeč našich nejbližších sousedů je na deminutiva, tedy zdrobněliny, chuďounká, nejen chudá, ale z hlediska českého chuďoulinká. Ukrajinština a ruština naší řeči asi konkurovat mohou, ale do jejich tajností se nepouštějme. Ač by vědecké dokazování tohoto fenoménu vyžadovalo dlouhé studium a hodně statistik, troufám si nicméně i bez nich tvrdit, že čeština má zcela výjimečnou schopnost a tendenci zdrobněliny vytvářet a používat, a že tento zjev přispívá nejen k zpestření naší řeči, ale hlavně také k jejímu obohacování. Pročtete-li text toho či onoho českého moderního spisovatele, budete ohromeni, kolik deminutiv tam najdete.V jedné poměrně nedávné stati Pavla Tigrida jsem narazil na příslovce "opatrňoučce"! Hlavně lze ovšem nacházet zdrobněliny v tom přeneseném významu. A konečně i český denní tisk se zdrobnělinami hemží. Kdekdo dnes dovede anglicky - ale vzpomenout si rychle na jedinou anglickou zdrobnělinku byste uměli?

Česká lidová píseň je snad zdrojem nejbohatším. Andulka šafářová nemá doma husičky, vem Jeníčku vem flintičku. Nanynka trhá lupení lupeníčko. Pepíček ji rozšlapal košíček. Chovejte mě má matičko jako míšeňské jablíčko. A pak se podíváte jak mně bude pěkně slušet bílý kabátek. Letěla husička, letěla zvysoka. Okolo Frýdku cestička a na ní se zelená travička. Travička zelená, to je moje potěšení. Pase je tam mysliveček v kamizolce zelený. Přišel tam Pepíček, měl nastranu klobouček. Vezmem si já sekerečku vysekám tu studenečku. Mám já šablenku ubráním sa. Kudy kudy cestička pro mého Jeníčka. Ach synku, synku, tatíček se ptá. Kolečko se mi polámalo. Nauč se synku, hospodařit. Hájku hájku hájku zelený háječku. Pásla ovečky v zeleném háječku. Kobylka malá kovat se dala. Košulenka tenká prala ji maměnka. Já mám svou panenku v Roudnici. Okolo Hradce v malé zahrádce. Za vsí je háječek a tam mysliveček chodí na čekanou... Nu, množství je to vskutku nepřeberné, nemyslíte?

Je tedy zdrobnělina jedním z pokladů naší řeči. Nedejme si ten poklad jen tak odcizit. Myslíte ale, že si jsou toho ti naši lidé doma vůbec vědomi ? Vsadil bych se, že je to ani nijak vážně nezajímá.