Dej Bůh štěstí...

11-12 2001 Ostatní česky
obálka čísla

    Čím voní tradice? Mateřídouškou a jablíčky z babiččiny zahrádky. Růžemi a pivoňkami z oltářů venkovských kostelíků. Hříbky a malinami z houštin našeho dětství. Lučními květy našeho rozevlátého mládí...Ale především vanilkou z maminčiny sváteční kuchyně a nádherně hustým jehličím s mihotavými knůtky svíček na vánočních stromcích. Takové vjemy nespojujeme se žádnými určitými roky ani generacemi, protože patří k těm nejkrásnějším a nejopravdovějším chvílím prožitým v kruhu živé lidské lásky. Jsou pokladem, které stále v sobě nosíme a během let kousek po kousku předáváme těm, kteří jsou našemu srdci blízcí.

*

    Lidová tradice s adventním časem spojovala mnoho zvyků a obyčejů. Advent -- doslova "příchod", tedy doba očekávání příchodu Mesiáše na svět -- zahrnuje prvé čtyři neděle církevního roku před Štědrým dnem. V čase našich předků k tomuto období patřilo nejen rozjímání, ale také střídmost v jídle, pití, zákaz tance a zpěvu. Ale i přesto se konaly různé obřady, které půst narušovaly.
*

    Lidová víra připisovala velký význam už svátku svatého Ondřeje (30. listopadu), který byl velmi oblíbeným patronem nevěst. Dívky, které toužily znát podobu svého budoucího ženicha, s oblibou "čarovaly": O půlnoci před sv. Ondřejem klepaly na kurník -- a pokud se "tazatelce" jako první ozval kohout, měla se do roka vdát. Slepičí zakvokání znamenalo opak. A ta ženichova podoba? Přesně o půlnoci toho dne bylo možné spatřit jeho tvář buď ve studni, v díži, v zrcadle nebo v komíně. Dalo to pěkné obíhání, což?
*

    Ještě v 18. století se věřilo, že když několik svobodných dívek najednou položí po kousku chleba na jednu lopatu, vdá se jako první ta, jejíž skrojek jako první slupne hospodářův pes...A pokud jsme u chlapců, máme pro ně dobrou zprávu, jak se vedlo jejich předkům například v severovýchodních Čechách. Ve zdejším kraji děvečky na sv. Ondřeje hospodyním odevzdávaly napředenou přízi a dostávaly za ni peníze. Víte, co s odměnou dělaly? Hostily prý mládence v šenku.

LUCINKY A BARBORKY
    Narodila se počátkem 3. století v Malé Asii bohatému otci. Ten ji chtěl uchránit před světskými svody a proto ji zavřel do vysokánské věže...Pronikl k ní pouze jeden sloužící -- tajný křesťan, který dívku obrátil na víru. Otec zuřil. Když dcera statečně odolávala a nechtěla se zříci svého vyznání, předal ji soudci. Ubohá dívka byla surově mučena, nakonec sťata. Svatá Barbora patří mezi Čtrnáct svatých pomocníků, jejichž památku si připomínáme 4. prosince.
*

    V předvečer tohoto dne chodívaly po venkovských domech "barborky" - ženy i děvčata bíle zahalené, se závojem nebo rouškou přes tvář. Někdy měly věneček na hlavě a dlouhé rozpuštěné vlasy. Bílou barvou symbolizovaly čistotu panenství. V jedné ruce nosily košík s ovocem a sladkostmi, v druhé metlu, aby mohly pohrozit zlobivým dětem. Když vstoupily do domu, zazpívaly píseň o svaté Barboře, někde se s rodinou společně modlily.
*

    Také svatá Lucie se narodila ve 3. století. V sicilských Syrakusách se měla provdat za bohatého pohana. Své věno a všechen majetek však dívka věnovala na dobročinné účely. Rozkacený ženich ji obvinil jako křesťanku. Plameny na hranici se jí nedotkly, zahynula však dýkou katovou. Proto patří k jejím znakům plameny a lampa jako symbol světla. I její jméno je odvozeno od latinského slova lux -- lucis. Severská tradice sv. Lucii jako symbol světla připomíná dodnes, například ve Švédsku se v různých místech volí "lucinky". Ta z celé země nejkrásnější pak s věncem rozžatých voskovic zahajuje velký slavnostní ceremoniál.
*

    I v našich krajích bylo známé obcházení "lucinek" v bílých prostěradlech, s ovázanými hlavami a čapími zobáky. Především však sv.Lucie byla u nás uctívána jako patronka švadlen a kočích -- i ochránkyně před čarodějnicemi. A abychom nezapomněli: naše lidová tradice ji spojovala s předením lnu. Na její svátek (13. prosince) bylo přísně zakázáno -- příst. Na Valašsku vždy toho dne vynášely kolovraty ze světnic na půdy. Běda hospodyni přistižené při draní peří nebo předení lnu - "lucinky" jí peří rozfoukaly a kužel s předivem odnesly. Velmi oblíbená byla pranostika: Je-li na sv. Lucii jasný den, urodí se konopí a len.

MIKULÁŠSKÁ
    Co víme o svatém Mikuláši? Je to světec patřící k nejuctívanějším: patron ministrantů, poutníků, lodníků, vorařů, rybářů, obchodníků, advokátů, soudců, notářů -- ale především ochránce dětí před nemocemi a patron šťastných manželství. Narodil se v roce 250 zbožným rodičům a už brzy v mládí přijal nižší duchovní svěcení. Celý život konal dobro, ale neměl rád projevy vděčnosti. V době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána byl -- už jako biskup -- několik let uvězněn. Na sklonku života mohl opět biskupský úřad zastávat.
*

    K naší tradici patří nejen mikulášské nadílka, ale i průvody mikulášských masek, v nichž kromě světce nechyběli čerti, andělé, dragouni ani muzika. Na mikulášských trzích se prodávaly levné hračky i mukulášské "speciality". Například "svět" (říkalo se mu také ježek nebo král). Pokud budete chtít své blízké překvapit, můžete jim udělat svůj vlastní "svět". Nožky ze dřívek obtočte červenou stužkou nebo barevným papírem. Vezměte jablko, do spodní poloviny vpíchněte zhotovené nožky, do horní poloviny krátké špejle, na ně ořechy, rozinky, bonbony, mezi ně zelené větvičky zimostrázu. To vše můžete vylepšit "řetězem" z papíru a na spodek jablka připevnit malý zvoneček. Naše bábinky nakonec vše dozdobily zlaceným papírem a svatým obrázkem. Pro radost malých rodinných zlobilů však rády dělávaly rády i čerty ze sušených švestek.

ŠTĚDRY DEN
    Křesťanství spojilo Vánoce s narozením Spasitele. Příchod božského Dítěte ohlásila jasná hvězda...Kolikrát jsme ji už sami připevńovali na vánoční stromek? Kolikrát a komu stavěli betlémy, aby Ježíškovo narození v jesličkách našich domovů každoročně znovu přinášelo světlo a spásu?
*

    Od nepaměti byl Štědrý den spojován s nadílkou -- hlavně dětem. A také příbuzným a přátelům. V minulosti vždy na čeleď čekala výslužka od hospodáře, ale i řemeslničtí tovaryši připravovali dárky pro své mistry -- a těšili se, že za to budou dobře pohoštěni. Už ve 14. století Jan z Holešova zapsal, že "staří nejen lidem, ale i dobytku v tento den projevovali štědrost", takže i do chlévů a stájí zavítaly Vánoce.
*

    Pro předvídání budoucnosti byl Štědrý den považován za nevhodnější den v roce vůbec. Pro jistotu se lidé už brzy ráno myli u studně nebo v potoce, aby byli celý rok zdraví. A těšili se na večer, až začne "hra na osud". Rozkrojilo se jablko -- a pokud měl jaderník podobu hvězdičky, znamenal štěstí a majetek. Když tvarem připomínal kříž, přinášel nemoc či smrt. I rozlousknutý ořech mohl skrývat tíživé poselství. Odhalení jeho červivého nebo zkaženého jádra vždycky budilo obavy, čím překvapí nejbližší měsíce či dny.
*

    Lití olova jste možná zkoušeli i vy, takže už víte, jak ošidné může být "čtení" ztuhlých tvarů. Každý by rád viděl to, co chtěl vidět. Dost zajímavá mohla být procházka za ves v noci někam do polí, tam prý se dalo odhanout, co čeká obec v dalším roce.
*

    Jak Štědrý večer trávila vdavek chtivá děvčata? Pouštěla po vodě dvojice skořápek s malými svíčkami. Jedna skořápka představovala dívku, druhá mládence. Když se skořápky k sobě přibližovaly, měl milostný vztah naději. Srozumitelnější předpověď dával střevíc hozený za hlavu směrem ke dveřím. Pokud dopadl špičkou ukazující směrem z domu, měla být svatba do roka. (Mohu potvrdit, že v naší rozvětvené rodině měl střevíc pravdu dokonce vícekrát.) Tvář dosud neznámého ženicha bylo možné "číst" ze štědrovečerní hladiny vod.

KOLEDA, KOLEDA, ŠTĚPÁNE
    Na Boží hod vánoční věřící rozjímali a nepracovali. A to tak důsledně, že lidová víra nedovolovala vůbec žádné domácí práce, takže ani postele se neustlávaly. Zato na svatého Štěpána se čile koledovalo. Chudina tak měla příležitost vyprosit si u bohatších sousedů různé dárky. V 19. století chodívali někteří koledníci s malými betlémy ve skřínce nebo s velkou hvězdou na hůlce. Bylo to vlastně pokračování koledy, která začala na Štědrý den a končívala na Tři krále.
*

    Brzy ráno na sv. Štěpána se však podle tradice děly úplně jiné věci. Svatý Štěpán, ohnivý kazatel, obžalovaný z velezrady židovstva a roku 37 před branami Jeruzaléma ukamenovaný, se v našich krajích stal uznávaným patronem koní. Proto se v den jeho svátku -- 26. prosince - ještě před východem slunce koním pouštělo žilou. To aby byli bystří, čilí a zdraví. V kostele se pak světil oves a obilí určené k jarní setbě. Připomínkou světcova smutného konce bývala hrst ovsa hozená některými hospodáři na kněze při mši svaté. I ti nejváženější členové obce se vždy toho dne se vší vážností účastnili obřadů spojených s přáním zdaru a obchůzkami rodin.

SILVESTROVSKÁ
    Narodil se koncem 3. století v Římě, roku 311 byl zvolen papežem. Stal se autorem mnoha předpisů o obřadech a vydal řadu významných liturgických nařízení. Například ten, aby se oltáře nedělaly dřevěné, ale kamenné. Legenda vypráví, že pokřtil císaře Konstantina Velikého a jeho choť sv. Helenu. Císaře prý uzdravil z malomocenství. Roku 335 zemřel...Víte, kdo byl ten bohabojný muž? Ano, svatý Silvestr.
*

    Teprve středověk sjednotil konec roku a stanovil 31. prosinec jeho posledním dnem. Se svátkem tohoto světce před tím nebyly spojovány žádné zvyky, teprve později si lidé zvykli v závěru roku navštěvovat kostel, modlitbou děkovat za to, co bylo, a prosit o požehnání do budoucna.
*

    Příchod nového roku v některých místech začalo provázet bujaré veselí a objevovaly se různé obyčeje. Například o silvestrovské noci se nemělo na šňůře sušit prádlo. Možná, že z důvodů ryze praktických, protože v tu noc po staveních chodily "ometačky" - chudé staré ženy v černém, s bílým šátkem na hlavě. Vždy třikrát zaklepaly, beze slova vešly, plotnu třikrát ometly a pronesly jen o málo víc než tři slova: "Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého." Tímto aktem měly zabránit tomu, aby plotnu v dalším roce zasáhlo něco nezdravého. Na rozloučenou hospodáři popřáli hodně štěstí do nového roku a poprosily o almužnu.
*

    Mír duše, pokoj srdce všem lidem dobré vůle...Slyšíte? Už zvony znějí, světla hoří... Jak praví klasik: Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla a v nebi hvězdy rozsvítil.


Ludmila Konopíková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012