Milovník života - Ivan David Franklin-Rusínský

11-12 2001 Kultura česky
obálka čísla
Ďábla velmi potěšilo
když se lidstvu řeklo
-- není ráj ni žádné nebe
tudíž žádné peklo


Jenže jejich existence
Je docela jistá
V lidských srdcích zde a nyní
Mají svoje místa


I. D. F.-R. Epigram č. 18

Podle lékařského diplomu se vlastně jmenuje Ivan Joannes Francuch a sudičky ho nadaly mnohými talenty. Zajímavé je, že žádný z nich nezplaněl, všechny Ivan dovedl rozvíjet a všechny v životě uplatnil. Když si čtu jeho verše, vystupuje přede mnou muž hluboce vzdělaný, přesto ne mudřec odtržený od života, nýbrž člověk, který životu rozumí a má ho rád. Vzdělání vzal jako příležitost k prohloubení svého lidství, což se každému intelektuálovi nepovede. Mám pocit,ž e nám všem (i sobě) vidí "až do žaludku", ale protože je zároveň obdařen dobrým a laskavým humorem, neuráží a my se pod jeho vedením dokážeme na své prohřešky a omyly podívat. Když budeme ještě vnímavější, pochopíme, že Ivan David zná na lidské chyby i lék. Je to láska, schopnost milovat a schopnost lásku přijímat, skrze niž nás, chybující, Bůh nezatratí.
Reverend Ivan David Franklin-Rusínský se narodil 17. 6. 1927 v Makarjevě na bývalé Podkarpatské Rusi jako první ze čtyř dětí. Jeho otec, baptistický duchovní, chtěl svým dětem dopřát vzdělání, a proto se s rodinou přestěhoval do okresního města Mukačeva. Zde Ivan vystudoval gymnázium a už během studií se stal také varhaníkem baptistické církve. Sám i komponoval a kdyby poslechl hlas svého srdce, asi by se stal hudebníkem. Ale místo toho poslechl svého otce, který si přál mít ze syna lékaře. "Lékař vždycky může hrát na piano, ale klavírista nemůže léčit," řekl chlapci, a to rozhodlo. Ivan maturoval v roce 1945 už za sovětské okupace a patřil k poslednímu ročníku tradičního gymnázia. Další studenti se už těšili nové vymoženosti, sovětské desetiletce.
Rodina byla druhou světovou válkou těžce postižena, otec za sympatizování s partyzány a styky s ;USA šel do koncentračního tábora. V roce 1944 přišla zpráva, že zahynul při bombardování, ale naštěstí to nebyla pravda. S několika krajany se mu podařilo utéct do Dánska, kde s tamními odbojáři založil partyzánskou skupinu. K překvapení a radosti rodiny se vrátil v létě 1945 a hned začal připravovat odchod do ČSR, na území, ke kterému před válkou patřila i Podkarpatská Rus. Legálně už to nešlo, část rodiny tedy utekla přes hranice za jedné říjnové noci a doufali, že matka s malými dětmi v souhlasu se smlouvou o optování je budou následovat nejpozději do měsíce. Trvalo to však 9 let, než se šťastně shledali s matkou a sestrou, ale bratr Petr byl v den odjezdu zatčen orgány NKVD a uvězněn v gulagu. Za vlády Chruščova byl omilostněn, nicméně českoslovenští komunisté, "poturčenci horší Turka", mu nepovolili vstup do země. S tímto bratrem se tedy Ivan sešel po dlouhých letech, až když oba emigrovali na Západ.
Ve svobodném Československu studoval Ivan teologii jako mimořádný student na Husově fakultě v Praze a jako řádný student se zapsal na fakultu lékařskou. Jeho snem bylo stát se misijním lékařem (velký vzor měl v Albertu Schweitzerovi), ale onemocněl plicní tuberkulózou. O jeho uzdravení se přičinila především jeho snoubenka a pozdější manželka Pravdomila. Po promoci měl být poslán do Tater jako lékař v plicním sanatoriu -- podle mocipánů by tam asi nejméně uškodil svými nematerialistickými názory, naštěstí za pomoci přátel se mu podařilo zůstat v Čechách s manželkou a malou dceruškou. Zahájil svou psychiatrickou kariéru, které už pak zůstal věrný, nejprve ovšem jako bojovník proti alkoholismu a jiným toxikomániím. V Plzeňském kraji založil během jednoho roku ve všech okresech psychohygienické poradny a záchytku přímo na svém oddělení v Dobřanech. V r. 1954 se narodila druhá dcera a rodina se přestěhovala do Dolní Lukavice, kde se na zámku léčili toxikomani a psychiatričtí chronici. V r. 1960 vyhrál Ivan konkurz na okresního psychiatra ve Východních Čechách, ale zároveň se po rodinné krizi rozvedl. Později se opět oženil a s druhou ženou v r. 1967 emigroval do Německa a o rok později do Spojených států. Zde, v Bostonu, byl v r. 1971 vysvěcen na duchovního Swedenborgiánů a působil jako pastor v kalifornském San Diegu s vedlejším úvazkem jako pastorační terapeut.
V této době dr. Franklin vytvořil metodu pro testování a praktikování empatie. Klienti se učí, jak se vcítit do osobnosti druhého člověka, ale také zvířat, historických postav, hrdinů, zločinců a snad dokonce Boha, hlavně však sami do sebe v různých vývojových fázích. Na pozvání bratra Petra (který se stal úspěšným a oblíbeným psychologem) a se souhlasem církve odjel Franklin do státu Washington, kde přes rok působil jako neuropsychiatr. Zde ho objevilo americké námořnictvo a navrhlo mu pracovat v US Navy. Ivan se stal námořním důstojníkem a aby všem dobrodružstvím nebyl konec, později pracoval v námořní nemocnici v ;tropickém Japonsku.
Věrný své lásce -- hudbě, vypomáhal v neděli jako varhaník a někdy i jako kazatel. V této činnosti pokračoval i jako důstojník v záloze, dopoledne byl lékařem, odpoledne vedl bohoslužby.
Po návratu do Ameriky jeho žena pokračovala ve studiu psychologie a stala se pracovnicí v rodinném poradenství. Stýskalo se jí však jako bývalé herečce po divadle a možná i to přispělo k tomu, že se Ivanovy a její cesty rozdělily. Odešla s kolegou-hercem a Ivan si našel nový domov u bratra v Santa Barbaře. Jako penzista se pustil do pořádání svých prací z oblasti teologie, filozofie i beletrie. Též překládal do češtiny a ruštiny. Po politických změnách v naší zemi přijel navštívit svou původní rodinu, která se mezitím rozrostla o vnoučata. K radosti svých dětí se sblížil se svou první ženou Pravdomilou, bohužel jen nakrátko, do její smrti v r. 1992.
I když emigrace trvala dlouho, přesto se dr. Franklin sešel s mnohými starými přáteli i spolupracovníky. Navázal nová přátelství i tvůrčí kontakty a učinil velký objev. Zjistil, že existuje Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Díky ní se setkal s karpatoruskými přáteli, kteří ho inspirovali k básnické tvorbě v rodné řeči. V ;nakladatelství Triumf vyšla jeho kniha vzpomínek Empatie v blázinci a obsáhlý román-kaleidoskop Cesta empatie přes Vánoce".
Co dělá Ivan D. Franklin-Rusínský dnes? Těší se ze své rodiny, píše, občas komponuje, překládá, schází se s přáteli, koresponduje a stále se raduje z velkého daru -- ze života.

... Té skupině co si myslí
že mi v hlavě straší
vřelé díky že mou víru
v nesmrtelnost snáší

D. F.-R. z Epigramu č. 16

-zei-

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012