Karel Škréta

Střelec 23. 11. -- 21. 12.

    Lidé narození v tomto znamení jsou optimističtí, aktivní a společenští. Jejich upřímnost může někdy až zranit, ale není nikdy vedena zlým úmyslem. Rychle vybuchnou, ale stejně rychle zapomenou. Je s nimi pohoda a jsou spolehlivými přáteli. Jsou velmi svobodymilovní, proto nesnášejí omezování. Nejsou malicherní a svou hrdost hájí i za cenu ztrát.
    Když se v roce 1610 v Týnské uličce v domě "U černého jelena" narodil Konrádovi Škrétovi, který po otci, bohatém mlynáři, zdědil přídomek Šotnovský ze Závořic, syn, byla to velká sláva. Otec byl úředníkem České královské komory a nic nenasvědčovalo tomu, že uplyne necelé dvacetiletí a rodina bude těžce postižena pro svoji evangelickou víru. Když byly malému Karlovi tři roky, zemřel jeho otec. Vdova se ujala za pomoci švagra správy poměrně velkého majetku. Ovšem po nezdařeném stavovském povstání ze země nejprve odešel strýc Daniel a po vydání zákonů proti nekatolíkům odešla 1628 i vdova po Konrádu Škrétovi do nedalekého saského Freiberku. Karel se odmalička rád chápal tužky a maloval. S rodinou v Sasku nepobyl dlouho, odešel do slunné Itálie. Bylo mu okolo 20 let a učil se u nám neznámého mistra malířství již v Praze, kde měl zajisté přístup k císařským uměleckým sbírkám. V Itálii pobyl pět let a prožil je v pilném poznávání italského malířství v řadě měst. Navštívil postupně Benátky, Bolognu, Florencii a papežský Řím. Všude měl oči otevřené a pracoval v řadě dílen předních malířů. Nejdéle žil v Benátkách, kde tamější mistři Veronese,. Tintoretto a především Tizian položili základy tzv. benátské malířské škole. Vyznačuje se teplými barevnými tóny a zvláštním světlem i smyslem pro žánrový detail. V Římě ho nejvíce zaujal monumentální Caravaggio. Někdy v tomto pětiletém období přestoupil na katolickou víru bylo-li to z přesvědčení nebo proto, že na něj duchovní svět barokní Itálie natolik zapůsobil nebo ho okouzlila možnost ztvárňovat veškeré bohatství a rozmanitost příběhů z Bible, života svatých či alegorií inspirovaných antikou, se již nikdy nedozvíme. Co po tomto malíři zbylo, je jeho dílo, o němž při chvále české země B. Balbín napsal "malíř v naší době ve vlasti nejlepší." Po pětiletém pobytu v Itálii se vrátil 1635 do českého království, a to přestože stále trvaly hrůzy a útrapy 30leté války, které postihly především střední Evropu. Co ho hnalo domů do rodné Prahy? Vzpomínky na krásné mládí prožité v zákoutích města nad Vltavou, sláva Rudolfova města a touha přispět svým svrchovaným uměním k obnově slávy. Asi všechno dohromady. Po návratu, bylo mu 25 let, se mu podařilo získat zpět zkonfiskovaný majetek. Usadil se na Ovocném trhu v domě U červeného srdce. Založil malířskou dílnu, kde se vyučila generace jeho pokračovatelů. Bohatě zúročil vše co poznal za svého pobytu v Itálii a stal se zakladatelem barokní malby v Čechách. Zůstalo po něm rozsáhlé malířské dílo, které najdeme v řadě pražských kostelů, ale i na venkově. Z cyklu obrazů věnovaných patronovi české země sv. Václavovi vyzařuje klid a pohoda, kterou podle legendy kolem sebe tento nejstarší český světec šířil. Obraz nazvaný Smrt Drahomíry je naproti tomu plný dramatického děje o špatném konci této kněžky, matky Václavovy. Propadla se totiž podle pověsti i s koňmi po divoké jízdě kolem kostela, kde kněz právě sloužil mši. Mohla bych pokračovat dál v popisu malířových pláten. Zastavím se ještě u dvou, která jsou mi od mladostí obzvláště milá. Jedná se o portréty a jsou to díla skutečně mistrovská. První z nich je podobizna Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic, najdete ho v zámecké galerii Kolovratů v Rychnově nad Kněžnou. Pochází patrně z r. 1669. Tehdy bylo K. Škrétovi 59 let. Je to dílo, o němž odborníci tvrdí, že patří k nejkrásnějším českým barokním portrétům. Kdo někdy viděl originál, jistě na něj nezapomene. Mladý muž, líbezné tváře, tmavých očí v krásném světle modrém šatu podle poslední módy, se na vás dívá z obrazu. Pěkné plné rty mají v koutcích náznak úsměvu. Vyzařuje sebejistotu společenského postavení mladého muže z dobré rodiny. Každý detail bohatého obleku barokního kavalíra je propracován do posledního detailu. Druhá ze Škrétových podobizen mě dojímá smyslem pro realitu. Jde o portrét o čtyři roky starší a najdeme ho ve sbírkách Národní galerie. Je na něm vyobrazena devatenáctiletá marie Maxmiliána ze Šternberka v tehdy oblíbeném přestrojení za pastýřku, ovšem v bohatém hedvábném šatu zdobeném perlami, dobově upraveném účesu, v saténových střevíčkách s pastýřskou hůlkou v ruce. Vše je dokonalé, ale mě stále znovu dojímá dívčí tvář, které malíř nepřidal ani špetku půvabu navíc. Z bledého obličeje mladé dívky vystupuje typický velký nos, rodový znak Šternberků, mírně vypouklé oči, máme před očima ničím nepřikrášlenou podobiznu šlechtičny s pevně sevřenými ústy bez úsměvu.
    Mohla bych vás, milí čtenáři, provázet dílem svého milovaného malíře krok za krokem ještě dlouho. Na cyklu "Narození světa" v mělnickém zámku najdeme celý ten pohyb, zmatek, obavy i radosti, které provázely a provázejí narození malého človíčka dodnes. Je tam trošičku pobledlá, unavená, ale šťastná rodička, porodní bába, služebné, a to pěkné děťátko a vešel se tam i psík a holčička. K. Škréta znal i holandské a španělské malířství. Bohatství malířova díla, jeho píli, dokumentuje řada kreseb provedených různou technikou, ve kterých nahlížíme jakoby malířovi přímo do ruky. Najdeme je v grafické sbírce Národní galerie. První pochází z italského pobytu a je náčrtem k obrazu dnes ztracenému Ples satyrů a poslední je z roku 1673 návrh titulního listu knihy o Čechách. Za rok poté v domě na Ovocném trhu okolo 1. srpna Karel Škréta umírá. Je pochován v nedalekém kostele sv. Havla na Starém Městě. Zůstalo po něm rozsáhlé dílo, které svou obsahovou rozmanitostí, skvělým zvládnutím techniky otevřelo cestu následovníkům a je trvalým zdrojem okouzlení a radosti ze svrchovaného umělce, který celý poměrně dlouhý život žil a pracoval pro město a zemi, kde se narodil a kterou i za cenu odřeknutí se víry předků svými obrazy a výchovou následovníků pomáhal vyvést ze zkázy a zmaru ničivé třicetileté války.
    Syn Karel narozený 1646 a zemřelý v pouhých pětačtyřiceti letech se vyučil u otce, ale malířství se věnoval spíše okrajově. Po studiu práv udělal kariéru a stal se radou Nejvyššího purkrabského soudu v Praze. Z jeho díla se nezachoval žádný obraz, pouze kresby uložené dnes ve sbírkách Národní galerie. Ovšem nedostihl svého otce ani v umění šermířském, neboť ten byl nejvyhlášenějším šermířem své doby a hlavou jejích sdružení.