Vzpomínka na Vladislava Slavíka

    Řady těch, co opustili rodnou vlast brzy po únoru 1948, aby v zahraničí bojovali za návrat svobody a demokracie, rychle řídnou. Sám jsem ztratil dva ze svých nejcennějších přátel. Po Václavu Hyvnarovi nás navždy opustil právě den před tragickými událostmi v New Yorku 10. září Vladislav Slavík.
    Patřil k těm v exilu, kdo věřili, že únorovému puči se mohlo zabránit. Napsal jsem mu 6. dubna 1994, když se chystal v čele zdejšího Sokolstva na první po-sametový slet do Prahy, že kdybychom měli v roce 1948 v čele státu T. G. Masaryka a v čele Sokolstva Vladimíra Slavíka, vše mohlo skončit jinak.
    Všichni, kdo znali jeho pracovitost, jeho vlastenectví, jeho neobvyklý talent k vedení, jistě souhlasí. Zdůrazňuje humanitní ideály a mravnost Masarykovy republiky. Slavík neváhal kritizovat, když bylo třeba, poměry ve vlasti i v exilu a to i u vůdčích představitelů. Ostře odsoudil udělení vyznamenání prezidentem Havlem Jiřímu Pelikánovi, ale při tom se distancoval od těch, pro něž návrat majetku byl hlavním zájmem. Rašínovo "Za práci pro vlast se neplatí" bylo i jeho krédem při obnovování a budování organizací v exilu, sokolských i jiných, jako byl Koordinační výbor pro pomoc Československu v roce 1990, jehož se stal prvním předsedou.
ČEST JEHO PAMÁTCE !