Mikuláš Dačický z Heslova

Znamení Kozoroha 22.12.--20.1.

    Ten, kdo se narodil v tomto znamení, na přelomu roku starého a nového, nemívá oči upřené do hvězdných výšek, ale stojí oběma nohama pevně na zemi. Má smysl pro ironický humor. Miluje vzrušení a dobrodružství. Váží si svých předků. Žení se zpravidla v pozdějším věku. Ve stáří bývá usedlý, konzervativní a kritický ke svému okolí.
    Moje poslední vyprávění bude o muži, kterého většina autorů vědeckých děl z oboru historie, případně literatury příliš nechválí. Podle jedněch byl zpustlý pijan a rváč a žen milovník, podle jiných muž oddaný víře podobojí a vlastenec. Nic o budoucím osudu právě narozeného chlapečka Mikuláše nevěděli jeho rodiče. Otec Ondřej Dačický a matka Dorotka z Práchňan vítali s radostí den před Štědrým večerem 23. 12. 1555 přírůstek do rodiny. Bylo to v pěkném domě v druhém nejvýznamnějším městě království Kutné Hoře. Otec byl erbovním měšťanem, maminka pocházela z drobné šlechty. Rodina byla zámožná a podle tehdejšího obyčeje poskytla synovi dobré vzdělání v kladrubském klášteře. Po ukončení studií se vydal na obvyklou zkušenou do Evropy, aby po návratu žil způsobem obvyklým pro synky z bohatých rodin. České země, především Praha, byly za císaře Maxmiliána II. a Rudolfa II. středem Habsburské monarchie a nakonec sídelním městem rozlehlé říše. Společnost byla mezinárodní, pobývala tu řada Španělů, Italů, Nizozemců. K dobovému koloritu patřilo dobré jídlo a pití. Při četných společenských příležitostech se nenechali hostitelé zahanbit. Kromě vzdělanosti museli šlechtičtí synkové dobře tančit, jezdit na koni a vládnout šermířskou zbraní. Souboje byly běžnou záležitostí a často vznikaly z pouhé horkokrevnosti mladých kavalírů. Život byl v 16. století pro šlechtické i měšťanské synky opravdu pestrý. I když většina z nich byla vychovávána v přísné evangelické víře, přesto užívali života plnými doušky. V četných krčmách popíjeli do časných ranních hodin, aby se potom vraceli domů za mocného hlaholu a s hlavami rozpálenými pěnivým mokem či dobrým vínem. Není divu, že počestní měšťané a jejich matrony probuzeni rozhořčeně vstávali a často se hlavy rozdováděných mladíků ocitly pod nevábně vonící sprškou z nádob, které neodlučně patřily k vybavení ložnic. Jak vypadaly ulice Prahy, zaznamenal např. Holanďan F. Moryson po své návštěvě v roce 1591: "...ulice jsou špinavé, některá stavení z cihel, povětšině ze dřeva a hlíny a pokud by přišli Turci, puch by je zahnal lépe než opevnění ostatně velmi chatrné..."
    A tak patrně pozdní návraty nebyly ani bezpečné, ani pohodlné a překonávala je patrně jenom mladická bujarost. Vraťme se k našemu panu Mikulášovi. Když zemřel jeho otec Ondřej, musil se vrátit do Kutné Hory, aby převzal otcovo dědictví, které nebylo nejmenší. Nic nezměnil v rodném městě na svém chování. Díky dobrému hmotnému zajištění žil dál bezstarostným způsobem renesančního šlechtice. Jeho život byl solí v očích počestných kutnohorských měšťanů. Nazývali ho rváčem, pijanem a sukničkářem, tehdy se říkalo frejířem. Možná spíše určitě lze za tímto odsudkem vycítit závist a zcela určitě nelibost a obavy o věrnost manželek a ctnost dcer. Podle zachovaných portrétů byl p. Mikuláš Dačický z Heslova muž pěkného vzhledu, štíhlé pružné postavy, tmavých vlasů a jiskrných očí, v nichž se zračil bystrý rozum, dobrý postřeh a ironický pohled na svět. Dobře se oblékal podle dobové módy. Jistě se tím značně lišil od svých současníků, které popisuje benediktinský opat Němec Jan Butzbach následovně: "Bohatší jsou většinou jako epikurejci tak tuční, že jsou nuceni nositi přestávající tělo v obvazech (šlích), které jsou na krku upevněny. Muži jsou silné postavy, hranatí a svalnatí. Též ženy jsou masité a tělnaté," a pokračuje: "Lid zdá se být velmi nakloněn smyslným radostem a oddává se zvláště potom rád tělesným chtíčům, když jídlem a pitím připravil veselou hodinku..." Ovšem nebyl-li opat zaujatý, ostatně v klášteřích také nevynikají přílišnou střídmostí.
    Pan Mikuláš pohotově ovládal svůj kord, což se mu stalo na část života osudným. V r. 1582 jako šestadvacetiletý zabil v souboji pana Novohradského z Kolovrat a do r. 1615 se táhl spor s pozůstalými po zabitém. Tedy celých 33 let je vidět, že pomalost soudů v zemích českých není novinkou. Ovšem pan Mikuláš během sporu ochutnal i život ve vězení, což byla jistě trpká zkušenost. V pozdně středním věku se oženil, ale jenom velmi zvolna opouštěl svoje mládenecké zvyky. Vztah k ;rodné zemi a zájem o její osudy byl opravdový, a tak porážka stavovského povstání a následná staroměstská exekuce pro stárnoucího muže znamenala pohromu a s hlubokým zármutkem sledoval vývoj v zemi. Zděšení a žalost nad rychle se zhoršujícím stavem druhdy kvetoucího království se odrazilo jak v Pamětech, které jsou pokračováním kronikářských záznamů rodiny jeho matky, tak zápisků otcových. Rýmovaná a mravokárná "Prostopravda" je pramenem po poznání myšlení na přelomu 16. a počátku 17. století. Zkrušen událostmi zemřel pochmurného listopadového dne 1626 v Horách Kutných, kde je také pochován.