Zamyšlení nad 28. říjnem pohříchu osobní

    Jako motto mi dovolte použít dvou odpovědí z ankety nejčtenějšího deníku MF Dnes. Otázka zněla: "Jste hrdá, hrdý na to, že jste Čech, Moravan, Slezan? Dokážete říct proč?"
    Martin Fendrych, bývalý náměstek ministra vnitra J. Rumla, nyní publicista:
    "Já takhle nepřemýšlím. Necítím se být součástí jakékoliv skupiny."
    Jan Železný, oštěpař světového jména:
    "Hymna po vítězství, to je výjimečná situace. Čím jsem starší, tím více to vnímám. Že je to pro mě a pro nás. Oni nám ji mockrát nezahrají. Reprezentanti velkých států jsou někdy až moc sebevědomí. Tak ať si občas poslechnou tu naši. Je nejhezčí. Ale teď vážně. Je melodická, a když znáte slova... Myslím, že je tam cit. Některé země burcují a říkají: Jdeme! My říkáme něco, co je v nás. Kus dobra, kus pohody."
    Výběr odpovědí je zcela úmyslný a osobní, vyberte si sami tu, která je vám blízká.
    Za sebe začnu tím, že moje milovaná babička se narodila 28. října 1888. Není to nádherné datum? Proto pro naši rodinu byl a je tento den svátkem dávno před oním památným vyhlášením samostatného státu v Obecním domě v Praze Na Příkopech 28. října 1918. Snad vám, milí čtenáři, výše uvedená fakta budou dostatečným důkazem toho, že datum narození každého člověka, stejně jako datum historických událostí, jsou pouhou náhodou. Dodnes mi výročí mých blízkých slouží jako mnemotechnické pomůcky k zapamatování historických událostí. Když jsem rozum brala v těch několika krátkých letech než 28. říjen byl označen v kalendáři jako Den znárodnění, jsem doma, ve škole a ve vesnici, kde jsem žila, viděla pěkné oslavy, na nichž se podíleli legionáři, Sokol, Obec baráčníků a občané. U pomníku padlých byla vztyčena vlajka a stála tam čestná stráž. Všimli jste si někdy, že pomník padlým v 1. světové válce je i v nejmenší vesničce? U nás na něm je 23 jmen, a to nebylo v obci ani 180 domů. Pro moje blízké a pro těch 23 jmen padlých z mojí vesnice není pro mne tento den dnem obyčejným. Dnes kromě praporu na škole a na našem domě prapor nevisí nikde -- a ani u pomníku -- natož čestná stráž. Ve vsi nežije už žádný legionář, neexistuje Sokol ani Obec baráčníků, ostatně neměli by se kde scházet. Jeden hostinec dostal potomek v restituci a v sále, kde se cvičilo, bydlí pes. Je velký, je mu přáno. Druhý byl několikrát privatizován až vyhořel, špitá se, že ne náhodou. V miniaturní šenkovně posedává pár lidí, kteří dávají přednost pivku před televizí. Už dávno není ochotnický spolek, v němž působila léta nadšená ochotnice moje maminka, nejsou taneční zábavy hasičů, baráčníků, šibřinky. Kaplička na návsi má dávno ulomený kříž, takže do ní prší. Občas vnuk nebo pravnuk(?) ponocného a zvoníka ještě zvoní umíráčkem za někoho, kdo ves navždy opustil. Děti už nespěchají domů do máminy a tátovy náruče po klekání. Na hřbitově je zdevastovaný náhrobek četaře zahraniční armády z druhé světové války, který neunesl svůj život po návratu do vlasti a spáchal sebevraždu skokem z vlaku pojištěným výstřelem do hlavy náhodou v rychlíku, míjejícím naši ves a byl pochován. Pomník, stejně jako vížka kapličky na návsi asi časem spadne. V době slučování obcí za totality jsme byli připojeni k Mnichovu Hradišti. Žádný z občanů nechce kandidovat do zastupitelstva, snad kromě člena KSČ a toho by asi obyvatelé vesnice nezvolili. Snad. Není tedy nikoho, kdo by zastupoval zájmy části zvané hezky Veselá. Ostatně bez povšimnutí veřejnosti bylo vydáno povolení k výstavbě honosných sídel za zdí zámeckého parku, kvůli kterým byla vykácena alej stromů, která navazovala na půdorys barokní zámecké zahrady a byla součástí výhledu nádhernou tepanou mříží do krajiny. Pán z úřadu památkové péče měl údajně říci, že při podpisu netušil, jak situace vypadá ve skutečnosti. Nezatrpkla jsem. Jsem tvrdohlavá, moje city jsou vřelé a trvalé, proto poslouchám rozhlas, dívám se na televizi a ráda čtu o svých krajanech, kteří pro svou zem něco dělají, s dojetím naslouchám něžným slovům a sladké melodii naší hymny, pro mne nejkrásnější na světě, stejně tak i motivům starobylé písně Hospodine, pomiluj ny, jako zvukům chorálu Kdož sú boží bojovníci. V uplynulých 12 letech jsem hodně cestovala a obdivovala blízké i vzdálené země, jejich kulturu a šikovné ruce tamějších obyvatel. Ovšem kdykoliv se při návratu přehoupnu přes kopeček za Mladou Boleslaví a před mýma stále okouzlenýma očima se objeví ten kousek Českého ráje, který byl kdysi dnem teplého mělkého druhohorního moře, obejmu pohledem vlevo hrad Bezděz, kde byl vězněn malý měšťanský synek velkého krále Přemysla Otakara II., zříceninu mohutných Zvířetic, vršek Ralska, v jehož líbezném okolí se těžil (a těží?) uran barbarskou metodou pomocí kyseliny sírové, ladně prohnutý hřbet Ještědu ozdobený lesknoucí se televizní věží, nádherným dílem našich architektů tak dokonale ladícím s krajinou, památný Kozákov, jehož polodrahokamy zdobí Karlštejn i kapli Svatováclavskou. Panorama končí vrchem Mužský s pomníkem padlých z války v r. 1865 a skalním hradem pánů z Valečova -- tehdy vím, že jsem doma, v krajině svého srdce. V těchto dnech jsem četla řadu originálních, moudrých, vtipných i žlučovitých a rozporuplných článků o smyslu 28. října 1918 jako národního svátku. Se zaujetím jsem sledovala projev hlavy státu ve Vladislavském sále. Byl plný zvednutého ukazováčku a kárání. Většina obyvatel neudělala nic pro potrestání komunistů, ale v demokratickém, právním státě patří konání práva do rukou soudů a politickou moc odevzdávají dobrovolně občané volbou do rukou jimi zvolených institucí. V čele naší republiky stojí již řadu let pan prezident. Nikdy jsem nesouhlasila a nesouhlasím se zjednodušeným pohledem na člověka a společnost. Letité diskuse o tom, jsme-li jako národ lepší či horší jsou podobné sporům o tom, které náboženství či víra jsou lepší. Víra je osobní věcí. Všichni lidé na světě mají lepší a horší vlastnosti, které věda označuje jako charakter. Díky tomu, že jsem studovala a celý život se zajímám o historii a díky tomu, že jsem většinu života prožila mezi mladými lidmi, mohu zodpovědně prohlásit, že charakter každého člověka se pozná až v nějaké mezní situaci a nikdo neodhadne co udělá, když se v takové situaci ocitne. Proto se v závěru své velmi osobní úvahy o smyslu 28. října a lásce k vlasti s vámi rozdělím o svou životní zkušenost. Učila a milovala jsem svoje žáky většinou v mantinelech totalitního režimu. Ale historie poskytovala obrovské možnosti a s mými studenty jsme si v letech normalizace na Akademickém gymnáziu v Praze rozuměli i beze slov. Vím od nich po létech, že pochopili, že myšlenka nezná hranic a pamatují si -- aspoň někteří -- onu lapidární větu, kterou na Rhodu odpověděli chlubivému hostovi, který nic nepředvedl a vše kritizoval: "Hic Rhodos, hic salta!" "Tady je Rhodos, tady skákej!" A stejné nebo jiné příběhy zase milují stejně jako já onen příběh ze Starého Města pražského o moudrém rabínovi. Umíral uprostřed své početné rodiny, všichni na něj naléhali, aby jim sdělil největší moudrost svého dlouhého života. Znaven jejich naléháním otevřel oči a řekl: "Všechno je jinak" a zemřel. Přeji vám veselé, laskavé a obávám se, že pro nás doma i za hranicemi dost typické pochybování o všech a o všem. Avšak vězte, že bude-li třeba, vždycky se u nás i jinde na této krásné Modré planetě najdou tací, kteří se vzchopí a budou konat, byť jenom za slzy a krev a krev a slzy, a to ženy i mužové jako konali vždy.