Dopis ze Švýcarska

Český dialog - časopis pro Čechy doma i v zahraničí, který vychází od roku 1991, dostávám pravidelně - a někdy i nepravidelně - od jeho "nultého" čísla v roce 1990. I když jsem měl od začátku možnost seznámit se s politickým děním v Československu - a později v Č esku, jak čtením Lidových novin, které zde byly k dostání, či švýcarského tisku, který nás "neutrálně" informoval a obzvlášť dobře komentoval o událostech tam doma, tak i návštěvami zbytku mých příbuzných v Čechách - Český dialog to říkal vždy jaksi "jinak".

Původně jsem to cítil příliš jednostranně, černobíle. My, protikomunisti, a oni, komunisti a jejich přisluhovači. Ty české a švýcarské noviny byly ve svých komentářích umírněnější, což jsem schvaloval.

Postupem času mi Český dialog pomohl rozšířit okruh mých přátel. První - nezapomenutelné - bylo mé setkání ve Slovanském domě s paní Střížovskou. Pak následovala zpráva v Českém dialogu o Setkání Čechů ze zahraničí na Karlově univerzitě, kde jsem měl příležitost osobně prožít vystoupení Tomáše Bati, poznat doktora Anděla a jiné, ale i navázat přátelství s Čechy z Ameriky (pan Slováček, paní Vele) a z Evropy, které dosud trvá.

Též rubrika Dopisy, názory, do níž jsem občas něčím přispěl a jíž jsem pilně sledoval, mně umožnila seznámit se s dalšími přáteli.

Poslední dobou už nečtu Český dialog tak dychtivě, jak tomu bylo až do konce minulého století. Snad je to mým stářím, možná i osobními starostmi, ale hlavně mou neschopností. Když navštívím Českou republiku a na koncertech a na výstavách, ale i v hospodách u piva se mi nedaří přesvědčit mladší generaci o tom, že jim to nesmí být jedno, co se dnes děje na hradě a jinde, že musí jít k volbám, že musí podepisovat referenda, že se musí zamyslet sami nad sebou, žijí-li mravně a čestně, když kašlou na celou politiku.

Šetří například tím, že vyplácejí dodavatele hotově a bez účtu. Tj. lacině, a dodavatel pak nemusí zboží zdanit a okrade stát...

...Ani moje vlastní potomky nedokážu přesvědčit! Naopak. Oni "znormalizují" mně. Je to všechno fuk! Ale přece ne?

Ujednávám si v Berouně setkání s mým přítelem, kterého znám ještě ze Švýcarska, panem Janem Šináglem. Chci si s ním popovídat. Jen tak.

Jan přijde, v ruce plno papírů a hned: "Dobře, že jsi tady, pozítří přijeď do Přerova k soudu, jde o to, abychom donutili soudce spravedlivě a nezaujatě ..."

Co je mi do toho. Vždyť je to všecko fuk. Jo, slíbil jsem, ale nepřišel.

Teprve doma, ve Švýcarsku jsem četl ty papíry, co jsem dostal. Kopie dopisů soudu, dopisy vládě, kritiku na ČTK a TV, že škrtají vše, co je protikomunistické...

Tak oni ještě existují? Oni přesvědčují? Není tedy všem jedno, co se v Čechách děje a nejsou unaveni jako já...

A pak čtu další číslo Českého dialogu. Tentokrát bez přestávky, jedním dechem. I když KSČM je druhou nejsilnější politickou stranou, i když "ti nahoře" naše slova neslyší a naše dopisy nečtou - ten čas přijde. Tak jako přišel rok 1989. Poučíme se ze "sametové revoluce"?

Děkuji Českému dialogu za jeho práci - a i já se zas polepším.