Češi (a Čechovci) pod Alpami II

Reportáž s podobným názvem jste mohli číst v ČD 3/2006. Tehdy jsem psala o tom, jak žijí našinci v Luzernu a jeho okolí, také vás trochu provedla tímto krásným městem, navštívila ples Sokola Baden a jen stručně se zmínila o hostitelce, paní Majce Cron. Díky strategické poloze jejího krásného bytu jsem měla Luzern jako na dlani, jenže tehdy byla zima, chvílemi i mrholilo a nakonec padal sníh. Nad romantickým městem ležela většinou mračna, sluníčko sotva vykukovalo jen jediné odpoledne a vysoké alpské štíty se nad jezerem, kolem nějž vede luzernská promenáda, daly sotva tušit. Tehdy moje hostitelka pravila: "Nedá se nic dělat, budeš muset přijet ještě jednou v létě, abys zaprvé viděla, jak je tu doopravdy krásně, zadruhé zažiješ sjiždění Reussu, které organizuje náš Sokol Luzern a za třetí, taky abys zažila Čechovce. Ti jsou taková moje chlouba?"

Chlouba Majky Cron? To jsem si tedy musela nechat vysvětlit. Vysvětlení proběhlo v podobě puštění videokazety, na níž byl záznam z loňského velmi veselého "domácího" vystoupení jedné z nejznámějších moravských cimbálovek v Majčině bytě. Konalo se k jejím narozeninám - a to už tradičně, poněkolikáté. Tenhle soukromý narozeninový koncert je ale jen jedním z řady koncertů veřejných, které Čechovci, (tak se skoro symbolicky kapela jmenuje) každoročně odehrají na turné po Švýcarsku. A že jsou jejich vystoupení velmi úspěšná a mají velký ohlas jak mezi zde žijícími Čechy, ale co je důležité, i mezi Švýcary, svědčí o kvalitách souboru. A proč že ta narozeninová párty? Paní Majka Cron ještě ve spolupráci s přítelkyní Ruth Christen téhle cimbálovce už po řadu let pomáhají (ještě s dalšími nadšenci) s organizací koncertů ve Švýcarsku.

Druhým důvodem mé nové cesty měla být další tradiční akce - tentokrát v péči Sokola Luzern, a to splouvání úseku zdejší řeky Reuss. To si přeci nemohu nechat ujít, nadchla jsem se, jako náruživá vodačka. A tak jsem v polovině srpna nastoupila do autobusu společnosti ČSAD Tišnov, který mne pohodlně, v doprovodu dvou informovaných a prima řidičů dovezl přes noc z Prahy až do Luzernu. A jezdí denně, představte si.

Den první - koncert první

Ráno v srpnovém Luzernu vypadalo úplně jinak než v tom lednovém (ledovém).

Blankytné nebe s několika roztomilými bílými obláčky se klenulo nad starobylým městem, nad stejně blankytným jezerem i nad mou zvědavou dušičkou. Po přivítání pracovitou Majkou, která měla ještě ten den povinnosti ve své kanceláři (vydavatelství hudebnin Edition Cron) jsem byla vypuštěna užít si krás města. Vyzbrojena fotoaparátem jsem opět zašla navštívit smutného luzernského lva (viz ČD 3/2006) - a tentokrát také vedlejší Ledovcové muzeum, na které v zimě nebyl čas. Příroda totiž přímo na území města zanechala památku na činnost obrovitého ledovce - a tyto, v roce 1872 odkryté ledovcové jámy a kameny zavdaly příčinu vzniku celého muzea. Kromě názorné expozice o ledovcích tu ale najdete i velmi pěknou expozici tradičních švýcarských staveb, pohledy do domácností horalů i měšťanů, ale i minibotanickou zahradu na svahu s ukázkami horské květeny. A ještě jednu zajímavost tu mají - zrcadlové bludiště Alhambra. I to jsem si probloudila a nadchla se třpytivou krásou arabských ornamentů, tiše šumících fontánek a dekorativností pavích per.

Poté jsem si připomněla rušné a starobylé luzernské centrum a už byl čas se vypravovat na první (pro mne) koncert Čechovců. Pro kapelu byl ovšem již jeden z posledních z turné.

Konal se ve Winterthuru v radniční síni a zorganizoval jej pan Cannes Joss. Znamenalo to necelou hodinku cesty autem v milé společnosti paní Hanky a řidiče Milana.

Síň se zcela zaplnila a Čechovci nastoupili. Urostlí chlapíci v nejlepších letech, samozřejmě krásně vyšňoření v krojích z Uherskohradišťska, spustili hned naplno. Obecenstvo si získali okamžitě. Moravské lidové za doprovodu několikerých houslí, basy, cimbálu a klarinetu, zněly mohutně, velebně, rozmarně i lehce sálem. Jak která písnička to potřebovala. Občas mužské hlasy doplnila krásným vyzpívaným hlasem jediná žena, zpěvačka Ladislava Mikuláštíková.

Koncert ubíhal, melodie střídala další, tempo i zaujetí muzikantů nabíralo obrátky a rozohňovala se i nálada v sále. Je krásné vidět a slyšet, jak folklór dodnes dokáže zaujmout.

Koncert viditelně zaujal i českošvýcarskou drobotinu, kterou rodičové zřejmě nemohli nebo nechtěli nechat doma. A tak se stalo, že několik, jinak roztomilých dětiček ve věku asi 3 - 5 let, začalo pobíhat na okraji nevyvýšeného pódia, napodobovat muzikanty, tancovat a všelijak řádit v rytmu. Někteří rodičové se sice snažili ratolesti občas mírnit, jiní ale ty svoje nechali, a tak se konala vystoupení dvě. Jedno těch velkých muzikantů a druhé těch malých neposedů. Nicméně profesionální hudebníci se nenechali vyvést z míry a své skvělé vystoupení dohráli až do konce s plným nasazením. Odměnou byl neutuchající potlesk.

Následovalo ještě příjemné posezení v nedaleké zahradní restauraci, během nějž jsem od primáše Jana Rajmice dostala další informace o souboru (viz další článek). Teplý letní večer byl korunován procházkou po pěší zóně Winterthuru a pak už rychle zpět do Luzernu. Zítra nás čeká ještě jeden koncert!

Den druhý - koncert druhý

I můj druhý Luzernský den byl téměř bez mráčku. Město prázdninově žilo, turisté i domácí si užívali krásný den kolem jezera, v rušných ulicích i na náměstíčkách, všude voněly květiny (i na obou starých dřevěných mostech přes řeku Reuss jich visely barevné voňavé girlandy).

Prošla jsem si - opět s fotoaparátem a s velkým nadšením - cestu nad městem po starobylých hradbách. Ty jsou pravidelně přerušované různě vysokými, mohutnými a různě tvarovanými strážními věžemi, každá má svůj název a historii. Výhledy z nich jsou nezapomenutelné.

Modravé vrcholky okolních hor - špičatá Rigi, rozložitý Pilatus a mnoho dalších se shlíží v jezeře, po kterém tiše plují výletní i dopravní lodi, dole se pestrobarevně parádí město, v němž právě vypuknul známý letní hudební festival.

A pak příjemný oběd venku pod slunečníkem, ve společnosti Majky a Ruth, které již plánovaly Čechovcům termíny vystoupení napřesrok. Malý odpolední výlet se slovenskou přítelkyní Majky Hankou mne zavedl na kopec protilehlý hradbám, tyčící se nad městem.

Na něm stojí - dnes bohužel pustý - luxusní hotel Gűtsch s restaurací a terasou s jedinečným výhledem. Dříve místo rodinných oslav a nedělních výletů, na které má jistě nejen Hanka krásné vzpomínky, dnes trochu pustne. Jistě se brzy najde nový majitel, ale už to nebude nikdy tak, jak to bývalo, myslí si. K hotelu se musí vystoupat do pořádného kopce, na němž je pak krásný lesopark se zelenými pěšinkami.

Dost ale procházek, musíme se chystat na další koncert Čechovců.

Tentokrát nás veze energická Polka Edith, také zvědavá na moravskou cimbálovku. Trochu bloudíme v Basileji, ale odtud je to už jen kousek do Binningenu, kde v katolickém centru mají pěkný sál. A tady už je živo. Čepuje se pivo, podává něco dobrého k snědku, ale mají tu také dobré vínko. Spousta lidí se živě baví, Čechovci už hráli zvečera a bojí se, že druhý koncert, ten večerní, nebude přes zábavu davu ani slyšet.

Omyl. Večer zahajuje zástupce spolku DOMOV v Basileji, lidé se ztiší a moravská muzika se rozezní opět naplno. A snad ještě živěji a krásněji než včera. Zajímavou vsuvkou jsou pak verše zdejšího básníka Vladimíra Vlasatého, kterému právě vyšla knížka básní a je tu slavnostně pokřtěna.

Dokonce dostávám slovo i já, abych mohla představit časopis Český dialog. Pár vět je vyslechnuto se zájmem a poslední ukázková čísla se rychle rozutečou mezi hosty.

Večer rychle plyne, ke známým písničkám se přidávají posluchači a Čechovcům to zpívá a hraje stále líp a líp. Lyrické písničky střídají ty zemité a veselé, texty jsou často překvapivě originální - kde se to v těch našich předcích bralo? Snad jejich život, přestože mnohdy těžký, býval někdy i veselejší, než ten dnešní hektický.

A co přišlo nakonec? Švestkové knedlíky - bujará "vypalovačka", písnička, která opravdu rozbouřila sál.

A pak už jen rozloučení a poslední společné fotografie, které budou vlepeny do objemné kroniky souboru, kterou pečlivě dělá a vše důležité do ní zaznamenává Karel Rajmic, bratr primáše Jana Rajmice.

Den třetí - na řece Reuss

Ráno nevypadá moc slibně. Nad Luzern se dostavily mraky, hrozí déšť. A to na každoroční grilování a s tím spojené sjíždění části řeky Reuss není moc vhodné počasí. Uvidíme, třeba se to vybere, doufáme a opět nasedáme do auta, tentokrát s Majkou a Hankou. A skutečně, po cestě na západ, jak se hory snižují, mraků ubývá a nakonec vysvítá i sluníčko.

Projíždíme malebnou švýcarskou krajinkou s kravkami, zelenými loukami a spoustou typických dřevěných selských stavení. Na místě už jsou další členové Luzernského Sokola, vedeného bratrem Jordánem, připravuje se oheň a povídá se.

Pak začne obřad nafukování člunů. Po vydatném občerstvení z grilu se rozdělují skupinky do lodí.

Účastní se i malé děti. Dostanou vestičky a jede se. Nejprve proti proudu autem (se člunem a pádly na střeše), pak po proudu ve člunu.

Řeka Reuss je tady celkem rychlá, ale teče trochu jednotvárně, bez jezů, peřejí a podobných vodáckých atrakcí. Jedinými komplikacemi jsou občasné mostní pilíře, takže plavba probíhá celkem klidně, a samozřejmě zvesela. Posádky na sebe halekají, cákají, oválné čluny se při neodbornějším pádlování otáčejí dokolečka, což je opět důvodem ke vtipkování. Převržení gumových plavidel nehrozí.

Břehy jsou porostlé hustými vrbami či olšemi, vidět toho příliš není, takže jde o ten zážitek z plavby. Ten nám ale k jejímu konci bohužel kazí počasí, protože začíná hustě pršet a rázem se i ochladí. Hůř to nesou malá děcka, která se mokrá choulí na dně člunů, ale naštěstí cíl už je blízko, a tak se pak ohřejí u ohýnku a dostanou něco dobrého teplého do bříška.

Já už se ale musím loučit, protože je neděle odpoledne a můj autobus zpátky do Prahy odjíždí k večeru z Luzernu. Zamávat - a bylo mi tu s vámi dobře, milí Češi, Slováci i všichni ostatní.

Vždyť nezáleží na tom, kde žijeme a kým jsme, záleží vždy na dobrém slově a hlavně dobrých skutcích. A těm se mezi našimi v Luzernu určitě daří.