Osudy několika urozených žen spjatých s posledními Přemyslovci

Jaký byl život žen, ať urozených, či prostých v minulosti Evropy, a tudíž i našich zemí? Velmi podobný. Stávaly se, a to velmi mladé, manželkami, matkami, vdovami, řeholnicemi, nelehké to měly ženy neprovdané. Zpráv o nich máme až na výjimky pramálo. Vezmete-li do ruky jakýkoli pramen, slovník i ten novější, najdete téměř vyčerpávající seznam a stručnou charakteristiku i těch méně významných mužů, zato pramálo žen. Občas, především ve středověku, přibližné datum narození, častěji svatby, korunovace, úmrtí, a to pouze u těch z panovnických rodů.

Letos uplynulo 700 let od vymření Přemyslovců - jediné domácí dynastie, která panovala v zemích koruny svatováclavské téměř půl tisíciletí. Na zlomu 13.-14. století podobný osud potkal i dynastii Arpádovců v sousedních Uhrách a Piastovců v Polsku. Do dnešní doby žijí ve střední Evropě pouze potomci rakouských Habsburků, a to v ženské linii.

K ne právě veselému výročí vymření Přemyslovců vyšlo několik článků. Myslíte, že se v nich autoři - byť stručně - zmiňovali o ženách ať rodem nebo sňatkem spřízněných s Přemyslovci? Ani náhodou. Proto jsem se rozhodla vzpomenout několika z těch, které nejen provázely, ale často i ovlivňovaly muže z rodu Přemysla Oráče.

Zastavení první

Dvě legitimní manželky Přemysla II. Otakara - Markéta, Kunhuta - dva nelehké osudy

Markéta Babenberská trávila v poklidu svoje vdovské dny za zdmi kláštera. Když se blížila k padesátce, jako blesk z jasného nebe přišla nabídka k sňatku, a ne ledajaká. O její ruku se ucházel devatenáctiletý český princ. Je vůbec možné, že si tato zralá žena pomyslela, že to je z lásky a nikoliv pro možnost získat sňatkem s ní rakouské země, jejichž byla právoplatnou dědičkou? Nikdy se to nedozvíme, pošetilostí stárnoucích ženichů a nevěst se veřejnost stejně jako tehdy baví dodnes. Jisté je to, že mohla být spíše jeho matkou než nevěstou. Bylo navíc jasné, že už mu nemůže dát dědice. O její náklonnosti, ne-li pozdním vzplanutí, svědčí i to, že během manželství se snažila být v jeho přítomnosti co nejčastěji. Neváhala snášet i nepohodlí válečných výprav, darovala mu na ně i nádherně vyšívaný stan. Uměla být vůči mladému manželovi velkorysá. Nevíme, co cítila, když z milostného vzplanutí k její dvorní dámě Anežce z Kuenringů se narodily tři pěkné zdravé děti. Možná to vnímala jako možnost dožít svá léta po boku obdivovaného a bezesporu obdivuhodného muže. Když ho provázela i na tažení proti uherskému králi Bélovi IV., nad nímž roku 1260 v bitvě u Kressenbrunnu slavně zvítězil, netušila, že oba potkají při mírových jednáních v Prešpurku (dnešní Bratislava) ženu, která se stane pro Přemysla osudovou. Byla to krásná, temperamentní asi sedmnáctiletá Bélova vnučka Kunhuta Haličská. Vedle ní neměla téměř šedesátiletá manželka šanci. Třicetiletý král, navíc opojený vojenským úspěchem, neváhal. Bezostyšně využil pozapomenutého, nikdy nezrušeného Markétina slibu panenské čistoty, který složila při svém vstupu do kláštera. Aniž se ohlížel na papežovo svolení, požádal sobě oddaného pražského biskupa o rozvod. Unavená zestárlá žena se vzdala jakéhokoli protestu a v říjnu 1261 odešla do kláštera v rakouské Křemži. Později, zřejmě pro vzpomínky na léta prožitá po boku obdivovaného muže, se vrátila do Českého Krumlova, kde 28. října 1267 zemřela. I tak odcházely královské manželky, tiše, bez slávy, nikým neoplakávány. Přemysl jí ani nedopřál korunovaci, asi to měl dobře rozmyšleno - rozvod byl o to jednodušší.

Kunhuta - ohnivá kráska z Haliče

Krátké, patrně šťastné dětství a dospívání prožívala Kunhuta při dvoře svého dědečka Arpádovce Bély IV. Historické prameny o ní hovoří jako o neobyčejně spanilé a ctnostné dívce. Sňatek s českým králem byl vyjednán a realizován velice rychle a konal se v Prešpurku 25. října 1261. Věkový rozdíl mezi manželi byl asi 10 let. Co mohlo být krásnější. Ona temperamentní asi sedmnáctiletá dcera uherských stepí, on zkušený, zralý muž okolo třicítky. Příchod do Prahy krátce po sňatku byl ohromující. Už o Vánocích roku téhož uspořádal Přemysl honosné korunovační slavnosti. To, co první ženě odepřel, dopřál mladičké královně měrou vrchovatou. Královskou korunu na její hlavu vsadil ve Svatovítské bazilice sám arcibiskup mohučský Walter von Eppenstein. Praha byla plná významných hostů. Z dřevěných paláců postavených na Letenské pláni mohli obdivovat pevný hrad nad řekou. Hostina stíhala hostinu, o hojnosti jídla a pití se vyprávěly legendy. Účastníků přihlášených k turnajům bylo tolik, že o účasti rozhodoval los. Zdálo se, že mladičkou královnu čekají jenom noci v náručí manžela a spokojený život po boku úspěšného krále. Milenka Anežka s dětmi byla včas uklizena na Moravu. Jediný, zato pěkně velký mrak kazil manželské štěstí -nepřicházely děti. Uplynula dlouhá čtyři léta, než byl na cestě vytoužený legitimní potomek. Neznámého dne a měsíce Kunhuta porodí holčičku. Dostane jméno po mamince a jako malá je zasnoubena sousednímu Fridrichovi Míšeňskému, kterému hodlal Přemysl pomoci k císařské koruně. Plán se nepodařil, přesto prvorozená dcera zanechala v dějinách světlou stopu. V nelehkých letech po otcově tragické smrti vstoupila do kláštera Benediktinek u sv. Jiří na Hradčanech. Časem se stala jeho abatyší a na její objednávku vznikla nádherná kniha - Sbírka životopisů a legend mučedníků a svatých známá jako "Pasionál abatyše Kunhuty". Po staletích vyobrazení a iniciály v rukopisu uchvacují jak uměleckou krásou, tak možností nahlédnout do životního stylu lidí 14. století. Nádhera rukopisné památky svědčí o úrovni této nejstarší dcery Přemysla a Kunhuty. Za čtyři léta se narodí opět dcera - dostane jméno Anežka. Možná po tetě abatyši kláštera na Starém Městě nebo nějaká vzpomínka na zapuzenou milenku. Nevíme.

Léta ubíhají a mužský dědic stále chybí. Asi proto Přemysl požádá císaře o privilegium nástupnictví v panovnickém rodě i v ženské linii. Ani netušil, jak se to bude později hodit. A nevíme, co prožívala královna Kunhuta v letech marného čekání. Jistě se modlila, u dvora se patrně střídali lékaři, babice, bylinářky. Jestli jí přišly na mysl dvě zapouzené předchůdkyně? Možná, snad. Pomalu se blížila třicítka až nastalo 27. září 1271. Den před svatým Václavem, deset let po sňatku, se narodil vytoužený syn - dědic. Krásné droboučké děťátko dostalo jméno po prvním českém světci i po dědečkovi Václavovi. Sláva byla převeliká. Kunhutě se právem zdálo, že ji už čekají jen pokojné a šťastné dny s dětmi a manželem. Jak krutě se mýlila. Přišlo biblických sedm let tučných, v nichž se nenarodil už žádný potomek, a potom horší léta než jenom hubená. Po náhlé Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli. Když nečekaně ovdověla, bylo jí něco přes třicet. Měla za sebou sedmnáct let manželství s jedním z nejpozoruhodnějších panovníků té doby. O jejich vztahu svědčí dopisy, které jí sice psal mistr Bohuslav, ale podle jejího diktátu. Patří mezi nejstarší dochovanou milostnou korespondenci u nás. Posuďte sami "?, čekalo, čekalo srdce naše s radostí na návrat Váš. K jeho uvítání rozhodly jsme se s touhou v srdci i duši pospíšiti Vám vstříc? Tam nechť nás předběhne tento lístek a uvítá Vás v radosti a jásání vytouženého blaha?" Krásné vyznání. Nevíme a nikdy se nedovíme, chovala-li takto vřelý cit k manželovi až do konce společných dnů.

V každém případě po jeho smrti nastaly těžké a složité časy. Rudolf Habsburský svého vítězství využil maximálně. Nejenže si osoboval právo na Moravu, ještě v témže roce došlo ke dvěma sňatkům - sedmiletý Václav byl zasnouben se stejně starou Rudolfovou dcerou Gutou, prostřední Kunhutina dcera Anežka s Rudolfovým synem. Zdálo se, že díky svatebním smlouvám se situace zklidní. Nestalo se. Bezostyšný poručník malého kralevice Václava nechal matku i syna uvěznit, aby měl v zemi volné ruce. Kunhuta za necelý rok uprchla, nikoliv do Uher, jak by se dalo očekávat, ale do svého věnného města Hradce Králové. Tam se vedle ní záhy objevuje legendami, pomluvami a obviněním ze zrady krále Přemysla ověnčená postava Záviše z Falkenštejna - člena mocného rodu Vítkovců - pánů z Růže. Pyšný Vítkovec spokojuje se po boku královny vdovy s nevýznamným místem purkrabího. Prameny o vztahu okouzlujícího až démonického muže a ovdovělé královny lakonicky poznamenaly: "?u králové na freji byl?" Některé jdou ještě dál, podezírají královnu z cizoložného vztahu už před Otakarovou smrtí. Je nepopiratelným faktem, že se jim narodil nemanželský syn, který dostal jméno Jan. Pozdější dějiny ho připomínají jako Jana řečeného Volek ve funkci vyšehradského probošta. Oba milenci uzavřeli sňatek možná až v roce Kunhutiny smrti 1285, ale nepředbíhejme.

Kunhuta prožije ještě pár šťastných let. Záviš neokouzlil jenom ji, ale i jejího synka Václava. Ten po svém návratu z vězení pozve oba ke dvoru a dospívající mladíček je okouzlen jak Závišovým zjevem, tak jeho schopnostmi, a ovlivněn jistě i láskou k matce natolik, že Záviše jmenuje regentem. Otčím mu nahrazoval ztraceného otce. Dne 9. září 1285 zemře královna Kunhuta - je jí pouhých čtyřicet čtyři let. Místem posledního odpočinku této pozoruhodné ženy je klášter manželovy tety abatyše Anežky. Její okouzlující manžel podezřelý dokonce z čarodějnictví ji přežije o pět let. Skončí popraven na louce pod hradem Hluboká. Jeho jméno připomínají slavné Závišovy písně zhudebněné Z. Fibichem.