Torzo v temnotách

Tůň

Láska je voda:

Házíš slova,
aby tvořily tvé kruhy,

vrhám vzpomínky
a vířím samé bahno.

Musím padnout
až na dno?

Poslední báseň OLGY SZYMANSKÉ ze sbírky Znamení torza je nazvaná Sen o prostoru a obsahuje spojení "Torzo v temnotách", báseň předcházející pak obrat "Načrtnout prostor pro lásku". Mezi těmito dvěma verši můžeme číst celou sbírku jako příběh - příběh konverze. Ne však jednoznačně jako obrácení na víru v jediného boha, ale jako na víru obecně - v jediný zdroj, v jedinečnost života, v souvislost všeho se vším, v jeden společný princip světa. Lze ji přečíst také s dojmem záměrného změkčování, rozostřování hranic a prudkých kontrastů. Jazyk jednotlivých básní je jich plný, jako by verše nebyly ničím jiným než jejich syrovým a nesmlouvavým pojmenováním. Konverze jako záchrana tonoucího, jako ruka podaná sama sobě do hluboké vody, jako odpuštění - tomu a těm, co zraňují, ubližují - ale především sama sobě. Je to příběh - o zrození, osudu, běhu života, smrti, ale také o životě na zapřenou, v kterém jako by byl nedostatek lásky. A lásku do svého vlastního života musí vnášet člověk sám - také tak i Olga Szymanská. Přiznává se (snad doopravdy sama za sebe, snad za všechny takové příběhy) k vykonání cesty, kterou je třeba podstoupit, aby člověk v sobě zlomil zlo, které ho zasáhlo, aby ho přemohl citem a vůlí. Jaké to je, když se člověk učí mít rád, znovu a znovu, připomíná nám to pohádku, jako v ní i tady je třeba zlomit zakletí.

Není náhodou, že se Olga Szymanská rozhodla vydat svou druhou sbírku v r. 2006. Je v tom jistá symbolika čísel - sbírku Muž s křídly uspořádala a vydala rok před a sbírku Znamení torza rok po svých padesátinách. Překročení této magické hranice věku lze lépe nahlédnout při srovnání obou sbírek. První z nich spočívá spíše jakoby v říši rostlinné - časté obrazy růstu, vzlínání od kořenů ke koruně, bájná lípa i tajuplná vrba, květ, který stoupá k nebesům. Živlem je vzduch a pohybem vzlet nebo růst. Druhá sbírka je naopak živočišná a smyslová. První směrující vzhůru, druhá plná pádů a hlubin, bahna, kalu a smutku. Obsahuje ale také vůli zcela nepadnout a zase vykročit.

Olga Szymanská není jen básnířkou, ale také publicistkou a terapeutkou, využívající alternativních postupů a metody reiki. Je těžké sám sobě pomáhat obvyklými postupy, ale její básně jsou sebeočistné. Oproti první, téměř minimalistické sbírce, je ve Znamení torza obsažen nový rys - temperament, avšak tlumený a skrývaný. Projevuje se téměř hapticky, opakují se tu slova znamenající dotek, zásah, ale také útok na tělo a duši. Slova jsou často jakoby zadrápnutá až pod kůži. Několik motivů se opakuje, jiné v poslední sbírce přistupují, aby zesílily intenzitu výpovědi. Had, jehož sevření je třeba přemoci, led, v jehož v jehož zajetí cosi zemřelo nebo se zrodilo mrtvé, co však se stále pokoušíme oživit. Močál, nehmotný, beztvarý, kde se nic (ani zlo) nezachytí, vír, který strhává a staví člověka do blízkosti smrti. Ale smrt - to je lidský hřích a v odpuštění Božím je naděje. A odpuštění a přijetí sebe sama je dovršením očisty vlastní duše a nalezení svého místa a údělu ve světě.