Ježkoviny

Tak se u nás doma, když jsem byla malá, říkalo písničkám Jaroslava Ježka. Poslouchala jsem je z autentických nahrávek na černých deskách souboru Dokumentárních snímků z Osvobozeného divadla vydaného v šedesátých letech.

Koupili si ho tehdy rodiče, kteří humor W a V obdivovali a Ježkovu hudbu milovali. A tak v době pubertální, zatímco spolužačky bláznily za mnohem aktuálnějšími hudebními idoly, já si dokolečka přehrávala tyhle ježkoviny a sama na klavír zkoušela Klobouk ve křoví.

Karel Gott nebo Václav Neckář mi nevadili, chtěla jsem být "v obraze" i tady, ale nostalgie 30. let, v nichž byli mladí mí dědečkové a moje babičky, mne jaksi přitahovala víc.

Z odstupu let vidím, jak melodie doprovázející geniální hry Osvobozeného divadla, i samostatné Ježkovy kompozice ovlivnily naši kulturu nejen hudebně, ale obecně. Jako fenomén hudby radostné, svobodné a hravé, tak jak byli hraví všichni tvůrci z trojice, tak jak byla hravá předválečná doba.

Doba poválečná a ani pozdější léta - třeba ta sedmdesátá, v nichž jsem se s Ježkovou hudbou seznamovala já, vůbec hravá nebyla. Naopak, její těžkopádnost, nesvoboda a šedivost ubíjely. Asi proto byla Ježkova hudba tolik ceněna všemi, kdo si toto třeba jen bezděky uvědomovali. A dnes, v době opět svobodné? Hrajme si s Ježkem, je totiž krásné, když se povede taková verze Klobouku v křoví jako nazpíval David Koller, a ještě krásnější, když slyšíte zpívat sborem Ezopa a brabence houf patnáctiletých kluků - puberťáků na školním večírku. Naučila je to jejich třídní, ač se vsadím, že mnozí z nich do té doby o téhle muzice neměli "ani páru". Ale vzali ji za svou a podali s vervou a humorem.

A chcete-li se přenést do časů, kdy na klavíru Steinway vznikaly tyhle legendární melodie, navštivte Ježkův tmavomodrý pokoj v Kaprově ulici č. 10. (otevřeno vždy v úterý od 13 do 18 hodin). Místnost v soukromém bytě je v původním stavu z počátku 30. let 20. století, tak jak ji Ježek opustil před odchodem do USA. Zařízená ve stylu funkcionalismu přítelem architektem Zelenkou, autorem scénických návrhů pro Osvobozené divadlo, kvůli Ježkovu slabému zraku kontrastně světle a tmavomodře vymalovaná. Modrý pokoj, stejně jako ucelený soubor dokladů Ježkova tvůrčího odkazu, zůstal uchován díky péči skladatelovy matky Františky Ježkové a sestry Jarmily Strnadové.

Když jsem do pokoje vstoupila, ochromil mne pocit, že se vracím do babiččina a dědečkova bytu s podobným tmavým elegantním nábytkem, skoro stejnou pohovkou a úplně stejnými knihami o umění v knihovně. Soubor tehdy vydaných biografií českých i světových malířů s ukázkami jejich prací mám po dědečkovi dnes v knihovně svojí - a ted´ se dozvídám, že stejný vlastnil i Jaroslav Ježek. A nejen to, jsou tu i další stejné tituly.

Vidím v tom tak trošku poselství, a tak si zvědavě čtu další informace o životě skladatele, mně tak sympatického.

A vy si rozhodně nenechte ujít výstavu a bohatý doprovodný program k ní, ale hlavně - poslouchejte ježkoviny, bude vám dobře.