Češi dosud nenašli svou identitu, míní Čechoameričan M. J. Stránský

(The Czechs Have Not Found their Identity Yet Speech by the Czech-American Martin Stransky)

Týden zahraničních Čechů, který v těchto dnech probíhá v Praze, se ve čtvrtek z Univerzity Karlovy přestěhoval do prostor Senátu ČR. Jeho účastníky tu přivítali místo předseda Senátu Edvard Outrata a předseda Stálé senátní komise pro krajany Jan Hadrava. Oba se shodli, že politická reprezentace, zejména Poslanecká sněmovna, Čechům žijícím v zahraničí ještě hodně dluží. Rezoluce a výzvy krajanů z předchozích setkání se dosud nepodařilo naplnit. Poté se jednání rozdělilo do jednotlivých sekcí, kde se bude až do pátku hovořit o specifických problémech krajanů v anglicky mluvících zemích, dále ve státech Evropské unie a konečně v balkánském regionu a ve východní Evropě. Moderátora anglosaské sekce, Čechoameričana Martina Jana Stránského, se Milena Štráfeldová zeptala, v čem podle něj spočívá smysl Týdne zahraničních Čechů:

Smysl mají, protože se to stává dá, se říci, permanentní součástí politického spektra této země. Stále se to koná jen v Senátu a je velká škoda, že sněmovna tuto velice důležitou otázku národní identity nevnímá tak, jak je tomu na Západě. Ale to přijde právě přes tato pravidelná setkání, která tu máme. Sama od sebe se profesionalizují, to znamená, že už to není vzájemné stěžování, ale zmapování faktů a nabízení konkrétních a konstruktivních řešení.

Minulý týden zahraničních Čechů proběhl před třemi lety a byla z něj přijata obsáhlá rezoluce. Bohužel z této rezoluce se nenaplnilo nic kromě toho, že vznikla webová prezentace pro krajany. Nebyly schváleny korespondenční volby, nejedná se o obnovení občanství. - Stále máte pocit, že ta setkání mají nějaký smysl?

Já si myslím, že ano, protože pro náš národ, který toho tolik prožil, a který ještě nezná demokracii, je zapotřebí o věcech mluvit, aby se lidé pomalu přiblížili určitým principům. Masaryk řekl, že to bude trvat padesát let. Ale tohle je právě ta cesta, přes kterou vedou odpovědi, které hledáme, a také určitá práva a povinnosti všech stran.

Vy jste se tu zmínil o tom, že český národ nemá identitu nebo ji dosud nenašel. Proč tomu tak je?

Nemá ji, protože pokaždé, když se pokusil ji najít, přišla nějaká velmoc a odebrala nám ji. Takže není divu, že jsme v určitém smyslu úzkoprsí, pokud jde o druhé, a máme určité negativní pocity vůči krajanům a oni vůči nám. Vše pramení z těch nešťastných dějin a ze vzájemného nedorozumění. Aby lidé začali mezi sebou vycházet, musejí se napřed poznat. A toto jsou víceméně seznamovací akce, které se pomalu proměňují na partnerský vztah.

Vy vlastně máte možnost to posuzovat jako Čechoameričan z obou stran. Na těchto Týdnech zahraničních Čechů prakticky není - kromě politiků - žádný zástupce české veřejnosti. Dokázal byste definovat, proč Češi mají vůči svému exilu nebo vůči krajanům tak rezervovaný vztah?

Myslím si, že je to právě kvůli té minulosti, o které jsem mluvil. Každá strana víceméně obviňuje tu druhou za něco, za co vlastně nemůže. Češi, kteří jsou tady, si myslí, že to byli oni, kdo to tu jakoby odsloužili, a že ví své. A krajani zase nabyli velice pozitivních a užitečných zkušeností, které někdy šťastným a někdy nešťastným způsobem chtějí aplikovat v této zemi. Přitom si neuvědomují, že tady lidská práva a vůbec celá společnost byla potlačena tak, že přestala myslet zdravě.

Prezident Masaryk dával lhůtu padesáti let. Jakou dáváte vy?

Já se obávám, že to asi bude těch padesát let, aby to skončilo tam, kde si to všichni přejeme. Je to otázka dvou, dvou a půl generací výměn politických garnitur. Na druhé straně je tu ale myslím vidět způsob jednání, který jsem před deseti lety v Senátu nepoznal.