Slovo vydavatelky - Děkuji Vám, milí redakční zástupci!

    Vždycky jsem si myslela, že tiráž časopisu (zadní stránku, kde se píše kdo je vydavatelem atd.) nikdo nečte. Nasvědčovaly tomu dotazy: Rád bych si předplatil časopis. Jak to mám udělat? Na jakou adresu mám poslat peníze? Přijímáte také šeky? apod.
    Ale není to tak zcela.
    Provedla jsem špatnou věc. A vida, z tiráže se to provalilo!
    To bylo tak: Otiskla jsem inzerát, že hledáme zástupce pro USA. A přihlásil se pan Jan Neumann. Nějakou dobu jsme si "ímejlovali" (hle, jaké hezké nové české slovo!) a poznávali se navzájem, a sdělovali si i své představy spolupráce a možnosti. Z naší strany například to, že redakce nemá žádné finance na odměňování zástupců, že jde o dobrovolnou pomoc, která je však odpovědná a někdy i nevděčná. Ze strany pana Neumanna, že to nevadí, že rád bude věnovat svůj volný čas důchodce tomuto ušlechtilému poslání pomáhat dobrému časopisu.
    Byla jsem ráda, že máme v USA svého zástupce a napsala jsem jeho jméno a adresu do tiráže. Uplynul nějaký čas a nikdo nový se k panu Neumannovi nepřihlásil. Trošku jsem na něho zapomněla...
    A v létě do redakce přišel na návštěvu milý pan Milan Šťastný z Kanady. Pěkně jsme si popovídali a pan Šťastný se nabídl s podobnými podmínkami jako pan Neumann na zástupce pro Kanadu. Pak jsem ochořela a moje dobrovolná zástupkyně, která četla korektury usoudila, že dva zástupci pro Ameriku jsou moc a vyškrtla pana Neumanna, kterého neznala a nechala pana Šťastného, kterého náhodou v redakci potkala. Říkala mi o tom, tak nějak v rychlosti těch korektur, které jsou vždycky potřebné udělat "včera" a já na to nic. To je to moje velké provinění. Tedy ani ne to, že jsem mlčela, ale to, že jsem se dostatečně nezamyslela nad dobrotou lidí, kteří jsou ochotni pomáhat, ale i nad morální odpovědností, která mi z toho plyne! Vždyť pro ty dobré lidi mohu udělat jen tu řádku do tiráže a poslat časopis a sem tam navíc knížku... To tedy po stránce materiální. A tu duchovní? Tu jsem právě tímto zvorala.
    Panu Neumannovi volal v noci nějaký "dobrák", který nemá ani mlžnou představu o novinách pro krajany a strouhal mu mrkvičku: Hele, to jsi musel zpronevěřit prachy, co, že tě z ;té tiráže vyškrtili... apod. Lahůdky znějící zvláště v nočním tichu velmi "mile".
    Jak mi napsal pan Neumann, a jak ostatně také dobře vím, jen jsem si v to v patřičnou dobu dobře neuvědomila, lidé ve světě, stejně jako doma, jsou různí. Dobří i zlí. A mnoho krajanů si myslí, že bez peněz by nikdo nic nedělal. Takže bych na tomto místě ráda podotkla, že já už dělám zadarmo jedenáct let tento časopis. A proč? Protože mám kolem sebe báječné lidi, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu pro dobrou věc. Ať už jsou to autoři, kteří věnují zdarma své články, či zástupci v zahraničí, kteří pomáhají s vybíráním předplatného a s propagací. Vždyt s každým šekem, který přijde do redakce musím jít do banky, tam vystát frontu, čekat dva měsíce, než peníze na konto dojdou a ještě z šeku ubyde nehorázná suma. Zrovna tak nehoráznou sumu musí zaplatit ten, kdo ze zahraničí posílá peníze převodem z účtu. Dělají naši zástupci záslužnou práci, když peníze vyinkasují a pak předají najednou větší sumu. Šetří tak peníze předplatitelům i redakci. A i jiným způsobem slouží vlastně jako spojka mezi redakcí a čtenáři, když pomocí telefonického nebo počítačového spojení vyřídí rychleji a laciněji všechny potřebné vzkazy, otázky a problémy. Zástupci jsou vlastně jakousi prodlouženou rukou naší redakce -- a patří jim za to velké uznání.
    Děkujeme upřímně panu Neumannovi z USA, panu Šťastnému z Kanady, panu Zahrádkovi z Austrálie, panu Hájkovi ze Švýcarska a panu Mrázkovi ze Švédska.
    A děkuji velice i Vám, vážení čtenáři, že si časopis předplácíte, píšete nám dopisy, náměty a pomáháte nám získat další čtenáře, což je jediná možnost, jak přežít další dobu.
    Přeji Vám moc hezké Vánoce a šťastný nový rok!