Koutské pivo a?

9 2006 Dějiny česky
obálka čísla

O pouti na svatého Jiří začali v Koutě na Šumavě po 35 letech zase točit vlastní pivo. Předtím je vařili 235 let, od roku 1736.

Obec o 1 200 obyvatelích vešla do historie, když se tu roku 1431 odehrála Bitva u Domažlic. Domažlice, 7 km od památného místa, jsou po Praze, Karlových Varech a Českém Krumlovu nejnavštěvovanějším českým městem zahraničními turisty. Bitva, která Kout proslavila, ve skutečnosti nebyla bitvou, protože Křižáci prchli před vojskem Prokopa Holého jen co z dálky zaslechli Husity zpívat "Kdož sú Boží bojovníci".

Za první víkend jsme v Korbelce, hospodě v někdejší tvrzi chodských pánů, vypili 22 sudů. "Byla to taková klidná hospůdka," odtušil jeden šprýmař, "kde se člověk i pomodlit mohl. A teď tohle." Jeho soused si postěžoval: "Zlatý Gambrinus! Vždyť já koutského musel včera vypít osmnáct kousků." Tak je lahodné. Další žertéř, který má vysezené místo blízko šenku, mudroval, když se o jeho loket otírali zákazníci se džbány a plastovými lahvemi: "Klaus nám slíbil, že v kapitalismu se už nebudou stát fronty na banány. A teď se tady stojí fronta na pivo." Tlampače obecního úřadu zvaly na odpolední fotbalový zápas s dodatkem, že k občerstvení se bude prodávat koutské pivo - to aby na hřiště přišlo víc lidí.

Základem koutského je slad plzeňského typu, chmel z Žatce a voda z Kouta, tak zvaný Stříbrný pramen. Recepturu našel Jan Skala, majitel rodinného závodu budovaného poslední dva roky, zazděnou v kotelně někdejšího opuštěného pivovaru, který postupně obnovuje, namísto toho, aby jej nechal úplně zchátrat nebo shořet, jak se to letos v květnu stalo nedaleko v Černé v Pošumaví. "Ve zdi byla celá varná kniha," řekl deníku Právo. Zatím se čepuje a do dvanácti hostinců zaváží desítka. V nádržích mezitím zraje světlá a tmavá dvanáctka - ležák (potřebuje uležet 60 dnů), časem přibude šestnáctka a dokonce osmnáctka. I ta se tu dříve dělávala a vozila až do Pasova a Vídně. Dobré pivo má mít všechny charakteristické znaky vůní a chutí vstupů a ingrediencí, z nichž bylo uvařeno, přičemž velmi záleží na správném prokvašení a vyležení při požadované teplotě, protože v tomto procesu vzniká v tekutině v požadované míře kysličník uhličitý. Koutské pivo, udržující nezměněnou jakost, bylo a je podpůrným prostředkem při léčení neduhů trávicího traktu a výměny látkové.

Místní i celostátní tisk se předhání v titulcích jako "Pivo z Kouta už rosí sklenice", nebo "Kdo (koutskou) desítku ochutnal, ten nešetří chválou." Komentátor deníků Bohemia dokonce prohlásil, že koutské pivo je mezi znalci pojem jako portské víno. A redaktor Mladé fronty Dnes usoudil, že "malé pivovary budou hrát i jinou roli než zásobování okolí a pěstování patriotismu. Budou fungovat i jako praporek na mapě pro turisty, jako atrakce, za kterou se pojede," neboť "pivo je fenomén, který měl odjakživa místní ráz." Radiožurnál význam domicilu každého piva zdůraznil zprávou, že vedle cyklostezek a vinných stezek (na Moravě) budou cestovní kanceláře nově nabízet i výlety po pivních stezkách.

Rodinné stříbro přes palubu?

V Harare každou neděli večer televize vysílala rozhovor, který přes den natočila s nějakým zahraničním potentátem, většinou velvyslancem. Stávalo se, že z dohodnutého interview na poslední chvíli sešlo, například proto, že příslušný představitel nedostal z domova včas instrukce, co má říkat. Nicméně, čas vyhrazený pro program se musel naplnit. Býval jsem často "obětí" této prekérní situace. Jednak proto, že naše velvyslanectví stálo nedaleko studia, a také kvůli okolnosti, že redaktorka pořadu byla neteří kněze, jehož na faře vystřídal misionář dr. Hancko, můj krajan a její zpovědník. Když bylo nejhůř, zachraňovala pořad u nás.

Politická hesla z mých úst televizi nezajímala. Chtěli konkrétnosti, jak pokračuje hospodářská spolupráce mezi naší a hostitelskou zemí.

Mluvil jsem o nákladních autech Tatra. Těch jsme dodali do Zimbabwe sto pět. Osvědčují se jak v subtropech, tak na severním pólu. Pro sebe jsem si nechal, že zimbabwský odběratel nám řekl o přídavná zařízení na Tatry: ta nakonec dodali Poláci. Kopřivnickou Tatru v první polovině devadesátých let řídili tři Američané, většinou dálkově, až ji skoro položili.

Jindy jsem přes televizi vábil zákazníky na traktory Zetor. Sto padesát jich úspěšně sloužilo v sousední Zambii. Před koncem mé velvyslanecké éry se Zetory prodávaly i v Zimbabwe: k mému údivu nesly anglickou značku, aby se prý lépe prodávaly. V Brně se mezitím schylovalo k zániku Zetoru.

Při další příležitosti jsem dával za příklad barterový obchod se zimbabwskou tabákovou burzou. My od nich bereme kvalitní viržinský tabák, oni od nás vysokozdvižné vozíky z Desty Děčín. Svá slova jsem spolkl, když tabák pro ČR začal být statisticky uváděn jako americký dovoz, neboť tabákový průmysl v Kutné Hoře převzal Philip Morris. Výměna komodity za komoditu ustala, za dolary si přeci mohou koupit vozíky v Japonsku. Kromě toho se Destě vedené pozdějším ministrem Grégrem přestalo dařit.

Postupně mi přestalo být ctí, že za mnou lidi z televize chodí. Na propagaci firmy POLDI, například, která byla v teritoriu dobře zavedena než ji tu Angličané "odstřelili" a doma ji zruinovala kupónová privatizace, nedošlo.

Taky už jsme na skrovné zahradě velvyslanectví těžko hledali místo, které ještě nebylo na pozadí záběru. V kanceláři natáčet nešlo, tam by se redaktorka, osvětlovač a kameraman s technikou mezi stůl a knihovnu nevešli.

Jednou jsem začal mluvit o úspěšných krajanech v teritoriu, zejména o baťovcích, kteří postavili dva závody na výrobu bot. Ne, ne, to není aktuální, to se nehodí, řekli mi, vždyť provoz zimbabwského Baťi teď řídí Indové, ne Češi.

Příště jsem vykládal... Ne, příště jsem štáb uplácel slivovicí a becherovkou, jen aby mi dali pokoj. Nedali. Tak jsem jel pro svého zástupce, aby ten poskytl interview místo mne. Nebyl doma. Spustil jsem tedy na téma, že životní úroveň v Zimbabwe (bylo to začátkem devadesátých let) roste a že by lidé nemuseli do práce šlapat na jízdních kolech, mohou si pořídit naše Babetty. Chceš, šlap, nechceš, přidej plyn. Tahle idea se ujala. V Bulawayu si dovozce objednal vzorek, a pak se sypaly objednávky. Stál jsem o to, aby nám ten vzorek přivezli do hlavního města, nesl naši diplomatickou poznávací značku. Byl bych se před ním nechal vyfotografovat na památku, než se obchodu ujali od Česka oddělení Slováci, kteří Babetty vyrábějí.

Nejméně dvakrát jsem na obrazovce přesvědčoval podnikatele, aby si od nás nechali postavit minipivovary. Rozloha Zimbabwe je jako tři Francie, nafta do náklaďáků drahá, proč vozit pivo stovky kilometrů, když si je každé větší město může vařit samo. A skutečně, jeden z místních odvážlivců, pan Nesbitt, založil pivovar s českou technologií a benešovským sládkem nedaleko mozambických hranic. Podpis Františka Mrázka se skvěl na etiketě každé láhve pod stručnou informací o věhlasu českého piva.

Ode zdi ke zdi

Po návratu ze Zimbabwe, kde jsem byl v úzkém kontaktu se všemi krajany, mezi nimi také s Jiřinou Homolkovou, s níž jsem sdílel její pocity, když zrestituovala v Plzni dům s historickým právem vařit pivo, mi bylo proti mysli, co psaly všechny noviny: v globalizaci prý obstojí jen velké pivovary. Malé si nemohou dovolit technologii, která by se zaplatila. Atd. Ani plzeňský pivovar jsme si údajně nemohli dovolit nadále sami provozovat. Chopila se ho japonská Nomura, která měla zároveň Investiční a Poštovní banku (kterou připravila na mizinu), a pak jihoafrická společnost. Přátelil jsem se s kulturní tajemnicí velvyslanectví JAR Marlet Venter. Po cestě ke mně na chalupu v Koutě jsme v Plzni mluvčího pivovaru požádali, zda by nemohli sponzorovat kulturní vystoupení jihoafrických dětí v ČR, které by zároveň finančně podpořilo naše ministerstvo zahraničí. Pohostil nás obědem, ale z mecenášství nebylo nic; ostatně, pivovar řídil rodilý Angličan.

Na optimistickou strunu

Na jubilejní výstavě v Praze roku 1891 se návštěvníkům představilo 51 druhů piv. Zlatý věk malých pivovarů poté utlumil rozvoj průmyslové revoluce. Vznikaly velkopivovary a právovárečné domy pomalu mizely. V té samé Praze bylo začátkem 19. století 51 pivovarů, po roce 1918 sotva polovina. Československo pivovary vyváželo, výrobu piva doma centralizovalo. Bezprostředně po roce 1989 se to hodilo společnostem sahajícím po výhradním postavení na trhu. A tak, zatímco v zahraničí jsme budování minipivovarů propagovali, doma bylo veřejné mínění zpracováváno proti nim. K obratu dochází teprve nyní.

V Koutě pivovar postavil roku 1736 hrabě Jan Filip Stadion, jemuž patřily statky dříve Lamingenské (Lomikarovy). Před zrušením roboty bylo jednou z povinností nevolníků přivážet pro pivovar dříví na výrobu sudů. V roce 1875 začal otáčecí zařízení pivovaru pohánět parní stroj, namísto dosavadního vodního kola. (Vyrobili ho v Klatovech, nyní je ve sbírkách Národního technického muzea.)

Od roku 1926 se v Koutě vařil Chodský granát, jehož dobrá pověst se záhy rozšířila do širšího okolí. Přes polovinu odběratelů měl v německých příhraničních obcích.

Roku 1971 "bylo přistoupeno k nové koncepci provozu," čteme v koutské kronice. Pivovar byl přeměněn ve stáčírnu limonád. To se neosvědčilo, podnik v devadesátých letech skončil v konkurzu. Budova posléze chátrala, než se jí před dvěma lety ujal Jan Skala, který správně vytušil, co si žádá doba. Do technologie vložil 25 milionů korun, další miliony do stavebních úprav. Vyrábět se nebude 30 000 hl piva ročně jako v 19. století, nýbrž jen 5 000 hl včetně speciálních druhů, např. kvasnicové nebo černé.

Na "pivní stezce" po úbočí Šumavy a Českého lesa brzo nebudou - podle čerstvých zpráv - turisté odkázáni jen na koutské. Proslýchá se, že i v Domažlicích, kde před léty přestali vařit Purkmistra, se schyluje k založení rodinného pivovaru.

Kromě pestrého obohacení sortimentu osvěžujících nápojů domácí provenience tento znovuzaváděný živnostenský směr posiluje v Česku střední stav, middle class, jehož existence je v každém státě klíčem k sociální rovnováze a opravdové demokracii, a který bohužel pořád ještě nemá v Česku na růžích ustláno. Že k jeho vzmáhání dochází přes pivo? Proč ne, vždyť platí, že "dobré pivo, děvče hezké, to jsou dary země české."

Bohuslav Hynek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012