Ten, kterému dluží náš národ úctu

Před časem proběhla nepatrná zpráva tiskem, že na Malostranském náměstí, v domě č. 4, jinak také zvaném Bílý orel, byla zasazena pamětní deska Arnoštu Denisovi, s podotknutím, že "dnes už veřejnost o něm nic neví". Ale ví, a já jsem těžce nesla, když zbořením těšnovského nádraží padl i název Denisovo a nikde jinde se už neobnovilo. Zůstalo jen v paměti pamětníků a jejich dětí, kterým se vyprávělo o tomto muži, který si zamiloval český národ a věnoval mu celý život.

Ernest Denis byl Francouz a přijel do Čech z Paříže v čase svých studií. Narodil se 3. ledna 1849 v Nimes a pocházel z protestantské rodiny. Byl vnímavý, nadaný a bystrý. Studoval zeměpis a dějiny na pařížské École normale supérieure od roku 1867, potom se zúčastnil od roku 1870 jako voják francouzské války a byl statečným obráncem Paříže. Po válce dokončil studia a po zkouškách sám učil v Bastii na Korsice. Získal stipendia na další studia a přijel do Prahy, kde strávil plné tři roky, aby se tu naučil česky, rusky, polsky a bulharsky, slovanské jazyky a dějiny těchto národů.

Z Prahy se vrátil do Francie, kde byl profesorem dějin na lyceu v Chambéry, Carcassonu a Angouléme. Roku 1879 byl jmenován docentem dějin, 1881 profesorem cizích literatur, pak pokračoval na univerzitě v Grenoblu. V roce 1905 se stal řádným profesorem na Sorboně, kde učil nejnovější a současné dějiny a vytkl si cíl navázat na nedokončené celoživotní dílo Palackého, které jej oslovilo k nadšenému a soustavnému studiu českých dějin. Za tím účelem už jako mladý muž jezdil o prázdninách a volných dnech do Čech, do míst, kudy dějiny procházely.

Přítel českého národa

Pečlivě studoval především nejstarší dějiny české, hlavně tu část, kde skončil Palacký. Ponořil se do studia archivních zápisů, desek zemských, kronik, univerzitních knihoven. Hledal a nacházel stopy i nejstarší pamětníky, vše si ověřoval. Potom byly prý chvíle, kdy seděl s hlavou hluboce skloněnou v zamyšlení nad utrpením našeho národa a prohlašoval, že nikde na světě není takového, který by se českému podobal svými ojedinělými dějinami. Tvrdil, že utvářely i povahu českého člověka, a proto by si každý, kdo by chtěl tento lid získat, měl rozvážit, čím prošel, co je mu milé, co k dobru, co jej rozzlobí. Zda je možné jej zotročit, na jak dlouho, než povstane a dá se v boj. Český národ svobodu vždy těžce získával, a když ji ztratil, znovu povstal, třeba až prostřednictvím svých potomků, aby ji získal. Denis zaznamenal zejména slavné doby husitské, kdy národ na sebe upoutal pozornost světa.

Denis tvrdil, že žádná jiná země nebyla nasycena takovým množstvím krve vlastních synů, bojujících za svobodu a nezávislost, nikoliv v bojích záměrů uchvatitelských.

Znal naše dějiny

Ernest Denis ctil české tradice, obdivoval se píli a nadšení, umění vyniknout v hudbě a zpěvu, poezii, ve vědě i rolnictví. Četl i pohádky, pověsti a legendy, navštěvoval divadla a sedával mezi českými přáteli v akademických kavárnách, někdy i ve staročeských hospůdkách. Procestoval naše kraje, hory, vrchoviny. Poklonil se chrámům, hradům, zříceninám i palácům. Věděl lépe než většina našich občanů, kde je jaká kaple, proč těm jihočeským říkají maradasky, co znamenají mezníky, kříže na rozcestí, komu je která kaple zasvěcena. Z jeho pera kromě spousty jiných prací literárních vyšly dvě knihy, díky překladu spisovatele Vančury, nazvané Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře. V první líčí úpadek a zkázu českého státu, ve druhé líčí pokles českého státu a později jeho obrození duchovní i hmotné (vyšla 1901). Kromě těchto, do češtiny přeložených knih, vyšla i další, například Hus a husitské války (trilogie) Hus et la guerre des Hussites, 1878 - Les origines de l'Unité des Fréres Bohemes, 1885 - Počátky Jednoty bratrské a roku 1887 Jiří z Poděbrad. Informuje o habsburském znásilňování našich tradic národních i náboženských.

Ernest Denis stál vší silou a osobou za vším, co napsal a postavil se do první řady těch, kteří se zasloužili o obnovení naší dávno ztracené svobody.

Miloval zejména Prahu, obdivoval se její velikosti a kráse a varoval: "Je to město slávy a utrpení, ne metropole pro šaškárny. Praha je tragická. Každý kámen v ní ponechte na místě, kde stojí, protože nám připomíná hrdinské činy, je tajemstvím všech velkých skutků, okouším zde její smutky, její půvaby, naděje, poznávám z ní vaši českou odvahu a vytrvalost, nadšení. Ponechte ji ve své starobylosti a nedovolte nikomu, aby ji porušoval, dotýkal se jí na vzácných místech, která si nedovolil nikdy nikdo rušit. Novosti jen tehdy dovolte, pokud je to nutné pro její údržbu. Já věřím v její slavnou budoucnost, jako vaše legendární Libuše," dodával. Býval často hostem Klubu za starou Prahu a stal se jeho čestným členem. Takových členství měl mnoho.

Podporoval vznik ČR

On to byl, který se postavil do první řady, když nastala první světová válka. Stál celou svou osobou za tím, co kdysi napsal a usiloval o obnovu naší svobody. Měl nesmírnou radost ze vzniku republiky. Psal do La nation tcheque, který vydal, a tam vypověděl ve spravedlivém rozhořčení vše o habsburském a dalším útisku malého národa. Jeho obětavost byla ohromná, i v bolestné chvíli, kdy ztratil krásného, nadějného syna padlého ve válce 1915 v Lotrinsku.

Často se stýkal a hovořil s T. G. Masarykem, s dr. E. Benešem i R. Štefánikem. Doufal, že se někdo postará o nápravu habsburského vyvlastnění českého majetku, na který po popravě a vyhnání usedli pobělohorští žoldnéři z ciziny a národ přišel tak o miliardové majetky.

Prof. Arnošt Denis věnoval vždy své prázdniny z univerzity na Sorboně Praze a českým toulkám. V Paříži pak svým posluchačům vyprávěl o krásném Hradě nad Vltavou, jásal, když se Češi dočkali osvobození, objímal se se všemi, a lidé volali: "Ať žije Francie i osvobozené České země i Slovensko!" Zářil štěstím. Stačil ještě v Paříži založit Ústav pro slovanská studia, stal se tam prvním předsedou. Byla to koruna jeho snažení. Napsal tehdy: "Tak jako tomu bylo ve středověku, spojí se dnes pařížská a pražská univerzita ve společném úsilí, Francouzi a Češi se budou stále víc poznávat a milovat."

Vpomeňme na něho

Národní shromáždění tehdy (28. 11. 1918) vyslovilo dějepisci a spolutvůrci našeho státu díky, úctu a lásku za celý národ.

Roku 1920 byl naposledy v Praze, za rok 5. 1. 1921 zemřel. Bylo mu 72 let. V naší republice byl jmenován členem Československé akademie věd a Královské české společnosti nauk. Jeho jméno nesl Francouzský ústav v Paříži, katedra E. Denise pro dějiny Slovanů. V jeho rodišti byl postaven a odhalen pomník od českého sochaře Španiela. Zmíněné pražské nádraží na Těšnově bylo Denisovo. V Praze byla Ernestu Denisovi postavena roku 1928 na Malostranském náměstí socha od sochaře Karla Dvořáka. Za okupace byla Němci svržena.

V roce 2004 byla zasazena pamětní deska v Praze na domě Francouzského institutu, který nese Denisovo jméno.