Ve znamení želvy

Nenažranci! Uvedla svůj rozhořčený monolog Elvíra. V únoru, když na jejich křídla padají čepice sněhu a oni nevědí, co by sehnali do zmrzlých zobáků, to je jim člověk dobrej. Ale na jaře, když by si přál, aby mu zpívali o lásce a hráli na loutnu, vyka šlou se na něj a staví si vlastní hnízda. Člověk zůstane sám se zbytkem slunečnicových semínek a rozhlíží se potají, jestli někde nějakého osamělého ptáka neuvidí. Ptáků i partnerů je víc než dost. Což o to. Ale mívají partnerky. To je okolnost, která evidentně brzdí vznik trvalého vztahu, natož pak vyvedení mláďat. Poučení zní: pozorna ptáky! Neživ je, neboť si tě nezaslouží! Je třeba obrátit pozornost jiným směrem. Třeba na medvědy. Jednoho znám. Je to takový do sebe zahleděný typ. Je spořivý. Člověk jako já si s takovou vlastností neví rady. Vždy mi šlo víc o okamžik štěstí, které občas něco stojí, než o dlouhotrvající nudu. (Nebo naopak?)

Poznala jsem Berany, Raky, Kozorohy... nejlepší by byla Želva. V zimě zmrzne a srdce se jí zahřeje až s prvními slunečními paprsky jara. Půl roku je zaručeně věrná. I spolehlivá. Pomalá. Nikam jen tak rychle neuteče. Dlouho vydrží. Až tři stalet! Navíc má krunýř. Kdyby mě pod něj pozvala, bylo by to prima, v tom nelítostném světě napěchovaném spěchem a stresem. Ve znamení Želvy se ovšem nikdo nenarodil. Ve zvěrokruhu chybí. A tak žiju sama. Až zas přijde zima, "nenažranci" budou znovu loudit semínka. A já? Hloupá ženská?! Přestože se s jejich štědrostí potkávám, jedině když pošlou pozdrav z výšky, který přistane na mém klobouku nebo na psovi, kterého vedu na řemínku, půjdu a zase nakoupím semínka slunečnice a budu zase krmit všechny ptáky z Prahy a okolí.

Sama budu jíst chléb se sádlem a ve svátek si ho posypu cibulí. Potud Elvíra.