Nes ovoce dál - Český rok

Čas je pádivec s dlouhým krokem a my, v městech zabydlení současníci, odtržení od přírody, marně hledáme, čeho se v tom prudkém cvalu zachytit, co dá smysl našemu pohybu od jara do zimy, od narozen í ke smrti. Nabízí se nám odkaz předků: jejich čas byl protkán zvyky a obřady, které přinášely nejen rozvernou veselost, ale také tichou radost i svátečnost usebrání, a připomínaly, že stále něco končí a zároveň něco začíná, že koloběh roku v sobě zrcadlí běh života.

Připomněla nám to hudebně taneční freska Český rok, jíž v polovině března v pražském divadle Komedie přivolávala jaro Musica Bohemica ,vedená svým zakladatelem, skladatelem a autorem námětu i hudby Jaroslavem Krčkem. Vystupovala společně s taneční skupinou souboru Vycpálkovci, jejíž uměleckou vedoucí je choreografka a autorka scénáře Daniela Stavělová. Režijně spolupracovala Magdalena Švecová. Produkčně koncert zajišťovala vedoucí souboru Vycpálkovci Jana Rychtová spolu s jednou z tanečnic, Pavl ínou Čermákovou (ta se, jako již vícekrát, podílela i na realizaci kostýmů).

Krčkova skladba vytvořená v roce 1979 na vybrané texty lidové poezie má všechny kvality, které známe z jeho starších hudebních kompozic, vytvořených především pro soubor Chorea Bohemica, a přitom jako by právě ona byla skladatelovým osobnějším vyznáním k toku a smyslu života. Je opět prodchnuta tanečností. A tak není divu, že skladatel oslovil Vycpálkovce s nabídkou spolupráce (když už jsme u toho života běhu, v tomto souboru před více než čtyřiceti lety sám začínal). O zkušenější části taneční složky tohoto souboru se chce říci, že je jakousi "mistrovskou třídou" v oboru. Choreografka Daniela Stavělová navíc kdysi tančívala nejen u Vycpálkovců, ale i v souboru Chorea Bohemica a je svým tanečním cítěním a rukopisem, hledajícím inspiraci až kdesi v hlubokém středověku a zároveň osobitě stylizovaným, Krčkově hudbě velice blízká. Ostatně nejde o první spolupráci obou tvůrců.

Přesto to jistě byla náročná výzva jak pro profesionální hudební soubor, tak pro špičkové amatérské tanečníky. Už začátek zaujal: muzika se rozdělila a usedla po obou stranách jeviště, jako by vytvářela rám k obrazu dění na scéně, které uvedli tři zpěváci sólisté. V aktivní a v jaksi samozřejmé úloze "průvodců" sjednocujících obě složky zůstali i později: tu se - i fyzicky - připojovali k muzice, tu zase vystupovali z reje tanečníků. U tanečníků jsme si zase stále uvědomovali nejen jejich technickou dovednost a působivost tanečních obrazů, ale i to, jak jsou stále napojeni na hudbu svým vnitřním výrazem. Nebyl to tanec pouze předváděný, ale žitý. A my diváci jsme ho v té chvíli žili společně s těmi na scéně.