V okovech smíchu

Výstava s podtitulem Karikatura a české výtvarné umění 1900 o 1950, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Národní galerií, si právem zasluhuje naší pozornosti. Neboť zastupuje tvorbu, která je úzce spjata s vývojem ostatních uměleckých oblastí a které doposud chybí adekvátní zhodnocení. Expozice ukazuje souvztažnost k jiným výtvarným technikám i souvislost se všemi tehdejšími uměleckými vlivy, a to na autenticky zachovaných originálech. Neklade si za cíl poskytnout obraz dějin karikatury se všemi jejími podobami a proměnami. Zaměřuje se na nejzajímavější projevy, jejichž přímá souvislost s tzv. vysokým uměním byla často způsobena tím, že se karikatuře věnovali malíři nebo tvůrci příbuzných oborů, například František Kupka, Josef Váchal, Emil Filla, Josef Čapek. Důležitou úlohu hrály teoretické programy české avantgardy, v nichž právě karikatura nacházela značné ohlasy. Byť nadnesená slova kritika Gustava Jaroše (z roku 1900), že není české karikatury- dokládají, že její dějiny na domácí půdě ovlivnil v moderním slova smyslu právě přelom 19. a 20. století. Díky bravurním dílům Františka Kupky a Václava Hradeckého pro francouzský týdeník L´Assiette au Beurre se karikaturní styl vymaňoval z alegorického zobrazování, osamostatnil se od humoristické kresby. V dílech Františka Gellnera, Zdeňka Kratochvíla a Josefa Lady zdomácněl charakteristický styl: založen na výtvarné zkratce a deformaci a při ušití výtvarných prostředků. razu, zároveň působivého satirického a kri-tického obrazu. Tato nadsázka neušla po-zornosti expresionistů skupiny Osma: Emil Filla a Antonín Procházka zhotovili řadu kresebn.ch studií, a později ani Skupině výtvarných umělců. Především u Zdeňka Kratochvíla se v kresbách odrážela jeho letitá zkušenost s kubismem. Emil Filla přispíval v Holandsku do protiněmeckého a protihabsburského časopisu Michel im Sumpf (Michel v bahně).

Po vzniku československého státu se v karikatuře objevila nová jména: Antonín Pelc, František Bidlo nebo Josef Čapek, který spolupracoval od r. 1921 s Lidovými novinami. V programu spolku Devětsil sehrála význačnou úlohu politická karikatura jako jedna z odnoží proletářského umění. Kritičnosti a tendenčnosti dostál v Děvětsilu pouze Otakar Mrkvička. Dvorní kreslíře skupiny Františka Muziku a Adolfa Hoffmeistera charakterizovala specifická poloha tzv. " podob". Po nástupu Hitlera k moci se stal hlavním cílem karikatury boj proti fašismu. Mimo mnohé autory se v Československu objevil i kreslíř Thomas Theodor Heine a tvůrce protifašistických fotomontáží John Heartfield, kteří se účastnili Mezinárodní výstavy karikatur a humoru (1934). Zároveň v tomtéž roce vycházel v Praze protihitlerovsky zaměřený satirický týdeník Simplicus, vydávaný skupinou německých exulantů i našich domácích tvůrců. A tehdy karikatura ztratila svou svobodnou platformu. V USA tvořili Hoffmeister a Pelc, přičemž dílo druhého zde zaznamenávalo svůj triumf. Jeho poválečná tvorba spolu s pracemi Lva Haase, Mrkvičky a Hoffmeistera završuje jednu část příběhu karikatury 20. století.

Symbolickou postavou jejího vývoje byl Zdeněk Kratochvíl: jeho cesta původně malíře v opozici začínajícího v anarchistických kruzích a končícího jako oficiální umělec, byla v mnoha ohledech pro dané období velmi příznačná.

Výstavu v Domě U Kamenného zvonu (do 7. května 2006) provází katalog s medailóny umělců a dvěma sty reprodukcemi jejich děl.