Halucinace

Nemoc na mne zaútočila den po mých narozeninách. Zaútočila zákeřně. Bez varování. Šampaňské, kterým jsme připíjeli na spokojený život, bylo otrávené. Zachovalo se jako zavilý samuraj. Když láhev explodovala, zátka mi prosekla srdce. To, přepadené bolestí a naprosto vyděšené, tlouklo o život. Šílený bubeník! Všechno kolem ztuhlo. Tělo ochrnulo. Nemohu z místa, jen mysl malátně bloudí. Nevím, co je realita a co zlý sen. Teplota stoupla na maximum. Roztříštila teploměr na devět set devadesát devět střípků, které nebyly pro štěstí.

Dostavily se halucinace

Jsem uvnitř, nebo vně našeho bytu? Je v křišťálové váze oplzlá anturie, kterou nikdo nepřinesl? Vysmívá se mi? Ve skleněné vitríně hoří nezapálené svíčky. Vedle nich pulzují ještě horké suvenýry z cest, kam jsem necestovala. V lednici se těsnají vybrané lahůdky, které bych si nemohla dovolit. Obrazy na stěnách žalují, že byly přistiženy v negližé, když se na ně někdo nezvaný díval. V rámech zbyly jen čáry.

Zubní kartáček se točí dokola ve skleničce. Kosmetika změnila značky. Po bílých tabletkách, které mi nikdo nepředepsal, zbyla prázdná lůžka. Změnila se ve spolehlivé počítadlo: Kolikrát to bylo tentokrát? Jak to, že hodiny jdou? Jak mohou? Vždyť jejich ručičky ukazují jiný čas než minuty našeho společného života. Falešné hodiny! Falešný čas! Falešné věci! Potím se. Srdce už nebije. Dalo se do pláče. Jeho slzy zmáčely polštáře. Zmáčely celý byt. Musím ven!

Na schodišti potkávám lidi. Jsou ověšeni tvářemi. Připomínají vinné hrozny. Co kulička, to maska.

Horečka stoupla. Rtuť vytéká mezi parkety. Vracím se.

Srdce tluče na dveře mého domova a nikdo neotvírá. Byt, kde bydlí můj domov, připomíná zimní krajinu. Holé větve židlí u prokřehlého stolu. V mosazném svícnu cizí plamen usvědčuje pravdu ze lži, slibuje-li uzdravení. Zrada se vždycky tváří vlídně. I talíře a příbory hrají tu krutou hru. Šílený karneval! Z těchto hrnečků pily naše děti. Kde jsou ty děti? Voli je vypili? Kde je můj manžel? Voda ho vzala? Kde je můj život? Hledám ho a nemohu ho najít. Osud mi zavázal oči průhledným šátkem. Stojím uprostřed kruhu. Vím, kdo mi dal babu. Život křičí: "Najdi mě, spěchej, nebo ti uteču! Nebo mě najde někdo jiný! Jak by mohl můj život žít kdosi cizí?

Nemoc, zrádkyně, si oblékla župan a pohodlně se rozvalila v křesle. Nemá snad vlastní doupě? Je jako kukačka. Klade vejce do cizího hnízda a ty je vychovej, ptačí mámo! Vylíhne se z nich další zrada a ta tě sežere. Cožpak to nevíš? Necítíš? Proč se nebráníš? Zakousne se do tebe za tvé porozumění. Ty přece vždycky všechno pochopíš. Tvá těžká nemoc se přece nazývá pochopení. Jestliže všechno pochopím, pak nikdy nepochopím bolest svého srdce.

Horečka neustupuje. Trvá snad tisíc let!

Abych našla paměť, mohla bych si prohlédnout alba, ale bojím se je otevřít.

Mohla by z nich vyhřeznout výsměšná tvář a svým šklebem nadobro zničit můj cit. Nechci být bezcitná.

Mám ruce jako led.

Někdo mi přinesl čaj. Ten někdo mluví lidskou řečí: "Musíš teď hodně pít, jsem nápoj zapomnění. Spi." Usínám. Na šňůrách visí místo prádla girlandy horoskopů, z nichž kape naděje. Naivní, lížu kapku po kapce. Každá se mění v berlu, o kterou se opřu další den. Konečně horečka klesla. Že by mě osud podržel nad vodou? Někdo se slitoval? Dar od boha?

Studený obklad kolem mé duše tichounce zašeptal: "Mám tě rád."

Nemoc nazula veliké pantofle, které číhaly za dveřmi jako dva nenasytní draci. Posbírala paběrky slušnosti a dala se na ústup.

Znova se narodím?

Zítra?

Pozítří?

Snad.