Jak poznat Finsko? Čtěte Arto Paasilinnu

1-2 2006 Ostatní česky

Nemusíte hned jezdit do Finska, abyste o něm získali základní pojem. Stačí si přečíst pár útlých knížek z nakladatelství Hejkal manželů Markéty a Martina Hejkalových z Havlíčkova Brodu (viz rozhovor s Markétou Hejkalovou v ČD č. 9/2005). Jejich nevelké nakladatelství nejenže vydává každoročně řadu zajímavých titulů, ale zaštiťuje také druhou největší knižní akci v republice, Havlíčkobrodský podzimní veletrh. Při příležitosti toho letošního však vedle finských titulů představilo nakladatelství Hejkal i další zajímavé novinky tuzemských autorů. Ale popořadě.

Finsko v nakladatelství Hejkal

Kromě známých i méně známých děl světoznámého Miky Waltariho, které v nakladatelství Hejkal postupně vycházejí, se v poslední době pravidelně na pultech knihkupectví objevují i tituly s humornými obálkami, na nichž se skví charakteristická kresba známého výtvarníka Jiřího Slívy. Jejich názvy vzbuzují zvědavost. A kdo si je koupí, neprohloupí, chce se zaveršovat, protože titul od titulu jde o skvostná dílka z pera současného nejčtenějšího finského spisovatele Arto Paasilinny. Dostanou vás svým rychle ubíhajícím dějem, srozumitelným jazykem, nezaměnitelným situačním vtipem a hlavně obrovským nadhledem nad člověčími slabostmi. Díky břitkému humoru, s nímž Paasilinna popisuje běžné, ale hlavně i zdánlivě neběžné situace svých finských hrdinů, všední život v zemi tisíců jezer s příšerně dlouhými zimami, krátkým jarem, nádherným teplým létem, podzimem ještě kratším než jaro, máte po přečtení knihy pocit, že jste ve Finsku právě byli. Že jste je procestovali spolu s hrdiny. A co víc, že jste možná i pochopili, co je vedlo k jejich zdánlivě absurdním činům. Tak například.

Zajícův rok

Novinář středního věku Vatanen, otráven všedností a bezvýznamností rutinní práce a znechucen hádavou ženou, přejede zajíce. V prapodivné situaci ho nenapadne ho nic jiného, než se s milým zraněným ušákem sebrat a zmizet kolegovi, čekajícímu v autě, ve finském lese.

Tím začíná neuvěřitelná Vatanenova a zajícova pouť Finskem, při níž se hrdina osvobozuje z pout "normálního" života ve velkoměstě a jeho duše pozvolna splývá se zajícovou.

Během dlouhého putování s rozličnými peripetiemi v pustině, ve finských lesích a málo obydlených končinách dojde i na opětovná setkání s lidmi. Jsou však hodně jiná, než ta dřívější, v roli novináře. Někdy i dost kontroverzní. Nabízí se trochu srovnání s historkami z ruského kultovního filmu Svéráz národního lovu. Podivní hrdinové, Vatanen i zajíc, si však získají čtenářovy sympatie uskutečněním svých představ o svobodě a o přátelství člověka se zvířetem, dovedenými někdy až ad absurdum.

Chlupatý sluha pana faráře

Luteránský farář Oskari Huskonnen dostane od svých farníků k padesátinám malé osiřelé medvídě. Roztomilý a učenlivý tvoreček mu záhy zcela změní život. Nejenže mu rozvrátí manželství. Poté ho odvede i od zbožných rozjímání a péče o svěřené farníky do lesů a dokonce přiměje Huskonnena strávit s ním v brlohu většinu zimního spánku. Pravdaže, spící medvěd a bdící farář nejsou v brlohu sami. Další pouť faráře s medvědem vede na loď a s ní do Ruska a pak kolem celé Evropy.

Jejich neuvěřitelná dobrodružství dokáže Paasilinna vylíčit naprosto uvěřitelně. Sblížení vzdělaného muže a polidštěného medvěda a opětovné navrácení obou do lůna finské přírody opět vyjadřuje touhu mužských duší po svobodě, kterou se ne vždy daří naplnit docela.

Stará dáma vaří jed

Nebohá stařenka, vdova po plukovníkovi, avšak s malým důchodem, je vydírána nezvedeným synovcem a partičkou jeho kamarádů. Jejich nájezdy do domku, kde Linnea Ravasková žije, jsou pro ni již dlouho traumatizující záležitostí. Jednoho dne se však konečně rozhodne vzít osud do vlastních rukou a nestrávit poslední léta života v neustálé hrůze před jejich výpady.

Styl vyprávění, zároveň idylicky líčící finskou přírodu, hodné obyvatele vesničky, kde Linnea žije, i dřívější spokojený život paní plukovníkové, je prošpikován drsnými situacemi jako z nejakčnějších kriminálních filmů. Protikladně působící literární výrazivo dodává příběhu zvláštní spád a atmosféru. Na jednu stranu chvíli soucítíme s nebohými chlapci, kterým nedal život dost šancí na polepšení. Na straně druhé obdivujeme Linneinu rozhodnost, když na ně chystá léčku. Jak to dopadne? Přečtěte si sami, ač příběh není detektivkou, nesluší se prozrazovat jeho konec.

Z tohoto Paasilinnova dílka snad nejvíc pochopíme, jak velký problém může být ve Finsku alkohol. Podáno ovšemže opět lehkou formou a s velkou nadsázkou.

Ke všem třem titulům nutno dodat, že jsou skvěle přeložené: První přeložil Jan Petr Velkoborský, druhý Markéta Hejkalová a třetí Vladimír Piskoř.

Další tituly nakladatelství Hejkal se věnují naší nedávné minulosti. Jeho kmenovými autory jsou například Jiří Stránský nebo Hana Pražáková, jejíž dvě knihy také doporučujeme vaší pozornosti.

Hana Pražáková - Nadějí tu žijem

Autorka, spisovatelka, věnující se dříve především dětské literatuře, studovala stejně jako její sestra v 50. letech pod neustálou hrozbou vyhazovu z fakulty. Nuzné poměry, kdy sestry spolu se statečnou maminkou žily v přiděleném maličkém bytě v Praze, kontrastovaly s dřívějším společenským uznáním rodiny i jejím dobrým materielním zabezpečením v letech před válkou. Změna nastala v důsledku uvěznění otce, uznávaného spisovatele Františka Křeliny, spolu s ostatními spisovateli z tzv. "Zelené internacionály", v roce 1951. Křelina, jako tisíce dalších intelektuálů, strávil ve vězení 9 let. Za tu dobu jeho dcery dospěly, vdaly se, začaly pracovat. Zemřela jeho matka. Příběh čekání, marných odvolání, zoufalých návštěv ve vězení, skryté i veřejné pomoci příbuzných a přátel, ale především osobní statečnosti Křelinovy manželky a obou dcer stojí za přečtení. A to nejen kvůli relativně šťastnému konci, kdy byl spisovateli Františku Křelinovi prominut zbytek trestu původně dvanáctiletého a po několika letech dosáhl i rehabilitace.

Příběh by měl sloužit především jako klasická ukázka zvůle komunistického režimu dnešním studentům.

Dobrý den, Brno

Volné pokračování předchozího titulu je opět memoárovou literaturou. H. Pražáková se v něm věnuje vlastnímu příběhu, kdy v prostředí nesvobody tisku i slova se snaží psát a připravovat rozhlasové pořady pro děti. Žije s manželem, hungaristou, vyučujícím na brněnské univerzitě v Brně. Vychovávají dvě dcerky a rodinný i soukromý život si nechtějí nechat usměrňovat příkazy a zákazy doby. Děti proto chodí na náboženství, rodiče se věnují svému povolání jak nejsvobodněji to jen lze. Občas se podaří vycestovat za hranice a skutečné svobody se alespoň nadechnout. V osmdesátých létech rodina prožívá uvolnění ve společnosti, svatořečení Anežky České, pak listopadové události. Manžel jako uznávaný hungarista zastává několik let roli českého velvyslance v Budapešti. Tato pasáž je z dnešního hlediska velmi zajímavá, počátky české diplomacie po roce 1989 jsou zde líčeny z jiné, soukromé stránky. Nejpůsobivější část knihy je kupodivu doslov, napsaný samotným Richardem Pražákem. Shrnuje v něm svoje postřehy z působení ve vysoké diplomacii v Maďarsku a objasňuje velmi přesně pozadí mnoha politických i společenských událostí devadesátých let nezasvěcenému čtenáři. Svoji úlohu plnil se zaujetím vědeckého pracovníka a odborníka na společné dějiny obou národů, nikoli politika - a to lze jen kvitovat. Dnešní, již dobře vyškolená česká diplomacie je totiž zřejmě už úplně jiná?.

Stránku připravila Martina Fialková ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------