Věnováno zemi slezské

"Gurálu či ti nežial, gurálu vrocje do hal, gural na gury poziera i lzy renkavem utiera?"

Jako školačku mě píseň neuvěřitelně dojímala, aniž jsem věděla proč, snad melodií, snad zvláštními měkkými slovy. Jako studentce a romantické čtenářce veršů mi připadal krutý a nespravedlivý osud krásné dvorní dámy, letité manželky krále zlatého a železného Přemysla II. Otakara. Anežka z Kuenringů se s celou vřelostí svého mladého srdce oddala muži, který ji nakonec bez jediné výčitky svědomí opustil. Pravda, když byly jejich synovi čtyři roky, požádal papeže o uznání legitimity svých levobočků. Vypadá to, že s lehkým srdcem přijal papežskou bulu s ponižujícím dodatkem, podle kterého jeho nemanželské děti ani jejich potomci neměli nástupnická práva. Netušil, čemu mohlo uznání legitimity v plné šíři necelých třicet let po jeho smrti zabránit, neboť v r. 1306 vraždou posledního mužského potomka rodu Přemyslovců v přímé linii zahynul. Synovi Přemysla a Anežky Mikulášovi vévodovi Opavskému bylo tehdy padesát let a byl to charakterní a schopný muž. Leč stalo se. Potud o citových důvodech osobního zájmu o zemi slezskou ležící na severovýchodě našeho státu. Od pravěku jsou dějiny tohoto území nazývány Horní a Dolní Slezsko, úzce spojeny s dějinami střední Evropy, tudíž i dějinami našich zemí. Nálezy z mladší doby bronzové a starší doby železné mezi léty 1300-450 př. n. l. jsou známy jako slezsko-plotěnická kultura.

Léta se vedly spory o to, jestli patří pravěkým Germánům nebo raným Slovanům. Nyní převládá názor, že se tato kultura vyvinula z předchozí kultury mohylového lidu. Typické pro slezsko-plotěnickou kulturu jsou žárové pohřby a důkazy o pomalém pronikání železa. V 9. století si slezské kmeny připojila ke svému území velkomoravská knížata. V době christianizace této oblasti Slezsko ovládli příslušníci polského panovnického rodu Piastů. Dvě původní knížectví opolské a vratislavské se během staletí dělila, neboť nástupnické právo a podíl na moci měl každý dospělý z rodu Piastovců. Koncem 13. století tak existovalo sedmnáct drobných knížectví. Je pochopitelné, že větší a mocnější sousedé, mezi něž patřil i Přemyslovský stát měli zájem o získání politického vlivu nad tímto územím. V raném středověku se tu střídal vliv Polského a českého státu, ve 13. století získal polskou korunu předposlední Přemyslovec Václav II. Situace vypadala nadějně, ale 1305 Václav zemřel v pouhých pětatřiceti letech na tuberkulózu a o rok později zahynul jeho syn vraždou, jejíž osnovatelé nebyli a patrně nebudou vypátráni. Následovala doba bojů o moc v českém státě. Letos uplyne 710 let od narození a 610 let od smrti "rytířského krále" Jana Lucemburského, který 1310 jako čtrnáctiletý se ujal vlády v Čechách i na Moravě. Někdy je lehce pejorativně nazýván "král cizinec". Obojí je pravda, ale ne celá. Máme pro tohoto panovníka slabost a i ti, kteří mu mnohé zazlívají, mu nemohou upřít osobní statečnost a diplomatickou obratnost. Díky jim získal pro Země koruny české - Corona Regni Bohemiae území, která k ní patřila několik století a mezi nimi bylo i Slezsko. V roce 1327 při vojenském tažení proti Krakovu získal několik prvních a během dalších čtrnácti let připojil většinu dalších. Tři z nich byla pod přímou vládou krále, ostatní měla vlastní samosprávu a vládu. Jeho svrchovanost nad Slezskem uznala i polská strana. Samostatné Svídnicko a Javorsko získal sňatkem a koupí jeho syn Karel IV. Během století se Slezsko díky rozvoji měst, obchodu a později textilní výroby stalo bohatou zemí; svědčí to o tom, že v době třicetileté války odvádělo vojenskou daň ve výši půl milionu míšeňských grošů. Slezané se připojili k odbojným stavům, postavili se proti volbě Ferdinanda II. Habsburského. Převážně německy mluvící obyvatelstvo bylo většinou luterského vyznání. Přes své vítězství ztratili Habsburkové v r. 1648 obojí Lužici, ale Slezsko uhájili, netušili, že na necelých sto let. V roce 1740 bez vyhlášení války, což do té doby praktikovali pouze Turci, vpadl do Slezska pruský král Fridrich II., jemuž s dostalo přídomku Veliký. Jeho jezdecká socha stojí na berlínské třídě Unter den Linden. S přestávkami vedl s habsburskou monarchií válku o toto území téměř čtvrt století. Dlužno poznamenat, že tehdejší česká politická reprezentace představovaná zemskou šlechtou se k této válce chovala velmi vlažně. Obávám se, že přezíravý postoj k části Slezska na severu naší republiky "ctí" dávnou tradici. Jeden z mála, kdo byl oporou mladé panovnice Marie Terezie, byl její státní kancléř, vynikající diplomat, hrabě, později kníže V. A. Kounic, pán na moravském Slavkově. Z bývalé državy po míru uzavřeném v zimě r. 1763 na loveckém zámečku v Huertsburku u Lipska zbylo Těšínsko, část Opavska a Krnovska na pravém břehu stejnojmenné řeky a část Niska. Stavy si zachovaly samostatnost, politicky a soudně byla oblast spojena v r. 1782 s Moravou. Když došlo k prvnímu dělení Polska, získalo Rakouské císařství Osvětimsko a Zátorsko, to však vídeňská vláda připojila k Haliči, nikoliv k Zemím koruny české. Patrně nebyla českým stavům zapomenuta volba bavorského vzdorokrále v r. 1740.

Slezsko bylo částí pozdějšího Německého císařství až do r. 1918, kdy část získalo samostatné Polsko a Československo, a to smlouvami v Paříži v roce 1920. ČSR přepadlo Hlučínsko, část Těšínska. V roce 1927 vznikly zemské správní jednotky s názvy Česká a Moravskoslezská země. S trochou naděje jsem doufala, že po roce 1989 dojde ke správní obnově. Nedošlo. Škoda, že historické tradice se ani ve svobodném státě nectí. Po Mnichovské dohodě a pozdějším vzniku Protektorátu 1938, 1939 výše zmíněné oblasti Slezska připadly Polsku. Během 2. světové války řada mužů byla odvelena dobrovolně i nedobrovolně do německé armády a padla na východní frontě. Během osvobozovacích bojů Rudé armády se její sbory chovaly ve Slezsku jako na dobytém nikoli osvobozeném území. Znám osobně osud ženy, která jako mladičká dívka byla znásilněna vojáky Rudé armády, ač mluvila česky, odium tohoto zážitku ji poznamenalo pro celý život a nebyla zdaleka jedinou obětí nelehkých osudů země nazývané Slezsko. Pro mne byla a je jeho symbolem.

Na počátku mého osobního vztahu byla krásná, krátce šťastná žena Anežka z Kuenringu, na konci opět žena laskavá a stárnoucí. První její život skončil, druhé začal.

Závěrem chci ještě vzpomenout na knihu Jarmily Glazarové Vlčí jáma, později zfilmovanou pod stejným názvem, kde diváka upoutá zralé herectví paní Jiřiny Šejbalové a půvab i umění mladičké Jany Brejchové, jedné z našich nejlepších filmových hereček. Nemohu pominout ani hudební tradici Hradce nad Opavicí, který navštěvoval L. van Beethoven, město Opavu, někdy se jí říká bílá, kde stojí jeden ze tří kostelů s oktogonálmím půdorysem (osmibokým), gotický kostel sv. Kateřiny, postavený podle vzoru korunovační kaple Karla Velikého v Cáchách.

Znak české části Slezska byl součástí tzv. velkého znaku Československé republiky a je součástí znaku České republiky. Tvoří ho černá orlice s červeným zobákem, rudými drápy, korunku a stříbrnou páskou spojující křídla ve zlatém poli. Všechny znaky bývalých Zemí koruny české můžeme vidět ve slavnostní aule Karolina v Praze.

Mocenský vzestup pruského státu umožnila skvěle vycvičená armáda, ale také efektivní úřednický aparát. Díky tomu Prusko v sedmileté válce (1756-1763) ubránilo území, které získalo od Rakouska v tzv. slezských válkách