Liběna Rochová

Ani ne tak o módě, jako o životě?

Malostranské nábřeží tvoří jen několik domů lemujících Vltavu v místech, kudy se za Mostem Legií zahýbá na Kampu. Obvyklá procházková trasa přes nejznámější malostranský park ale může mít zajímavou odbočku. Je jí nedávno vzniklé Studio Liběny Rochové, jedné z našich nejuznávanějších oděvních návrhářek.

Liběna Rochová dělí svůj profesní a rodinný život mezi Brno a Prahu. A právě na pražském nábřeží v krásném domě s číslem popisným 1 můžete navštívit její ateliér. Není to klasický ateliér, kde by se denně tvořilo. Naopak, je spíše místem pro setkávání, seznamování se s neotřelými nápady módních designérů především mladé generace a také prostorem pro diskuzi nad módou a designem vůbec. Pražané dosud nejsou zvyklí zajít se podívat místo do galerie s obrazy či sochami na modely oděvního návrháře. To je ale skutečnost, kterou svým nápadem chce Liběna Rochová změnit. Proto v zrekonstruovaných prostorách domu s úžasným secesním interiérem, který už sám stojí za prohlídku, otevřela toto netradiční studio. Vzniklo zejména jako podpora mladého designu Mladým talentovaným návrhářům v něm poskytuje prostor pro předvedení zajímavých modelů v expozicích, které se každý měsíc obměňují. Provázejí je i autorské módní přehlídky a odborné přednášky za účasti představitelů jednotlivých odvětví - móda, styling, fotografie, doplňky atd. Kromě toho se zde odehrávají i jiné akce s různými hosty, kdy spojení oděvního designu například s hudbou nebo mluveným slovem často bývá zajímavé. Výstavy oděvního designu může ve Studiu LR vidět i veřejnost, pro niž je tu vždy v pátek, sobotu a neděli od 10 do 18 hodin otevřeno zdarma.

Kdo je Liběna Rochová

Náš časopis se vyhýbá celebritám v domácím (a trochu pejorativním) slova smyslu. Hvězd showbyznysu si Český dialog v podstatě nevšímá, to není jeho úkolem. Liběna Rochová se ale často pohybuje po boku těch, kdo nosí její modely, a to jsou, chtěj něchtěj, osobnosti velice vážené, ale také bulvárem ostře sledované. Jména jako Lucie Bílá, kterou Liběna Rochová obléká velmi často, či Hana Hegerová, pro niž připravovala koncertní šaty, jsou zajímavá snad pro všechny. Tyto i jiné slavné ženy, jsou často fotografovány, filmovány a to, co mají právě na sobě, je pro daný okamžik mnohdy životně důležité. Proto je jméno Liběny Rochové u nás velmi dobře známé nejširší veřejnosti. Kromě toho své práce předvádí také v Paříži, Lyonu či v New Yorku a nechává se inspirovat světovými městy a životem v jejich ulicích. Nejraději má Londýn, mnoho vjemů a pocitů, které chce zúročit ve své práci ale načerpala také v Tokiu. "Mladí lidé odmítají japonské tradice, chtějí žít západním stylem, oblékají se hodně barevně, kombinují ...je to nesmírný guláš, ale inspirativní".

Liběna Rochová mimo jiné vloni v New Yorku vytvořila spolu s fotografem Antonínem Kratochvílem a jeho asistentem Jiřím Turkem dvanáct unikátních modelů pro kalendář Preciosy s Miss Universe, má na kontě řadu autorských přehlídek a zkušenosti s prací pro film či divadlo. Česká televize o ní vloni na podzim přinesla obsáhlý dokument.

V poslední době ale má největší radost z nabídky své "sousedky", Medy Mládkové, která jí nabídla letos ve svém Muzeu Kampa (Sovovy mlýny - viz minulé číslo Českého dialogu) uspořádat vlastní výstavu.

Já jsem před rozhovorem s Liběnou Rochovou v jejím novém ateliéru na Malostranském nábřeží dlouho a dosti zoufale lovila v šatníku. Nakonec jsem si řekla - děj se vůle boží - a něco si na sebe natáhla. Drobná a velmi přirozeně se usmívající žena mne však svým neokázalým, až neskutečně skromným chováním dokázala jmétéměř okamžitě zbavit nervozity. I začala jsem se ptát:

Nevěděla jsem, co si obléci. Posuzujete lidi kolem sebe vždy i podle toho, co mají na sobě?

Ano, ale hned vysvětlím proč. Oblečení odhaluje o člověku mnohé. Nezáleží, jestli je značkově oblečen nebo má na sobě nové věci. Může být i ve starých věcech, zkrátka většinou se lidé oblékají tak, aby se cítili sami dobře. A tato skořápka vypovídá o jejich osobnosti a může mi opravdu říct, jaký člověk je.

Jak se cítíte v prostředí showbyznysu, ve kterém se často musíte pohybovat? Mám takový dojem, že vám úplně nesedí.

Opravdu mne tohle prostředí nijak zvlášť neoslovuje, nikam se sama nehrnu, ale na druhou stranu je to reklama pro moje myšlenky, často i pro jiné věci než módu, které takto chci a mohu podpořit nebo pomoci sehnat na ně finance.

Tím myslíte třeba charitativní dražbu panenek vyrobených českými návrháři? To je vlastně vaše akce, že?

Před třemi léty jsem spolu s ředitelkou českého fondu UNICEF Pavlou Gomba oslovila české návrháře a tím vznikla tahle, myslím hezká každoroční tradice. V roce 2005 se přihlásilo 14 designérů, kteří vytvořili unikátní panenky, každý po svém. Jedna byla dokonce až z Filipín od nejuznávanější tamější návrhářky, jedna z Izraele, jedna z italského módního domu Prada. Dražba proběhla opět v pantheonu Národního muzea, což je úžasné místo. Byly zde vystavené nasvícené panenky, před zahájením schované jako sochy před odhalením. Každá startuje na 3 000 Kč, celkem jsme dosáhli částky 220 000 Kč. Veškeré získané prostředky jsou na fond UNICEF pro chudé děti třeba do Afriky, kde cena na proočkování jednoho dítěte činí asi 400 Kč.

Moje letošní panenka jménem Pinkalinka byla celá růžová, vyrobená ze zbytků látky modelu pro Lucii Bílou.

Mám moc ráda atmosféru kolem téhle akce, spolupracuje na ní báječný tým lidí, kteří všechno dělají zdarma a s velkým nadšením.

Vy ale působíte vahou své osobnosti i při jiných zajímavých akcích. Vím o vás, že jste v porotě vybírající nejzajímavější návrhy na TRIČKA PROTI KOMUNISMU, která propaguje i náš časopis. Dokonce jste neváhala tuto akci podpořit i osobní účastí na jejich módní přehlídce v rámci koncertu se stejným názvem. Byla jsem tam a viděla vás na pódiu společně s dalšími, kteří trička předváděli. A to byly modely kalibru Vladimír Hučín, Jiří Ruml, Jan Kudláček?

Ano, tuhle akci podporuji téměř od začátku, mám proto své důvody. To, co se v české politice a společnosti dnes děje mi trochu nahání hrůzu. Podepsala jsem i petici Zrušme komunisty.

Máte osobní špatné zkušenosti s dřívějším režimem?

Mám, opravdu osobní. Šlo o mého tatínka, který - dá se říci - kvůli chování komunistů, kteří po roce 1989 zůstali ve svých funkcích nebo se oklikou opět vrátili, vlastně předčasně zemřel.

Tatínek jako mladý, v nadšené době poválečného budování vstoupil do strany. Už v roce 1951 ale šel knížku vrátit - a to byl tehdy neslýchaný čin. Za to si tatínka nesmírně vážím, ale dovedete si představit, v jaké jsme pak byli situaci. Tatínek tehdy ještě ke všemu habilitoval. Katedra, kde měl být profesorem, ho pochopitelně vyhodila a šel k lopatě. I tak jsem ale měla v Brně krásné dětství.

Po revoluci, v devadesátých letech, když tatínka mohli rehabilitovat, narazil opět na komunisty, kteří ho svým jednáním urazili tak, že náhle z prožitého šoku zemřel. To jim nikdy neodpustím.

To se vám nedivím. Pojďme ale raději k něčemu příjemnějšímu. Často cestujete hodně daleko. Pracovně i soukromě. Co máte na cestování ráda, vždyť někteří lidé, kteří je mají spojené s profesí, cestování téměř nenávidí.

Soukromě moc ráda navštěvuji s manželem exotické země pro poznání i kvůli odpočinku. Nové podněty v těchto krajích se mi přetvářejí v hlavě do nových motivů a nápadů pro práci. Vídám ale i smutné věci, se kterými se těžko smiřuji. Například v Tibetu jsem viděla obrovskou chudobu a tvrdý život dětí. Tato chudoba je tam spojená ještě s nesnesitelnou politickou situací. Intelektuální část Tibeťanů zemi opustila a žijí v Indii a v Nepálu.

Naproti tomu na Srí Lance jsou také velmi chudí lidé - ale zdají se být šťastní. Chudoba vlastně někdy lidi osvobozuje. Když se zamyslím, neznám hodně bohatého člověka, který by byl opravdu úplně šťastný?

Ale také mám zvláštní dojem, že i dobré umění často vzniká z nouze. Myslím, že dnešní dostatek u mnoha umělců vyvolává rozředění jejich talentu i tvorby.

Co vás v exotických krajích zaujalo jako ženu?

Na Srí Lance nebo i v Brazílii jsou krásné a graciezní ženy.

A jako Češku?

Při svých cestách si uvědomuji, kolik moudrých a úspěšných Čechoslováků žije po celém světě a jsem na to hrdá. Čechoslováků říkám záměrně, vidím, že se ti, co žijí v zahraničí, považují pořád za nerozdělené.

Byla jste také v Japonsku. Co jste zajímavého viděla tam? V úvodu byla řeč o inspirativním "guláši" toho, co si mladí Japonci oblékají.

Ano, ale já jsem tam také viděla, že dochází ke generačním střetům a oni netuší, že ženou do záhuby svoji kulturu. Ale co nikdy nezapomenu, to byla úžasná tradiční japonská svatba u moře.

Znáte také osobně paní Blanku Matragi, vaši úspěšnou profesní kolegyni, Češku žijící již léta v Libanonu, která obléká princezny z Blízkého východu? Jedna z našich čtenářek měla příležitost v Bejrůtu navštívit její ateliér a byla nadšená.

Ano, známe se dobře, Blanka si ode mne dokonce před mnoha lety koupila jeden můj model. Když se sem začala před nějakou dobou vracet, pomáhala jsem jí na úplném začátku se orientovat v Česku v nových poměrech.

Nedávno se v Praze znovu otvíralo Národopisné muzeum a konala se přitom nádherná přehlídka všech možných národních krojů z Čech i Moravy. Zajímala by vás profesně i taková akce, kdybyste o ní věděla?

Jistě, k folkloru mám blízko. Původně jsem sice chtěla dělat divadelní kostým (maminka byla herečka, ale nechala toho v době, kdy se hrály samé budovatelské hry). Já jsem za socialismu hodně externě pracovala pro ÚLUV (Ústředí lidově umělecké výroby). Byli tam skvělí volnomyšlenkáři a také vynikající řemeslníci, které jsem obdivovala. Zabývala jsem se stylizací krojů a různými technikami. Pak jsem byla vybrána na velkou autorskou přehlídku CPD do Düsseldorfu, kde jsem na autorské přehlídce představila stylizaci českého folklóru, například modrotisk v moderní podobě.

Vraťme se ale do dneška. Co vás čeká letos?

Moc se těším na to, jak budu moci využít krásné nabídky Medy Mládkové. Budu moci v Sovových mlýnech vystavit svoje večerní toalety z netradičních materiálů. Vše proběhne v červnu a k výstavě by měla být i krásná show u Vltavy. Vltava - a vůbec i umístění tohoto ateliéru na nábřeží mne velmi inspirují, cítím z těchto míst vyvěrat hodně energie.

V těchto dnech také vyšla knížka věnovaná mým toaletám vytvořeným pro Lucii Bílou. Ona je jeden z těch případů, kdy říkám, že oblékám duši - ne tělo.

A nadále samozřejmě chci podporovat nadějné mladé designéry, kteří u mne najdou útočiště pro své zajímavé modely i místo pro diskuze či tvůrčí dílny.

Žena, která v loňském roce měla výstavu v Los Angeles, v USA fotila své modely s kolekcí luxusní české bižuterie z Preciosy, když je doma, užívá si ráda obyčejného života i klasické role manželky. Je tichá, usměvavá. Vypráví o své zahradě a klidně mi přitom sama uvaří kávu. Vypadá vyrovnaně, ale stále jakoby ve střehu. Obdivuji pokoru, s jakou říká poslední slova o světě kolem nás, než sklapnu svůj blok a schovám tužku.

"Nemůžete být šťastná, když vidíte, kolik bolesti je kolem. Jedině, když budete žít poctivý život a snažit se, můžete být vnitřně šťastná, protože z bolesti vyrůstá radost."

To je Liběna Rochová.