Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka

Když se díval na noční oblohu, hvězdy neviděl; ale tmavomodrá obloha se mu líbila. On tu barvu totiž miloval snad od prvopočátků svého života, po třech nezdařených operacích šedého zákalu? A tak není divu, že měl ve svém pokoji modrý nábytek a modře vymalovaný strop. Byl to jeho tmavomodrý svět.

A jak vznikla píseň stejného názvu?

Jan Werich o tom vyprávěl: "Bylo to v Brně, v divadle na Výstavišti. Toho dne bylo nádherné letní počasí a nám se do ničeho nechtělo. Dopolední prostory prázdného divadla - to věru není žádná inspirace. Ale potřebovali jsme pro večerní divadelní skeč novou hudbu. Chtěli jsme, aby to bylo blues a poprosili jsme Ježka, vlastně jsme ho s Voskovcem přímo nutili, aby napřed složil melodii a my že pak dodáme slova. Byli jsme všichni tři z letního vedra líní a neschopní a byli bychom se nejraději viděli někde na pláži. Ježek také náladou ani nápadem neoplýval a říkal: ´Alespoň první řádku kdybyste vymysleli - volové - ať se mám čeho chytit.´ ? Plácali jsme, co nám přišlo na jazyk, až někdo pronesl: Netoliko, že je tma, ale nevidím? Ježek si začal pobrukovat, slova se mu zalíbila; Á teď to musíte opakovat - volové - zase dvanáct stop - ať to má pokračování.´? A tak písnička vznikla a pro večerní představení byla hotová. A byla ´napadnutá´, jak všechny Ježkovy písničky musely být."

I když ve svých blues Ježek (*25. 9. 1906, +1. 1. 1942) "melancholicky pozoroval svět", smutný nebyl. Naopak. Byl optimista, měl rád společnost a družné lidi, zábavy. Sám přivedl do Mánesa mezi výtvarníky skupinu moderních skladatelů, aby se pak stal duší při pořádání koncertů moderní hudby mezi "Obrazy a Vltavou" ve výstavní síni Mánesa.

S "Mánesáky" se jezdilo i do přírody - na Malši. Na loučce u mlýna s dovolením majitele trampovali přesně podle přísné klauzury - bez žen a milenek, sami se sebou, s ohněm a písněmi: Zde Ježek na harmoniku vyhrával svá tmavomodrá blues, trampské i lidové písně; ve svátek mistra Jana Husa učil kamarády husitský chorál.

Ale i hospůdky a staropražské pivnice dostaly jiný vzhled, když Ježek usedl k pianu. Staří páni profesoři z Akademie umění ožívali duchem vzkříšené bohémy a při zpěvu se stávali roztomile dětinskými. Zasmušilí měšťané, kteří v těchto prostorách denně probírali "politiku" a pronášeli své zpátečnické proslovy, dali se strhnout odbojnou písní samozvaného kapelníka. Životnost, veselost a kouzlo Ježkovy osobnosti překlenulo umělecké rozpory a rozmíšky, spojovalo generace a vytvářelo společenství kumpánů, jakému nebylo rovno. A bylo to tak podivuhodně prosté.

V době hospodářské krize a fašistického ohrožení mnoho písní Jaroslava Ježka zlidovělo. Zpívaly se nejen u táborových ohňů, ale i v ulicích, protože vyjadřovaly odhodlání všech lidových vrstev vzepřít se bídě, nespravedlnosti a nesvobodě! Aktuální naléhavé texty Voskovce a Wericha umocnil skladatel vždy novou, "napadnutou" melodií a rytmem vzrušené doby.

I v americké emigraci Ježek brzy vyhledal krajany, aby s nimi zpíval, učil je nové písně a stal se zakladatelem krajanského pěveckého sboru. Byl mezi svými zpěváky šťastný! Avšak talentovanému umělci a upřímnému kamarádu nebylo dopřáno vrátit se se svými druhy domů. Nedočkal se srdečného vítání avantgardních umělců v osvobozené vlasti. A bylo mu jen třicet šest let, když opustil svůj tmavomodrý svět.