Hradní písničky bratří Traxlerů

Jiří a Petr Traxlerovi. Dva bratři hudebníci, skladatelé i zpěváci, kteří brzy završí na 7 tisíc společných koncertů. Dvacet let nesměli natočit jedinou vlastní desku. Přesto se stali ve své době populární. Jenom s Miroslavem Horníčkem měli asi 1200 vystoupení, a hráli s ním skoro 14 let. Jejich představení v pražské Viole jsou již legendou, jeden pořad z básní ze sbírky Zpěvy sladké Francie se hraje vlastně dodnes. Petr Traxler píše nyní hudbu pro Divadlo Miriam v Praze - Strašnicích, právě tam spolupracoval na své desáté inscenaci. Výborně hraje na loutnu, kytaru, mandolínu?
Vlastně oba dva hrajete na kytaru velice dobře. Kde jste se to učili?
Já jsem autodidakt, jak se to dneska říká odborně. Na kytaru jsem se neučil, oba jsme chodili jen soukromě na klavír, já i brácha. Vlastně ještě dřív, než jsme hráli na kytaru, zpívali jsme už písničky s Jirkou dvojhlasně. V době, kdy jsem vyrůstal, na mandolínu nikdo nehrál. Byla prý populární před válkou a za války, ale potom v těch 50. letech nikde nebyla. Tatínek mi vyprávěl o nástroji jménem banjo, který mě fascinoval, poněvadž jsem ho znal jenom z fotografií, nic takového tehdy u nás nebylo. Byl jsem z něj nadšenej? no ale nakonec jsem stejně zůstal u mandolíny.
Naše kapela Skiffle Kontra oficiálně vznikla v lednu v roce 1965 tady na Pankráci, v divadélku RAMPA. To divadlo už neexistuje, stojí tam Centrotex, škoda. Tam jsme hráli celé dva roky, ale první kritiku v novinách máme už z roku 1961, to je neuvěřitelné, mě bylo tehdy ani ne 13 let. To bylo naše první vystoupení v Praze - Michli.
Když jsme byli mladí, líbil se nám moderní jazz-kvartet. Začínali jsme jako jazzová kapela, mysleli jsme si, že to, co hrajeme, je jazz. V kapele jsme hráli na kytaru a mandolínu, měli jsme buben, žádnou soupravu - slovy: jeden buben, a k tomu basu. No a tak jsme hráli, takovou zvláštní muziku. Až jsme někde našli článek, že to, co hrajeme, je skiffle! Tak jsme z toho udělali název kapely, a tím ten styl zdomácněl, časem se to zpopularizovalo.
Úplně zázrakem nám pak bylo umožněno, abychom natočili gramofonovou desku, v roce 1968 to byla vlastně úplně první folková LP deska u nás! Nahrávali jsme v červnu, pak byl 21. srpen a vyšlo to až v září, a potom to brzy zakázali. Za rok jsme ještě natočili České písně vlastenecké, za několik měsíců je zakázali taky. Ale obě ty desky sběratelé mají, a ta naše první nahrávka z roku 1968 se dočkala i reedice na CD.
Dodneška hrajeme skiffle, to už nám zůstane. Dřív, když jsme hodně jezdili, tak při silničních kontrolách nás často charakterizovali krásnou větou: Aha, to jste vy, co zpíváte ty "hradní písničky". Tedy ne, že bychom měli podporu prezidenta na Hradě, ale to byly ty naše písničky, co se kdysi hrávávaly na hradech. A to nám říkali často, byli jsme sem tam vidět v televizi, tak se to asi vžilo.
Nejdřív jsme se jmenovali Skiffle Kontra. Pak řekli, že to upomíná na kontrarevoluci, tak jsme se přepsali na Skiffle Contra. I to bylo málo, tak jsme měli název Český Skiffle. Pak přišel zákaz angličtiny v názvech, tak jsme se nazvali Žáci, to jsme právě hráli v divadle žáky darebáky. No ale stejně nám vždycky říkali Traxleři. A tak už nám to asi zůstane.
Máte za sebou už 40 let společného koncertování. Co vás přivedlo na dráhu profesionálních muzikantů? Kdy jste se pro to rozhodli?
My s bráchou jsme se pro muziku rozhodli asi hned, jak jsme se narodili. A vůbec nás nenapadlo, že bychom se někdy živili něčím jiným. My jsme si vždycky představovali, že se budeme živit hraním. Nám se to líbilo. Někde na táboře jsme už jako malí viděli kluky s kytarou, hráli a balili na to holky, to se nám strašně líbilo... No tak jsme taky začali, a napřed zpívat. Vlastně ještě než jsme uměli hrát na kytaru, tak už jsme s Jirkou zpívali písničky dvojhlasně. A vždycky jsme věděli, že se tím budeme živit. Zkrátka nám to vyšlo, ani vlastně nevím, jak je to možný?
...ohlíží se dnes za svou životní cestou Petr Traxler.
V prosinci 2005 proběhl v Praze v divadle Petrklíč koncert bratří Traxlerů, kterým si všichni příznivci této krásné hudby spolu s oběma muzikanty připomněli 40 let jejich společného vystupování.
Tento článek nám poskytl Jan Vrkoč, který se stará tomuto malému, ale profesionálnímu divadélku o propagaci.
V divadle Petrklíč jsou uváděny především hry pro děti, ale i dospělí si zde mohou najít řadu zajímavých titulů.
Veškerý program je laděn v křesťanském duchu. O výročním koncertě bratří Traxlerů informujeme rádi, neboť jejich účinkování Český dialog sledoval již v dřívějších letech.
Jak přispět na provoz
Český dialog vzniká díky dobrovolným finančním příspěvkům lidí po celém světě.
I vy můžete přispět na jeho provoz libovolnou částkou.
Jak publikovat článek
Po domluvě je možné publikovat na stránkách vlastní texty!

Všechny moje Ameriky - I. Cali
Reportáže z atraktivních míst San Franciska, Los Angeles, San Diega, Orange County a dalších střídají příběhy českých osobností. Najdeme tu jména novináře Jožky Pejskara, spisovatele Jana Beneše, skladatele, fotografa a dobrodruha Eduarda Ingriše, prof. Ivo Feierabenda a jeho otce, politika z první republiky Ladislava, který se zasloužil o zemědělské družstevnictví, profesorky, klavíristky a výrazné vlastenky Marie Dolanské, příběh rodiny Georginy Teyrovské, která se musela se svým manželem Eduardem v roce 1949 proplazit přes hranici, když jim komunisté zabavili nejznámější pražskou barvírnu a šlo jim o život.
Je tu i částečný příběh Jiřího Voskovce, který prožíval své poslední roky v mohavské poušti.
Samozřejmě je zde také putování po stopách Jacka Londona, který zde v mládí kradl ze sádek ústřice, ale v pozdějším věku své úspěšné spisovatelské kariéry si postavil pěkný dům, který je dnes jeho muzeem a nedaleko je i jeho hrob. V přístavu Oakland má své náměstí, sochu Bílého tesáka, chatu dovezenou až z Aljašky a hospůdku, do které chodil.
Knížka představí i Jiřího Knedlíka, který v hlavním městě Sacramentu peče nejlepší lázeňské oplatky na světě, příběh bratra známého spisovatele Oty Ulče Gustava, zajímavé zážitky mladé spisovatelky Katky Dehningové a mnoha dalších.
Čtivé je vyprávění o minulosti i současnosti zdejšího Sokola, o tzv. Československém domečku, o několika Českých školách a školkách a v neposlední řadě o mladých lidech, kteří sem přišli až po roce 1989 a dobře se uplatnili.
Kniha má 144 stran a kromě černobílých fotografií v textu má několik barevných příloh.
Cena je 200 Kč v ČR, v zámoří 15 USD a v Evropě 10 EUR i s poštovným. Jak zaplatit sdělíme zájemcům při objednání.
Objednávejte na:
cesky-dialog@seznam.cz
nebo tel.: +420 739 091 057
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad