S Kristinou

o školách, o Ústavu paměti národa, o cause Uherské Hradiště...

Poslední film známé dokumentaristky Kristiny Vlachové "VĚŽ SMRTI" z prostředí jáchymovskýc uranových dolů v padesátých letech minulého století byl zařazen mezi dokumenty, které budou promítány ve školách - jako svědectví o nejkrutějších letech moci tehdy jediné vládnoucí komunistické strany. Takže otázka první: jaký význam přikládáš této iniciativě společnosti Člověk v tísni?

Obrovský význam! Dokonce si myslím, že tenhle projekt (který nese název PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - KOMUNISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO) znamená zásadní změnu ve výuce dějepisu u nás. Jestliže tyto naše filmy budou promítány studentům na středních a základních školách a jestliže po projekci bude následovat beseda s lidmi, kteří mají osobní zkušenost s vězněním za minulého režimu, tak ti mladí lidé na to už nikdy v životě nezapomenou.... A třeba se budou zajímat i o odbornou literaturu na toto téma... a budou myslet vlastní hlavou! (Aspoň doufám.) A to je báječné!

Upřímně řečeno: já jsem se o podobnou akci kdysi pokusila také - konkrétně v r. 1998, když jsme s režisérkou Marií Šandovou natočily hodinový dokument "BEZ MILOSTI" o životě a smrti generála Heliodora Píky. Poté, co byl tenhle dokument oceněn několika významnými cenami, dodala jsem si odvahy a protože již tehdy někteří lidé z ministerstva školství snili o "obnovení historické paměti národa" (a tedy o tom, že by podobné dokumenty byly promítány v rámci výuky na školách), sehnala jsem si adresy na všechny školské úřady v celé republice a rozeslala (za vlastní peníze, z čistého entuziasmu) všem hezký dopis s nabídkou projekce plus návštěvy někoho z Konfederace politických vězňů.... A víte, kolik jsem tenkrát dostala kladných odpovědí? Dvě. První z Plzně ( kde generála Píku komunisté oběsili) a druhou z Opavy (ve Štítině u Opavy se Píka narodil).

Od té doby již uplynulo sedm let - a situace se kupodivu změnila k lepšímu. Dnes mi mnozí bývalí političtí vězni vyprávějí, že taková beseda s mladými lidmi trvá někdy místo jedné hodiny až šest hodin - a ještě je pak ti študáci jdou vyprovodit na nádraží a ještě jim cestou neustále kladou otázky... Mně to dává naději, že takto poučení lidé nebudou pak volit ani komunisty, ani marťany.

Už přes rok jsi často v Bratislavě, kde pracuješ jako dramaturgyně a režiérka v Ústavu pamäti národa. V Jihlavě na mezinárodním festivalu dokumentů a následně v pražském kině Světozor byl promítán tvůj první dokument ze slovenských archivních materiálů a výpovědí pamětníků, dokument "CESTY NÁDEJE" ("Freedom´s Road") o krutých osudech Židů, o arizaci v Medzilaborcích za Slovenského štátu. Pokud vím, máš v Bratislavě rozpracované i další dokumenty cyklu Zločiny nacismu a komunismu.

Když jsem dostala tu milou nabídku, abych šla do Bratislavy, vypadalo to, že Ústav pamäti národa bude mít od slovenského ministerstva kultury skvělou dotaci na celý projekt... Bohužel tato naděje se nestala skutečností. Od té doby neustále píši další a další projekty na další a další kola "Audiovízie 2" - zatím bezvýsledně.

Na Slovensku mám roztočeno celkem deset filmů - ale jestli mi bude přáno dokončit je, to vlastně nevím. Ještě pořád je tady naděje, že si tenhle náš dnešní rozhovor přečte třeba režisér Spielberg nebo jiný bohatý sponzor z ciziny - a situace se rázem vyřeší sama....

Pokud jde o dokument "CESTY NÁDEJE": zaujalo mě vyprávění jednoho historika v našem ústavu o tom, jak se za 2. světové války někteří Židé z Medzilaborců zachraňovali před transporty ve vlacích s dřevěným uhlím, které tenkrát pravidelně jezdily do Švýcarska. Ten mladý slovenský historik o tom píše svoji knihu pro jakési londýnské nakladatelství, sehnal si k tomu už spoustu zajímavých fotek - a tak mě napadlo, že by se ty fotografie daly sekundárně využít i pro náš ústav, nejlépe samozřejmě v dokumentárním filmu... Navíc jedna žena z těch čtrnácti lidí, kteří se tehdy ve vlacích s dřevěným uhlím zachránili, doposud žije a dokonce řekla, že je ochotna hovořit na kameru. Tak jsem toho mladého historika požádala, aby zkusil napsat námět. Ústav pamäti národa sice neměl peníze, abych mohla točit v Izraeli, USA nebo ve Švýcarsku, ale nakonec se to nějak zvládlo (s pomocí sponzorů)... Pomocná režisérka, která pro nás natočila v Tel Avivu vyprávění zachráněné paní Miriam Rubin, se jmenuje Tova Korczyn.

Její příběh je obrovsky zajímavý. A jsem šťastná, když všichni teď říkají, že dokument CESTY NÁDEJE je mimořádně krásný.... Škoda jen, že autor námětu se ukázal jako vysloveně filmařský antitalent. Ve střižně jsem musela úplně změnit koncepci a použít daleko více archivů, nežli jsem původně zamýšlela. ( Naštěstí jsem měla skvělého střihače - pana Jiřího Mikulu - s kterým jsme v r. 2002 udělali již zde citovanou "VĚŽ SMRTI".) Nakonec si myslím, že ty archivy filmu jen prospěly.

Zdaleka jsi nevyčerpala všechna svědectví, doklady, natočené "poklady", které shromažďuješ od začátku devadesátých let. Například kauza Uherské Hradiště , kterou jsi neúnavně, bedlivě sledovala. Proces skončil úmrtím obviněného vyšetřovatele politických vězňů Grebeníčka staršího. Význam tvého audiovizuálního svědectví však proto není o nic menší. Doklad o práci soudu, o neochotě vypořádat se s minulostí, téma odhalování nezákonností komunistické strany a jejích nohsledů nepozbývá bohužel na aktuálnosti ani dnes... V jakém stádiu je tento dokument, který jsi nabídla České televizi?

Od té doby zemřel nejen Alois Grebeníček, ale letos v létě i vyšetřovatel Ludvík Hlavačka - tvůrce tzv. Železné opony. To vypadá na první pohled neradostně - jenže kauza Uherské Hradiště je jako víno: čím starší, tím lepší... Před delším časem jsem na Uherské Hradiště obdržela dokonce grant hejtmana Zlínského kraje, nyní mám v ČT slíbenou smlouvu na námět - konečně!! - bohužel se však někam zatoulala. Pokud ji obdržím, mohla bych točit v příštím roce.

Ale abych nezapomněla: 25. února 2006 oznámím na tiskové konferenci Ústavu soudobých dějin AV ČR premiéru dalšího hodinového dokumentu, který jsem dělala třináct let. Jeho název ti zatím neřeknu, zatím je to tajemství. Prozradím jen, že film byl částečně natočen též z grantu Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. A doufám, že ho diváci spatří nejen na obrazovkách, ale že přijde i do kin.

Převzato z časopisu Synchron