Věra Nosková - Bereme co je

11 2005 Kultura česky
obálka čísla

Název v podstatě autobiografického románu může být trochu zavádějící. Autorka, v románu nejprve malé děvče, později dospívající dívka a mladá žena kolem dvacítky naopak tvrdošíjně nechce přijmout životní podmínky, které se jí v tehdy provinčních Strakonicích nabízejí. Maloměsto padesátých a šedesátých let hledí na vzpurnou dívku – odmala svobodomyslné stvoření – skrze prsty. Mladá Pavla s polovinou slovenské krve po nespoutaném otci, který odešel a rodina pro něj nemá dobré slovo, připomíná své jednoduché matce, kdysi krásné, později obtloustlé, zatrpklé matroně příliš otce svůdníka. Znovu provdaná matka nejenže dceři nerozumí, ale ani se o to nesnaží, svět se jí stejně jako většině hospodyňek v komunistickém Československu zúžil na pofiderní pohodlí panelákového bytu, koupi auta a kus žvance. Do děje často zasahuje i rázná babička, patronka celé rodiny. S dědečkem přišli do Strakonic z Vídně na poválečnou Benešovu výzvu krajanům k návratu. Občasné návštěvy vídeňských přátel z jiného světa, rezignovavší děda (Kam jsme to sem lezli?) s nesmlouvavou, velmi praktickou babičkou, necitlivá matka, slabošský otčím a všudypřítomná bizarnost budování socialismu vytvářejí rámec Pavliných úniků do vlastního světa. Světa prokletých básníků, literatury, svobody, světa, v němž si představuje souznění se vzdáleným utajovaným otcem, studia ve vysněné Praze, lásku povýšenou nad komické hry s místními mladíky – rádobyintelektuály a bohémy.

Titul Bereme co je se hodí spíš k označení životního postoje hrdinčiny rodiny a obecně i maloměstské společnosti, kterou mladá Pavla vidí jako obluzenou a nepochopitelně zpitomělou zákazy a příkazy doby. Její despekt k autoritám a neschopnost přetvářky jí stále více ztěžují život. Maturitu, soužití s rodinou, vztahy s kamarádkami, hledání práce, touhu po poznání sexu i lásky, to všechno má hrdinka těžší než její vrstevnice. Ke konci příběhu už toto břímě bez opory v rodině nemůže unést a utíká se do útočiště psychiatrické léčebny. A odtud pak konečně na vytoužené Slovensko za otcem, který však už nežije. Zde nalézá rovnováhu a poznáním druhé částí své dosud neznámé rodiny i sílu k dalšímu vzdorování.

Zajímavé je to, že ač se vlastně do dvou třetin rozsahu (kniha má 294 stran) téměř nic neděje, nemůžete se od čtení odtrhnout. A závěrečné hrdinčino blouznění po pravdě, boj o vlastní nezávislost na rodině za cenu téměř sebezničení a její tvrdošíjné hledání a nalezení pravdy o otci jsou napsány tak expresivně, že dočítáte jedním dechem. Přes množství odboček od děje a hýření postavami se před dílem Věry Noskové nedá než smeknout. Autorčina otevřenost a filmová plastičnost popisu truchlivé socialistické reality nám připomenou nedávné doby tak přesně, až jde mráz po zádech. Začnou se vynořovat vlastní vzpomínky a maně porovnáváte. Nezbývá než souhlasit s renomovanými kritiky (V. Just, V, Karfík, J. Klusáková, I. Klíma…) Ti nedávno vydané dílo již stihli zhodnotit jako podstatný přínos české literatuře zaobírající se poválečnými léty a zařadit je tak k dílům Šabachovým, Vieweghovým či dokonce Škvoreckého Zbabělcům. Důležité upozornění: čtivé i pro mladou generaci!

Román Bereme co je vydalo nakladatelství Abonent ND (nově vzniklé při Národním divadle) jako svůj první počin. Autorka nyní připravuje k vydání druhý díl chystané trilogie pod názvem Obsazeno. Kontakt na autorku: lano@centrum.cz

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012