15 let Českého dialogu - Český dialog = Eva Střížovská

Český dialog, to je bezpochyby Eva Střížovská. V roce 1990 ji napadla šťastná formule časopisu, tedy dialog mezi Čechy doma a Čechy v zahraničí. Jak ji realizovala? Nač nosit dříví do lesa, přečtěte si články rubriky nazvané 15 let Českého dialogu, které ČD zveřejňuje od začátku letošního roku (přehled viz níže).

My v zahraničí jsme sice své časopisy v češtině měli (namátkou třeba Polygon, Zpravodaj, Západ a mnoho dalších) právě tak, jako i v tehdejším Československu časopisy vycházely, ale o nějakých kontaktech, neřku-li dialogu, nemohlo být ani řeči.

Vzhledem k politickým událostem po roce 1989 však mnohé zahraniční časopisy svou činnost ukončily, protože v tehdejším Československu začaly vycházet snadno dostupné časopisy nové, ale ač svobodné, krajanům v zahraničí adekvátní pozornost nevěnovaly - a toto byla právě šance pro Český dialog!

A po několika letech začaly být nejzajímavější články Českého dialogu překládány i do angličtiny. Jedním z důvodů bylo, že mnozí Češi, kteří se nenarodili v zemi svých předků, už třeba příliš česky neumějí, ale o dění v zemi se živě zajímají. Současně se tak stal Český dialog/Czech Dialogue přístupný i jejich rodinným příslušníkům. (Mluvím ze zkušenosti: můj holandský manžel i obě dcery si každé číslo důkladně prolistují, anglické texty si se zájmem přečtou, a pak mi kladou i otázky týkající se textů českých...)

Ač po pádu (?!?) komunismu, jak už jsem se zmínila, vznikla nových časopisů celá řada, velká většina jen zazářila jako komety, ale rychle zanikla. Evě Střížovské časopis však vydržel celých patnáct let a bůh dá, že ještě hodně dlouho vydrží!

Jak to dokázala?

Rozhodně nemá žádné bohaté mecenáše či pravidelné příjmy od institucí. Ale vlastně to všichni dobře víme, jak se jí to podařilo. Vytváří časopis plný zajímavých informací z oblasti politiky, dějin i kultury nejen z Česka, ale ze všech zemí, kde Češi žijí, doplňuje ho rozhovory se zajímavými krajany a ilustruje kvalitními fotografiemi.

Chtěla bych však také napsat něco o Evě jako o své kamarádce. Seznámila jsem se s ní v polovině 90. let, když přijela do Holandska na jakousi krajanskou akci, na níž jsem se také podílela. Temperamentní, veselá, bystrá a svěží čtyřicátnice, pomyslela jsem si. (Nemohla jsem tušit, že je dokonce starší než já !) Pak už jsme si nezmizely z očí, což v době e-mailu, je naštěstí dost jednoduché i pro dvě neustále zaměstnané ženské.

Vloni jsme byly spolu (a její príma kolegyní "Fialkou") na konferenci u příležitosti 80. narozenin Josefa Škvoreckého. Autobus Literární akademie do Náchoda odjížděl časně ráno od Hlavního nádraží, a tak jsem u ní přenocovala. Eva tehdy bydlela dost daleko od centra a já jsem celý večer panikařila, že autobus zmeškáme, umíněně jsem trvala na objednání taxíka a i jinak jsem ji mučila svou paranoiou, nechtěla jsem slyšet o nějakém dispečinku, nevěřila jsem, že by taxík opravdu, ale opravdu, včas poslali... Eva měla sice známého taxíkáře, jenže ten, jak už to tak bývá, nebyl k dosažení. Celou noc jsem nezamhouřila oko, natož obě. Eva ráno vstala veselá a v pohodě, zatímco já jsem pořád hlídala hodiny a z nervozity jsem se tak akorát ještě opařila čajem. Ale později jsem pochopila, proč Eva byla tak klidná. Pražské metro je rychlé a spolehlivé. U autobusu jsme byly za půl hodinky... V Náchodě jsme bydlely ve společném pokoji. Na převléknutí k slavnostnímu zahájení konference prezidentem republiky jsme po příjezdu do hotelu měly sotva čtvrt hodiny. A tak jsme se obě překotně hrabaly ve svých zavazadlech, samozřejmě jsme nemohly nic najít, kde mám program? Visačku se jménem? Řasenku? Kreditní kartu? Přitom jsme dost hlučely.

Najednou nastalo ticho, podívaly jsme se na sebe a vyprskly jsme smíchy.

Obě jsme totiž mluvily nepřetržitě, ale každá sama se sebou. No, mladší už nebudeme...

Milí příznivci Českého dialogu, jistě jste strávili s tímto časopisem, a velmi mnozí i s Evou Střížovskou, hezké chvíle a máte tedy také různé (veselé) zážitky.

Prosím, napište nám o nich!