Balíček "Wrigley´sek"

Narodil jsem se v roce 1980. V době sametové revoluce mi bylo devět – co si z ní může moje generace pamatovat? Mnoho ne. Totalitu známe převážně z vyprávění. A přece, přece člověku v hlavě utkvělo pár rozmazaných, nejasných obrazů té doby. Rozbité chodníky, čoudící auta, všecka stejná, šeď oprýskaných zdí, zatlučené výlohy, prázdné, nenápadité výkladní skříně, několikahodinové fronty na půl kila nahnilých kubánských pomerančů, nefunkční telefonní automaty, nedostatek dětských kol. Avšak jeden z těch obrazů mi nedávno vytanul mnohem plastičtěji. Abych jej mohl popsat, koupil jsem si dnes, jako inspiraci, bílý balíček žvýkaček Wrigley´s, jaký dostanete v každém krámě či trafice na rohu. Hledím naň a vzpomínám…

U nás, na malém městě, se v 80. letech nedalo koupit mnoho druhů žvýkaček. Obligátní Pedro, pro mne odporně sladké, bylo občas doplňováno Bajem, "cigáry" a těsně před převratem i "Rekordy". Všechny ty žvýkačky byly stejně ovocné a nechutně umělé. Já a můj bratránek jsme ale na tom byli lépe. Příbuzní z Nového Zélandu nám občas, snad jednou či dvakrát do roka, poslali balík naplněný nejrůznějším západním spotřebním zbožím. Dar domovině. Jako o Vánocích zírali jsme vždy nedočkavě, jak všichni dospělí naší rodiny tu ohromnou krabici otevírali, a vytahovali z ní nejbáječnější poklady. Novozélandská vlna, teplá, tlustá, kvalitní. Božská čokoláda, se vzorkem jako na pneumatikách závodní motorky, nešizená, smetanová (už nikdy jsem takovou neměl). Riflovina na ušití džín. Holandské kakao, ve skle, na obrázku usměvavá krojovaná selka a bílý větrný mlýn v pozadí. Vše lesklé, barevné, přitažlivé, cizokrajné.

Ale co nás, kluky, nejvíce zajímalo – strýček občas do balíku přidal i pár krabiček se žvýkačkami Wrigley´s v bílých, žlutých a zelených obalech. Ty jsou z Ameriky, vysvětloval dědeček a překládal nám tajemné anglické nápisy. Ve škole jsem se před každým vytahoval, že vím, co je máta peprná!

Jak moc nám tehdy "Wrigley´sky" chutnaly. Rodiče je před námi museli schovávat, zamykat do skříně, byli bychom schopni je sežvýkat za pár dní. I tak se nám ale občas podařilo uzmout celý balíček a vítězoslavně jej vynést ven, mezi kamarády. Ti koukali! Těm nejlepším přátelům jsme rozdávali po třetinách, sami jsme si bohorovně brali rovnou celou půlku. Pak jsme stáli v kruhu, já a bratránek jsme byli na chvilku "kápové" celé party, těch pár šťastlivců, kteří od nás žvýkačku dostali, se tvářilo tajemně, jako spiklenci, zasvěcení do nějakého tajemství, nosy měli nahoru a pěkně svrchu se dívali na ostatní, kteří nedostali nic. Ti stáli ve shluku kolem nás, tiše nám očima viseli na ústech a sledovali každý náš pohyb. Doufali, že příště budou z tajemného zdroje obdarováni i oni. A my jsme dlouho drželi ten kousíček žvýkačky na jazyku a opájeli se jím, a teprve potom jsme jej začali pomalu, opatrně a zároveň světácky žvýkat, vychutnávajíce jej naplno. Kampak se hrabe Pedro, prohodil občas někdo z nás, vyvolených, směrem k pomalu se rozcházejícímu hloučku ostatních.

Vždy teprve po hodné chvíli, když jsme se té nezvyklé chuti dost nabažili, začali jsme mezi sebou rozmlouvat. Obal od žvýkaček koloval mezi hochy, každý si naň chtěl sáhnout. Wrig-lejs, slabikovali ti menší. Ty jsou z Ameriky, vysvětloval jsem zasvěceně. Ten malý kousek žvýkačky nám pak většinou vydržel celý den, a museli jsme ho vyplivnout, až když nás rodiče donutili jít si večer vyčistit zuby.

V tom věku jsme se o politiku rozhodně nezajímali. Jako všichni ostatní "páni kluci" na celém světě, i my jsme hráli v létě fotbal a v zimě hokej, hltali májovky a verneovky, zlobili rodiče. Ale přesto, když jsme tak v rukou převalovali ten prázdný balíček od osvěžujícího potěšení, trochu jsme záviděli. Těm klukům v té vzdálené Americe (tehdy to pro mne byla "béžová" země – právě takovou barvu měla Unie na glóbu, který jsem dostal v šesti letech od dědečka k Vánocům). My, kteří jsme stáli v hloučku na hřišti plném kaluží, ve vytahaných teplákových soupravách, které před námi nosilo pět šest jiných hochů, my jsme jim záviděli, že si všichni mohou kdykoli koupit ty báječné "Wrigley´sky" – kdykoli se jim zachce.

Když dnes procházím obchodem, mám pocit, že nám za těch patnáct let americké žvýkačky zevšedněly. Málokdo se dnes zastaví a zamyslí se nad tím, jaký je to vlastně dar a štěstí, moci si přihodit do plného nákupního košíku balíček "Wrigley´sek", jen tak, stejně jako chleba. Jeden teď leží přede mnou na stole. Rozbalím ho a vezmu si. Ne půlku, ale celou jednu žvýkačku.