Genius loci Václavského náměstí

J. V. Myslbek pro sochu sv. Václava vytvořil víc než dvacet modelů, než byl s výsledkem spokojen. Podle uměleckých historiků patří jezdecké sochy k nejtěžším a opravdu dokonalých je v Evropě pár a Sv. Václav mezi ně patří. Světcova bronzová socha byla osazena počátkem 20. století, které se čtrnáct let ukazovalo být velice nadějným. Dílo je vskutku pozoruhodné. Světec sedí vzpřímen na koni chystajícím se vykročit. Oblečen v plné zbroji středověkého bojovníka, na hlavě přílbu vymodelovanou podle údajné knížecí přílby Václavovy uchovávané po staletí ve svatovítském pokladu, v ruce drží kopí s původním znakem českých zemí – svatováclavskou orlicí. Není sám, je obklopen čtyřmi postavami zemských světců. Světe div se, jsou tam rovnoměrně zastoupeny ženy. Svatá Ludmila zavražděná najatými vrahy, poznáme ji podle šálu obtočeného kolem šíje, kterým ji zardousili, hlavu ozdobenou knížecí korunkou. Druhá je tehdy blahoslavená a od r. 1989 svatořečená sv. Anežka, královská dcera, která opustila dvorský přepych, aby veškerou energii věnovala péči o nemocné a chudé. Dalšími postavami jsou sv. Vojtěch, Slavníkovec. Opustil úřad pražského biskupa, pohodlí papežského Říma, mocné přátele a odešel na misii do tehdy pohanských Prus. Tam našel mučednickou smrt. A celkem nedávno byl nazván prvním Evropanem. Poznáme ho podle biskupské mitry a pastýřské hole. A čtvrtým, který provází sv. Václava, je sv. Prokop, legendární zakladatel a opat Sázavského kláštera, kde se až do poloviny 11. stol. konaly bohoslužby ve staroslověnštině. Legenda krom jiného mu přisuzuje, že přinutil čerta, aby mu pomáhal orat pole. Napadá mě, jestli někde tam nezačala tradice českých trochu směšných, upachtěných a veselí vzbuzujících čertů. Možná. Sv. Prokopa poznáme podle mnišského roucha s kápí.

Většina z nás ví, že téměř všechno lze zneužít a zlehčit. Platí to i v případě našeho prvního zemského světce. Hlavním zdrojem pochybování je krátká poznámka v kronice o placení jakési daně sousednímu saskému panovníkovi Jindřichovi I. Ptáčníkovi. Není známo, kolik obnášela. Až František Palacký ji šacoval na 120 volů a 500 hřiven stříbra. Slušná sumička. Platil-li ji kníže, patrně na to měl. Ostatně české země na to měly dost dlouho, jinak by o ně mezi sousedy nebyl takový zájem. Měl platit, nebo bojovat? Zdá se, že svatý Václav byl dobrý diplomat a znal cenu lidského života. Navíc jeho bratr Boleslav I. krátce poté, co se po Václavově smrti ujal vlády, vedl proti Jindřichovu nástupci Otovi I. čtrnáct let válku a ve skoupých pramenech se dozvídáme o smírném ukončení dlouholetého konfliktu následující: "nepokořen se poddal, aby poražen nemusel doprošovat milost…".

Pět let po smíru s Otou I., tehdy císařem Svaté říše římské, najdeme Boleslava I. v čele českých šiků v jedné z nejvýznamnějších bitev 10. století na řece Lechu, kde byly s konečnou platností poraženi Maďaři. Po této porážce se stáhli do Panonské nížiny a pomalu se začal rodit Uherský stát, nynější Maďarsko. Čteme-li pečlivě líčení událostí a chování obou bratří, uvědomíme si, že asi tady někde se zrodila ona možnost dvojsečného hodnocení, a tudíž zákonité zjednodušení. Domnívám se, spíše jsem si jista, že škodí oběma. Knížeti Václavovi, pozdějšímu světci, legendy logicky přisoudily ty nejlepší a nejkrásnější vlastnosti: laskavost, mírumilovnost, službu chudým a Bohu. Z hlediska běžného života ideál, k němuž se přiblíží jenom někteří. Drobné zmínky o placení blíže neurčené daně za mír bylo zneužíváno dosti hrubým způsobem. Nejprve zdůrazňování jeho nechuti až neschopnosti chopit se v případě nutnosti zbraně, mělo za následek výčitku slabošství. Později byla používána sousedními německými panovníky k obhajobě nároků na vládu nad Českými zeměmi, protože ji už v 10. stol. uznal kníže Sv. Václav.

Nehoráznost tohoto tvrzení a cynické využití osobnosti Sv. Václava vyvrcholila ve 20. století za Protektorátu, kdy státní vyznamenání neslo název Svatováclavská orlice a bylo udělováno kolaborantům a zrádcům spolupracujícím s nacisty. Leč ani to nebyl konec. Po roce 1948 by komunističtí pohlaváři uvítali, kdyby obyvatelé této země na svatého Václava úplně zapomněli. Nezdařilo se. Dávno zemřelého světce nemohli zavřít do vězení. Bronzového jezdce se čtyřmi dalšími světci si odstranit netroufli. Tak aspoň nad Václavským náměstím vybudovali dva pruhy dálnice, ale jak se ukázalo, také to příliš nepomohlo. Lidé se zde totiž scházeli po celé 20. století, neboť genius loci tohoto místa a historická paměť, ať přidušovaná, jsou kovu trvalejší. 28. října 1918 byla na Václavském náměstí vyvěšena nóta rakousko-uherského ministra zahraničí o přijetí podmínek míru Rakousko- Uherskem. Nato obyvatelé Prahy spontánně začnou odstraňovat státní, nepříliš oblíbené znaky monarchie, vyvěšovat červeno- bílé prapory a vyhlašovat republiku. Ovšem přišly i chvíle plné trpkosti a žalu. Se slzami v očích i zaťatými pěstmi zde občané Prahy přihlíželi vjezdu německé okupační armády 15. března 1939, 28. října téhož roku došlo k masovým demonstracím proti okupantům, prošel tudy mohutný pohřební průvod doprovázející na poslední cestě studenta medicíny Jana Opletala, který byl při demonstraci smrtelně raněn. V roce 1945 právě tady byla nadšeně vítána Rudá armáda, později příslušníci zahraničních jednotek. Bohužel mnozí z nich netušili, jaký osud jim komunistický režim uchystá. Je zajímavé, že shromáždění lidových milic a lidu v únoru 1948 se odehrálo na Staroměstském náměstí, kde před více než třemi sty lety bylo popraveno 27 českých pánů a nikoliv na Václavském náměstí. Zato v létě téhož roku náměstím prošel mohutný průvod Sokolů, kteří našli odvahu, a tribunu obsazenou komunisty vedenými vládní garniturou v čele s K. Gottwaldem minuli s odvrácenými hlavami. Zaplatili za to zrušením více než stoleté tělocvičné a vzdělávací organizace, jejíž heslo "Ve zdravém těle zdravý duch" nahradilo "Proletáři všech zemí spojte se". Pak přišel rok 1968, nejprve radost, a pak opět pěsti a slzy, ovšem také konec nekritického rusofilství a panslavismu. A přišel leden 1969, na Václavském náměstí vzplane lidská pochodeň, druhý Jan v našich dějinách, po Janu Husovi, Jan Palach, student filozofie. Ve 20. století plném cynismu, anonymního vraždění, umírá, aby vyburcoval. Většině se zatají dech, bohužel na chvilku. Zastaví se proudy aut a projde tudy pohřeb, náměstí zaplní stovky občanů, srdce svírá smutek, ale mnohá za 20 let normalizace okorají. Pak srpen 1969 konec, mrtvo a beznaděj. V příznivé mezinárodní situaci přišel 17. listopad 1989 a s ním násilný zákrok proti studentům, vyburcoval i lhostejné, a opět byla nalezena cesta na Václavské náměstí. Od té doby se leccos změnilo. Svatý Václav obklopen čtyřmi zemskými světci shlíží na ruch oživlého velkoměsta.

Většina z nás ví, že téměř všechno lze zneužít Když jsem se začala zabývat osobností a osudy sv. Václava, nezbytně jsem se potkala s jeho rodným bratrem Boleslavem. Na první pohled mi připadala situace jednoduchá, neboť od prvních písemných zpráv až po historickou literaturu jsou role bratří rozděleny jako v antickém dramatu. Jeden má všechny dobré následováníhodné vlastnosti světce, druhý je bratrovrah a dějiny mu přisoudily přídomek Ukrutný. Nejsem přítelkyní zjednodušování, neboť je většinou nespravedlivé. A právě osobnost obou bratří, jejich osud a činy mi daly částečnou odpověď na u nás dosti oblíbenou na otázku, kterou si občas klademe. Jací jsme my Češi? Proč a jak se chováme v různých dějinných situacích, které jsou vždy pro většinu současníků nepřehledné. Inu podle okolností. Jednou je vzorem kníže Václav, později svatý, tehdy otevřeme svá srdce, podáváme pomocnou ruku a volíme raději dohodu, někdy i poddanství, neboť někdy bývá situace tak zlá, že i pouhé přežití je statečností. Občas za to zaplatíme, jindy se zatvrdíme a v případě krajní nouze jsme ochotni i bojovat, ale máme-li možnost, rádi zvolíme mír a tehdy tam je skryt Boleslav toho čísla I., přízviskem Ukrutný. Bez vlivu není patrně, že naše země neleží ani na ostrově ani ve vzduchoprázdnu, ale ve velmi exponovaném prostoru, též někdy nazývaném "neklidné srdce Evropy". Je tu občas velmi živo. Proto hledáme občas laskavou náruč světce Václava, jindy ze vzdoru pevné rámě, vzor jeho bratra Boleslava I. Ukrutného. Doufejme, že na Václavském náměstí, lidově řečeno "u koně" si častěji budou dávat schůzku mladé páry než lid protestovat.