Slovo šéfredaktorky - Svatováclavské a mnichovské

"Já nemluvit dobře česky," pravil s úsměvem milý pán, který vstoupil do místnosti v Jindřišské věži, kde jsme právě dokončovali poslední panely s výstavou o 15 letech Českého dialogu. A tak jsme se doplňovali anglicky, francouzsky a rusky. Ten pán byl Angličan, lingvista a historik.

"Máte úžasnou kulturu a bohatou historii. Jen je škoda, že mladé lidi dnes dějiny jejich země moc nezajímají. Pak se zákonitě tragické chvíle národa opakují," dodal.

Před třemi dny jsme měli státní svátek, slavili jsme výročí úmrtí Sv. Václava. O stát se prý však spíše zasloužil jeho bratrovrah Boleslav, který k Čechám připojil Moravu, Slezsko, Krakovsko a Červené Hrady. Václavovi se vyčítá přílišná loajalita k Němcům, jimž se zavázal platit voly a stříbrem.

V roce 1983, kdy jsem byla poprvé v Londýně, jsem si fotila v Hyde Parku černocha, hřímajícího nad odvěkou rozpínavostí a agresivitou germánů. Vzpomněla jsem si přitom na svou babičku, která odmítla "ještě někdy v životě" promluvit slovo německy. On to po ní nikdo ani po válce nechtěl, ale ona to zdůrazňovala a dávala najevo tak svůj odpor proti všemu německému. Samozřejmě, že mně to trošku ovlivnilo, stejně tak, jako válečné filmy, na které nás, děti, povinně vodili se školou, a z kterých jsem měla dlouhá léta trauma. (Mimochodem stejně jako ze sovětského důstojníka, který naši školu navštívil a choval se arogantně či ze cvičení s plynovými maskami na ochranu "před imperialistickým atomovým útokem".)

Dostávám dlouhá zamyšlení o německém nebezpečí od pana Slováčka z Oregonu. Je teď v Česku a hezky si o tom občas povídáme. Bude otištěno posléze... Čtu knihy dr. Bořivoje Čelovského, kde se otázka německé nadřazenosti též velice silně připomíná. Jeho poslední kniha (smekám před jeho bohatou tvorbou, kdy během několika let, co se navrátil z exilu, napsal na dvacet knih). Ta nejnovější nese název Germanisierung und Genozid – Hitlers Endlosung der tschechischen Frage - Deutsche Dokumente 1933 – 1945 a byla vydána v Mnichově v nakladatelství Stilus a Neisse. Vyšla německy a je to dokumentace, týkající se mnichovské zrady. (Více příště...) Včera jsem byla v Mnichově na jejím křtu. Odehrál se v české restauraci St. Wenzeslaus. Bylo nás tam osmnáct, kteří přijeli z Česka, ale kromě vydavatele jen dva manželské páry z Německa. Pozvaní němečtí novináři nepřišli. "Nemají o tuto stránku historie pražádný zájem, nezajímá to totiž čtenáře," vysvětloval jeden z nich. Procházku městem jsme měli možnost obohatit o návštěvu bývalého hitlerovského stranického sídla.

"Je to s podivem, téměř celý Mnichov byl koncem války srovnaný se zemí, ale nacistické budovy zůstaly," říkal náš průvodce - architekt Zdeněk, který tu žije již od roku 1968.

Dostali jsme ve vrátnici klíče od místnosti, kde byla před 67 lety podepsána pro nás tak potupná Mnichovská dohoda. Dnes celá budova slouží jako hudební konzervatoř. I usedla jsem s rozpaky za klavír značky Steinway a brnkla jemně do kláves. Všichni byli zticha. Zvláštní pocit, zvláštní atmosféra, kterou jsme cítili kolem sebe. Pak jsme vyšli na terasu a tiše koukali na rozsvícený Mnichov. Jestlipak pánové tehdy také vyšli na čerstvý, Alpami osvěžený vzduch...

"Vážení," řekl pak někdo z naší skupiny, a pokračoval: "Dneska už nejde tak ani o německé nebezpečí, ani o žluté, kdy nás rodiče varovali, že nás Číňané utlučou čepicemi. Na pochodu světem je islám. Doufejme, že ty žluté čepice budou mířit na něj. Jinak, pánbu s náma..."

Co si o tom myslíte?