Váh. - Andrea Votrubová

Název řeky napovídá, že se příběh odehrává ve slovenském prostředí.

Vypráví ho dívkaVilma, která se po létech vrací z Čech do krajiny svého dětství, kde u babičky a dědečka trávívala prázdniny.

Hned od začátku tušíme, že se vztahem dědečka k vnučce nebylo všechno tak úplně v pořádku. Jak to bylo a co se stalo, se dozvíme v časové posloupnosti z útržků Vilminých vzpomínek.

Příběh začíná koncem: Vilma přijela dědečkovi na pohřeb.

„Mezi vesnickými domky se plazí černý had truchlících. Jeho oči svítí skrz zelená kola smutečních věnců, z huby mu trčí obrovský kříž... u oltáře hnije v dřevěném truhlíku seschlá lidská sazenice...“ Popis pohřbu postrádá očekávanou pietu a brzy pochopíme proč.

Dilema odpuštění naznačené na začátku příběh i uzavírá.

Novela se odehrává ve dvou časových rovinách: vzpomínky na dětské zážitky a jejich hodnocení v současné době. (Zdůrazněno i graficky použitím černého a modrého tisku.)

Vilma vypráví svou story česky (respektive obecnou češtinou), její postavy hovoří slovensky, což podtrhává autenticitu prostředí.

Koláž vzpomínek, snů i přítomné doby je na prvotinu podivuhodně zrale vyvážená, téměř nikde se neobjeví rozvláčnost nebo opakování se, či nadměrné zdůrazňování faktů, aby proboha čtenáři snad neuniklo, „co tím chtěl básník říci“ (což bývá u začínajících autorů dost běžné). Autorka si jakoby sama pro sebe rozplétá klubko minulých dějů, ale vede i čtenáře jemně a nenásilně po cestičkách událostí a pocitů jimi vyvolaných, aniž by příběh ztrácel třeba jen na okamžik napětí.

Náboženský motiv, hojně zastoupený, nesklouzává do laciného ateismu, ani stejně laciné bigotnosti. Opakující se symbol kříže má ve vyprávění klíčovou roli.

O co jde? Dospívající dívka („...strkám ruce do kapes, hrbím záda a jeho pohled smečuju k zemi...“), dědeček, podléhající a snad se i bránící živočišným pudům, přísnost vesnického prostředí, role žen i mužů, vliv náboženství a velká dávka společenské kontroly v malé komunitě („...taká hanba.Všetci sa nám v dedine vysmejú...), poněkud ambivalentní role matky(„...má vlhké oči, perfektně vymodelovaný účes od holiče a úzký kostým...“) úzkostná postava babičky(„...Bože, to je hanba. Ja neviem, čo mam robiť...“), z toho všeho se rodí příběh, možná všední, možná jedinečný, ale v každém případě zajímavě napsaný.

To, co nám Vilma říká o sobě samé, ji ilustruje jako trojrozměrnou mladou bytost dnešní doby, občas cynickou(„bába srdceryvně bulí...“), ale nikoliv bezcitnou („...hladím Vincentův kříž: Sorry, Vinco, už musím jít...“) a samu sebe shazující s lehkou ironií („...víc než omamné květině se podobám kaktusu...“).

Také konec novely je jaký má být: uměřený a přesvědčivý.

A není to jen vypravěčský talent AndreyVotrubové, i její jazyk -lépe řečeno výrazové prostředky- nejsou každodenní. Její věty někdy plynou jako volné verše („...chumlám se do vlasů...vzdech projel tmou - vtiskl se do kůry stromů...,šmátrám po zdech vzpomínek), jen občas s nádechem otřelosti (....dlouhé černé vlasy za ní vlají jako závoj...připadá si volná jakoby létala...“), zná aliteraci (... hnusoby hnusné, hybaj...), používá asociace (na strmých schodech prosvítají praskliny...dávám si práska...ruka vztekle buší do betonu- prásk,prásk, prásk...) umí i metafory (...vesnici objímá pevné rameno Váhu...), synonyma („...letím, pádím, vlaju...“),samozřejmě i neologizmy („...babky už nervózně stepují... batůžkáři... dát si práska...“) a kouzlo protikladů („...nad lesem se rozlehlo tíživé ticho ... ,víčka se zaklapnou jako ocelové dveře...“)

Jistě o autorce ještě uslyšíme a nebude to „jen“ nějaké šmátrání po zdech vzpomínek...

Vydala Literární akademie(Soukromá vysoká škola J. Škvoreckého) v edici Prvotiny svazek 04 v roce 2004.